Zooložka Martina Johnson Pokorná: Zkoumat největšího ještěra je velká výzva

Za svoji práci „Sexuální, nebo asexuální draci?“ získala letos Martina Johnson Pokorná ocenění firmy L’Oréal a organizace UNESCO. Ovšem bádá dál, protože „objevovat a přicházet na nové věci je úžasný pocit“. Zároveň sama vytváří nové věci i ve zcela odlišné oblasti: bižuterii a obrazy.

Působí skromně a jemně, ale z každé její věty sálá zaujetí a nadšení. Než nám v kavárně přinesou čaj, dozvím se, že její výzkum varanů se stále rozšiřuje – vedle pražské zoo nastartovala spolupráci s italskými vědci. Přitom se snaží vybalancovat čas pro rodinu: manžela, sestru a otce. „Nebádám úplně každý víkend, teď jsem zrovna vyráběla dárky,“ prozrazuje.

Ne, ne. Byl by to asi problém, protože dorůstají délky tří metrů. Je fakt, že menší druhy chovají nadšenci v teráriích, ale já po tom netoužím. Měli jsme psa, pak spoustu dalších zvířat včetně plšíků a gekonů. Plazi jsou jako domácí zvířata skvělí. Ale momentálně nic živého nemáme. Stěhovali jsme se a dělali jsme rozsáhlou rekonstrukci bytu, a i když místo by se našlo, raději než terárium bych viděla dětskou postýlku. Je mi pětatřicet čili nejvyšší čas.

Chris je původem z Nového Zélandu. Potkali jsme se náhodou v Anglii, kde jsem byla na stáži v Cambridgi. Až skoro při mém odjezdu – a byla to láska na první pohled. Původně byl taky vědec a pracoval na sekvenování lidského genomu, jenže mu věda nedávala to, co chtěl, a tak začal učit angličtinu. Tou se živí i v Česku, kde je se mnou už pět let.

Líbí se mu tu, obrovsky mě podporuje a je nakloněný tomu, že se jednou budeme na mateřské střídat. Zatím mi pomáhá s domácností, až mám pocit, že sama skoro nic nedělám: výborně vaří, nakupuje… A na rozdíl ode mne ho to baví. On zase nerad myje podlahu, tak ji myju já. Bez násilí se doplňujeme. Možná díky prostředí, kde vyrostl, je všemu přístupnější, nemá přebujelé ego jako dost chlapů.

Nejsem z vědecké rodiny, tatínek řídí autobus a maminka byla mzdová účetní. Ale vždycky mi nechávali volnost, do ničeho mě netlačili. Vyloženě pokusy jsem nedělala, měla jsem ráda zvířata a přírodu, bavilo mě poznávat kytky a stromy. Tuhle vášeň se mnou sdílela maminka a hodně mě naučila. Vždycky jsem chtěla pracovat v zoo a při studiu jsem tam aspoň chodila na brigády jako průvodce.

Ale moje další cesta nebyla úplně přímá, odmaturovala jsem na chemické škole a na vysokou se mi nechtělo, takže jsem tři roky dělala laborantku na lékařské fakultě. Což bylo určitě dobře, hodně mi to dalo a měla jsem čas si ujasnit, co a proč chci opravdu dělat. Moje motivace byla o to silnější.

Jsou právě obojí, což je u suchozemských obratlovců strašně vzácné. Znamená to, že ten druh se může rozmnožovat sexuálně, tedy stykem samce se samicí, ale i asexuálně, což bylo objeveno u samic v zajetí. Když nemají přístup k partnerovi, nakladou vajíčka bez jeho přispění.

Zatím se neví jistě, zda to dělají i v přírodě ve stavu nouze. Ale je to pravděpodobné. Představovalo by to významné plus pro přežití celého jejich druhu. Kolegové z Itálie jezdí bádat přímo na indonéský ostrov Komodo a věříme, že spolu tu záhadu rozklíčujeme.

Třeba ryby nebo někteří ještěři a velcí hadi – krajty, hroznýši. Jiné je to, že z jejich vajec nakladených bez pohlavního styku se líhnou pouze samice, zatímco u varanů jen samci. To je velmi vzácné. Něco jiného je mořský koník a další zvířata – jde o hermafrodity, jejichž tělo produkuje samčí i samičí buňky a dochází k samooplodnění.

Došla jsem k nim delší cestou. Když jsem se na přírodovědné fakultě rozhodovala o specializaci, zvítězila zoologie – a pak jsem hledala téma na diplomku. Začala jsem studovat evoluci, pohlavní chromozómy, rozmnožování a určování pohlaví, co stojí za tím, že na konci procesu bude kluk, nebo holka. Variant, jak dojít ke stejnému výsledku, je totiž v přírodě překvapivě mnoho.

Nejdřív jsem to studovala na malých gekonech – a postupně jsem se propracovala k varanům. Pomohla k tomu dohoda s pražskou zoo. Zkoumat největšího ještěra je velká výzva, navíc budí i zájem veřejnosti, čímž se popularizuje věda.

To by mě taky zajímalo a objasnit to je náplní mojí práce. Tahle otázka je úplně zásadní. Determinace pohlaví je jednou z nejdůležitějších věcí v životě nejen pro jednotlivce, ale i pro přežití populace. Když se poměr pohlaví příliš vychýlí, může být ohrožen celý druh.

U obratlovců existují dva základní mechanismy určení pohlaví: genetické a environmentální. V prvním případě zafunguje určitý gen, spouštěč. U lidí a savců pohlaví určuje okamžik, kdy se spermie nesoucí chromozóm X nebo Y spojí s vajíčkem matky, které má vždy X. Pokud je spermie X, narodí se holčička, při Y chlapeček. U jiných obratlovců, například u ptáků, hadů, ještěrek i u varanů, to platí opačně: nositelem pohlaví je vajíčko, které má chromozóm Z nebo W, zatímco spermie vždy Z.

U plazů (většiny krokodýlů a želv) je určující prostředí: pokud samice naklade vajíčka do nižší nebo vyšší teploty, než je ideální, rodí se většina mláďat jen jednoho pohlaví.

Často platí nepřímá úměrnost, čím kratší život a menší rozměr, tím větší náruživost a plodnost. Hodně se rozmnožují například hlodavci, hmyz, řada ryb... Větší zvířata plodí méně často a mají i méně mláďat, třeba velké želvy, sloni nebo velryby…

Ovšem i u zvířat někdy funguje sociální zájem o pohlavní akt bez úmyslu reprodukce – běžné je to u savců. Známe případy dvoření, namlouvání, odmítání, souhlasu… Nejen lidi se milují pro radost. Může to mít i význam pro udržení hierarchie ve skupině: náznaky pohlavního chování najdeme u opic i mezi dvěma samicemi nebo samci. Iniciátorem je většinou ten nadřazený.

Celoživotní věrnost dodržují zejména někteří ptáci, například labutě, čápi nebo jeřábi – ti se k sobě vracejí vždy na novou sezónu. I řada dalších ptáků a savců včetně lidí tvoří stabilní páry. I když… (směje se) Jiné páry se tvoří dočasně na dobu hnízdění a další rok si najdou jiného partnera.

Většina zvířat to ale vůbec neřeší: dominantní samec se oddává radovánkám s více samicemi a o potomky se dál nestará. Obojživelníci nebo ryby dokonce oplodňují vajíčka bez kontaktu pohlaví ve vodě a páry tudíž neexistují.

Příroda je nesmírně rozmanitá. Vývojem je dáno, že samec bývá větší, i když existují živočišné druhy s výraznější samičkou. A délka života často souvisí s rozmnožováním, což je při velkém množství vajíček u varanů obrovská zátěž. Ale nemyslím, že by se jednalo až o dvojnásobek…

Abych řekla pravdu, často si na varany komodské nesáhnu, jen na mláďata, ta si ráda pochovám. Je to přece jen riziko, mohou být krotcí i agresívní, takže u nich provádí při výzkumu odběry veterinář. Každopádně jsou velmi inteligentní, zvyknou si na chovatele a komunikují s ním. Ale když jim udělá něco nepříjemného, dobře si to pamatují, urazí se a mohou být i nebezpeční.

A historka? Často jezdíme i do plzeňské zoo, kde mají menší druhy, takže odebíráme vzorky sami. Stalo se, že se mi mládě, které jsem držela, zakouslo do ruky. Nebylo to nic strašného, jenže se odmítalo pustit. Teprve když jsem ho pustila já, stisk uvolnilo. Jindy mi vyskočilo při otevření terária z ničeho nic na hlavu a zase zpět. To bylo roztomilé…

Varani jsou velmi skromní v jídle, ovšem nemyslím, že by jejich dieta byla pro člověka ideální. Krmí se třeba jen jednou za čtrnáct dnů, což by ušetřilo spoustu času. (směje se) Hlavní složkou jídelníčku je maso, vegetariánství bývá u plazů vzácné – pouze někteří leguáni se živí mořskými řasami, obří želvy se zase krmí trávou a v zoo pampeliškami. Vědí, co je zdravé…

Co se týče denního rytmu, jsou varani nejčerstvější za soumraku, jako typ „sova“ u lidí. Netýká se jich „tuhnutí“ v zimním období, typické třeba pro ještěrky v našem podnebí. Obvykle nebývají nervózní, ke spokojenosti jim stačí jídlo a teplo. Netouží ani po velké společnosti, žijí spíš samotářsky. Hodně kontaktní jsou pouze mláďata, drží se pohromadě a udržují si živočišné teplo. Na rozdíl od dospělých žijí na stromech. A většina varanů ráda plave.

Střídá se to. Pokud nejsem v laboratoři, což je tak dva tři dny v týdnu, přednáším na fakultě, píšu odborné články, mám schůzky s kolegy… Takže pohyb mi nechybí. V laboratoři záleží na typu experimentu, který naplánuju. Zaměřuju se hlavně na genetiku, většinu věcí kolem rozmnožování lze zjistit z genů.

Vycházím z krevních vzorků, z nichž získám jádro – set chromozómů včetně pohlavních. Na nich zjišťuji přítomnost různých genů. Druhá část je sekvenační: ze vzorku se jen přečte informace celého genomu. V dnešní době jde o hlavní trend biologie, metody čtení se rychle rozvíjejí a zlevňují. Odstartovalo to čtení genetických informací člověka.

Náš výzkum je v podstatě základní, většina dat tvoří střípek do mozaiky poznání. Každý na světě je může sdílet a posunout zase dál. Dokončujeme ale i projekt s velmi praktickým využitím: našli jsme metodu brzkého rozeznání pohlaví. Samičky a samečkové varanů se totiž dlouho vzhledově neliší, takže pro chov v zoologických zahradách i možnosti záchrany v přírodě (varani patří k ohroženým druhům) bude náš jednoduchý test hodně užitečný a zásadní. Nejedná se přímo o záchranu lidstva, ale mám z toho obrovskou radost.

Možná. U lidí se ví hodně, ale ne všechno. A přestože varianty oplození jsou, jak jsem řekla, různé, molekulární podstata je stejná, což je strašně zajímavé. I proto se snažíme popsat všechny geny zapojené do té sítě u zvířat a chceme je porovnat s tím, co se zjistilo o savcích a člověku.

Tohle téma se řeší i vědecky u zvířat, zda samice mohou svým chováním ovlivnit pohlaví potomka. Názory se různí. Z biologického pohledu se to nezdá pravděpodobné, ovšem některé empirické výsledky tomu napovídají. Stává se to, jenže netušíme proč. Na biologii je vůbec fascinující, kolik toho ještě nevíme.

Myslím, že velkou silou v organismu jsou hormony, jejichž hladiny lze ovlivnit například dietou. Takže možné je ledacos. Mně osobně je jedno, zda budu mít kluka, nebo holku, takže to neřeším.

Mění se to. Na začátku studia tvoří víc než polovinu dívky. Obdobný stav je ještě na konci a na postgraduálu, ale jak postupuje kariéra a přicházejí vedoucí pozice, výrazně se to otočí. Což je velká škoda. Jasně, vědecká práce je náročná, ale to je i mnoho jiných povolání. Fakt je, že stejně jako lékaři se musíte stále vzdělávat a publikovat, jinak vám ujede vlak, do kterého se po mateřské špatně naskakuje.

Nevěřím, že situaci zachrání pouze víc školek a jeslí, jsou důležité, ale spíš by se měla podpořit rodina jako taková. U profesí, kde mohou oba rodiče hýbat pracovní dobou, by se logicky podpora rozdělila: jako ideální vidím sdílenou mateřskou v poměru třeba 60 : 40. Zřejmě by to řada otců uvítala a mámy by měly aspoň trochu času udržet se v oboru.

Na prvním místě chodím ven, nejlépe do lesa, nebo jezdíme na kole na výlety. A teď jsme se s manželem přihlásili na tancování, na kurzy swingu. Taky mě baví výtvarné činnosti: vyrábím šperky z korálků, dělám linoryty a maluju. Motivy volím jednoduché až naivní – kytky, stromy, lodičky a zkouším stále nové techniky.

Moje výtvory nejsou na výstavy v galerii nebo na obživu, i když mě k tomu občas někdo přemlouvá, ale obdarovávám jimi rodinu a kamarády. Tady ráda peču, už se těším, až začnu zase péct cukroví a vánočku.

Nejvíc za knížky, kosmetiku a parfémy. Oblečení a boty mě už tolik nevzrušují. V literatuře se vracím ke klasice, co jsme ve škole nesnášeli, mě dnes strašně zajímá. Pravda, na Jiráska jsem ještě nedozrála, ale jinak čtu všechno. Moji oblíbenci jsou například Bohumil Hrabal, Karel Čapek, John Irwing, ze současných Kateřina Tučková. Blízko mám taky ke sci-fi, fantasy, magii…

No a ještě zbožňuju cestování. Nejkrásnější cestu jsem podnikla s Chrisem na Nový Zéland, ale zajímá mě i poznávání Evropy a Ameriky, okouzlil mě Madagaskar a pracovně Singapur…

Bydlíme v paneláku, a tak se snažím najít aspoň kousek přírody za rohem. Zoo je jasná, botanická zahrada taky, tam jsme dokonce měli svatbu. No a psychiatrická léčebna je hned vedle, což se může někdy hodit. Navíc v tamním areálu, v nádherném parku a na farmě, probíhají výborné programy i pro veřejnost. Líbí se mi jejich přístup, propojující oba světy, je tam vždycky hezká atmosféra. Občas si koupím nějaký výrobek z jejich dílny a trochu je podpořím.

Dohromady je jich teď hodně, ale moje favoritka je Aranka, což je samice z původního páru získaného jako dar od prezidenta Indonésie České republice. Jinak než oficiálně není snadné varany komodské přímo odtud získat. Aranka je zasloužilá matka všech našich sexuálních i asexuálních mláďat. Už na své brigádě jsem ji vždycky pozorovala a obdivovala. A čím bych jí udělala radost? Možná králíkem.

Přála bych si, aby se mi v práci dařilo aspoň tak jako dosud, měli jsme finanční podporu pro naše projekty a aby se studentům líbily moje přednášky. A v soukromí je to jasné…