Zoe Saldana pro Novinky: Chtěla bych si zahrát muže

Ke stolu usedá v rámci rozhovoru, jenž má propagovat nový snímek Jamese Camerona Avatar: The Way of Water. Je nás u něj osm: šest novinářů, ona a její filmový manžel Jake Sully, tedy australský herec Sam Worthington. Poté, co se jí představíme: dorazili jsme z Norska, Dánska, Švédska, Belgie, Izraele a z České republiky, se začne smát.

„Tam všude bych se chtěla jednou podívat. Jen teď mám hodně práce s Avatarem, ještě k tomu vychováváme děti (má tři syny - pozn. red.). Až vyrostou, budu cestovat,“ shrne své plány.

Cestovala jsem a stále cestuju již roky. Je to nepřetržitá, ale nádherná práce, prostě práce snů pro každého herce.

Ne, vůbec. Já jsem se na natáčení vyloženě těšila. Přece jen to byla pro nás všechny nová, nikdy nezažitá zkušenost, kterou nám Jim (tak říká režisérovi - pozn. red.) dal a stále dává (pátý díl se ještě nezačal natáčet - pozn. red.). Všichni jsme navíc předem věděli, že se dvojka bude z velké části odehrávat ve vodě, pod hladinou… Dobře také víme, že Jim tenhle svět miluje. Rád s ním pracuje, což dokázal už v Titaniku, je v něm i sám rád, což zase dokazují jeho četné podmořské výpravy a rekordy.

Neustále potřebuje cosi řešit. Je přirozeně zvědavý. V něčem je tedy spíš vědec než filmař. Dobře ví, co žije pod hladinou. A že tam toho je. Mnohem více, než vidíme na pevné zemi. Tímhle vším je inspirovaná jeho planeta Pandora. To, že se podobá Zemi, znamená, že diváci z ní ještě většinu neviděli. Jednička se odehrává většinou v lesích. Dvojka, Avatar: The Way of Water, je zavede už jinam, k oceánům.

Taky roky. Měli jsme kvůli nim i setkání na Havaji, kde jsme se na natáčení chystali. Potápěli jsme se i jinde… Občas jsem se při pohledu na kolegy, na to, jak hluboko jsou schopní se potopit, jen nevěřícně koukala. Říkala jsem si: Co to, bože, děláš? Třeba Trinity Bliss (13letá Američanka hraje Tuktirey - pozn. red.) byla v tomhle vážně dobrá.

Je to jeden z bodů, o nichž vás Avatar donutí přemýšlet. Trhá mi srdce, když vidím všechno, co se ve světě děje. Jak mnoho, mnoho lidí musí opustit své domovy, aniž by chtěli. Stávají se – podobně jako Sullyho rodina – uprchlíky. Hledají bezpečné útočiště. Je to vážně bolestivé vnímat…

I přes to všechno, přes tyhle hrozné věci, jsme ale my, rodiče, všichni na tom asi stejně. Chceme pro děti to nejlepší. Chceme, aby mohly hezky žít, aby prospívaly. Říkáme jim všechny ty věci typu: jez hodně zeleniny, starám se o to, aby ji jedly… A co by to bylo za film, kdyby Avatar neměl v sobě tuhle lásku, srdce?

Technologie jsou jedna věc. Ano, hezká, ovšem bez příběhu by vám byly na nic. Jim navíc takhle nepřemýšlí. Nechce mít technicky dokonalý snímek bez emocí. Dokáže tak obojí spojit ve fungující celek. Je ve svém filmu od začátku do konce. Pracuje na něm nepřetržitě. I proto dokáže z lidí dostat to nejlepší. Dokázal to už v Terminátorovi, Titaniku, ve Vetřelcích. Avatar je „jen“ dalším jeho vydařeným dílem.

Pane bože… Neytiri je jako každá jiná žena. Je ochotná se vzdát toho, co miluje nejvíc – domova v lesích – aby ochránila svou rodinu. O čemž podle mě mateřská, rodičovská láska je. Dokáže z nás, rodičů, dostat ty nejhlubší pocity, které v sobě nosíme. Pozitivní, i negativní… Já naštěstí podobné problémy řeším jen jako Neytiri, na Pandoře. Dobře ale vím, že na světě žijí rodiče, již jim čelí, musejí je řešit. Jsme zas u toho, co se kolem nás děje.

Přesně tak. Vrátí vás spolehlivě do vašich pocitů v pubertě, do doby, kdy jste se museli vyrovnávat s vrstevníky, sami se sebou. Zpočátku řešíte jen tohle, protože se příběh odehrává ve fungující společnosti žijící v harmonii.

Jenže ani svět Pandory není bez boje, zlom přijde a vy sledujete, jak to celé dopadne… My, herci, jsme se snažili do filmu předat všechny tyhle emoce co nejvěrněji. Jim a technici na něm pak pracovali po technické stránce. Naše postavy svou podobu získávaly až v postprodukci.

My jsme to tušili. Jim nám vše předem vysvětlil. Ukázal nám jakousi „mapu“, plán. Věřili jsme mu. Má ostatně jednu vlastnost, která vše usnadňuje. Je neuvěřitelně laskavý. Pochopení pro druhé pak s sebou přináší do svých projektů. Podle mě je tohle část jeho úspěchu. Jen na okraj, dovolil nám vzít si na část natáčení i naše blízké, což v Hollywoodu běžné není.

Vážně ne. Tím neříkám, že jsme vše natočili na první záběr. Naopak. Někdy jsme my, herci, byli moc rychlí, technologie nestíhaly, vše se opakovalo. Stávalo se to hlavně ve vodě. Ve chvílích, kdy nás tam bylo víc a museli jsme na sebe reagovat. Museli jsme si tam maximálně herecky vyjít vstříc, aby vše dobře dopadlo.

I k tomu nám pomáhaly všudypřítomné kamery. Měli jsme je i na hlavách. Byly vevnitř bazénu, kde se točilo, i před ním… Na natočené záběry jsme se pak neustále dívali, abychom sladili emoce tak, jak Jim chtěl. V mém případě mimo jiné ve scénách se Samem. Museli jsme prostě hrát role tak, aby vše nakonec vypadalo dobře.

Já jsem si hlavně dávno zvykla na to, že se občas v kině nepoznám, i na to, že jsem nikdy nehrála „silné“ ženy. Vždycky jsem hrála „jen“ ženy. Ani Neytiri není žádná myslitelka. Jedná tak, jak to cítí. Vnímá energii, jež k ní přichází z okolí, je jeho součástí. Někdy je i nepříjemná. Nedivím se jí. V novém domově se cítí jako sirotek. Vnímá, že už nikdy neuvidí své blízké, lidi, které má ráda, s nimiž vyrostla.

Vypadá tak, jak si Jim představuje. Ovšem ve dvojce vyvíjí. Jim z Neytiri udělá bojovnici. Ani v tu chvíli se ale nerozhoduje na základě promyšlených úvah. Bojuje, protože cítí, že to udělat musí, bojuje za sebe, za rodinu, za sousedy. Je jako každá normální žena. Stejná jako vy, já, je máma. Většina z nás přece do kategorie superhrdinů, superhrdinek nepatří.

Muže. Jednou bych si ráda zahrála muže.