Známé a oblíbené figurky staropražského polosvěta

Koketně na Kuklu mrkala pichlavýma očkama, vydechovala mraky špiritusu a dožadovala se chudinské podpory, protože „už nejni žádná mladice a nesehnala ani od jednoho chlapa na kafe“. Přitom se na Kuklu milostně šklíbila a svou žádost podpořila vrkavým: „A vod nich, že jsou krásnej, bych za tu svou lásku ani tringelt nevzala.“ Kukla ohromením z tak vzácné nabídky porazil židli a stojan s knihami. Nakonec dal návštěvnici pět zlatých - z pouhého soucitu.

Alžběta Češpivová, jak se stará dáma jmenovala, kdysi zvaná Česká Líza, totiž patřila ve svých mladých letech k nejhezčím prostitutkám v Praze. V roce 1848 se prý účastnila bojů na barikádách, nosila skvostné kožichy a projížděla se po Praze ve zlacených kočárech.

Po pozvolném hlodání času se ovšem podle Kukly „podobala staré barikádě rozstřílené na padrť“. Česká Líza zemřela při střelbě v roce 1897, kdy bylo nad Prahou vyhlášeno stanné právo. Byla to známá a oblíbená figurka staropražského polosvěta.

Ulice takovým určovala roli směšných ubožáků a tu také plnili. Na konci 19. století tyto postavičky mizely z pražských ulic. Jeden z pamětníků si nad tím povzdechl: „Kam se poděly, kam se propadly ty prazvláštní osůbky, jimiž kdysi Praha se bavívala? Skutečně - není jich.“ V polovině 19. století tomu bylo jinak. Vedle České Lízy fascinovala Prahu i prostitutka Josefa Zelená, zvaná Pepka Kaprál.

Vedle Pepky Kaprála zachovala historie i další jména - Myš fórová, Fanka vzteklice, Tonka šejdrem, Dlouhá štangle. Nejslavnější byla ale právě Pepka. Už její zjev imponoval - černý účes s obrovskou ofinou a ježatými „šístkami“ na každé straně. Byla vysoká, ramenatá, „sakramentsky rozložená ženská“.

Na poutích lámala pod jménem Elektrická obryně podkovy a trhala řetězy „jako věnce Maceškových buřtů“, zápasila s hroznýšem a coby siréna se potápěla v sudech od octa. Její vystoupení bohužel končívala tragicky - podle Kukly „ztřískala každého smělého diváka, komedianta nebo principála tak důkladně, že je musela ochranná štace odvézt k vykurýrování do všeobecné nemocnice k Pannám nebo Milosrdným“.

Se svými nápadníky se prala a nezřídka je i zfackovala. Přesto o ní jistý Stein-Kamenský napsal i kuplet, v němž se kromě jiného zpívalo: „Policajti vyhnou se mi vždycky zdaleka, neb vědí, že Pepka Kaprál všechno rozseká!“ Konec měla neslavný - utopila se ve Vltavě. Vedle ženských figurek se Pražané bavili i figurkami mužskými.

Jen některé postavičky z trosečnické galérky znala Praha jménem. Pamětník Heinrich von Kopetz na ty známější vzpomínal: „Byl tu copatý harfeník Koppmannovy restaurace Maxerl, foukající na klarinet a huhňající píseň Na Bílé hoře, sedláček oře, proslulý Karlíček Bum, krotký mrzout Fangličkář Kraus, pokleslý na zpěváka odrhovaček, černobradý Hus, nabízející pepřenky, párkař, uvádějící do oběhu lapiloviřtle (uzenky od řezníka Lapila) aj.“

Karlíček Bum byl proslulý zejména tím, že plival do dálky na uličníky, kteří se mu posmívali. Vedle výše uvedených byl mezi Pražany oblíbený i pražský chodec Skleněnka, který se považoval za láhev a v hospodě sedával sám a zády ke zdi, aby jej někdo nerozbil. Po roce 1918 jako jedna ze „zbytkových figurek“ se objevoval v pražských hostincích Ferda-Sirky-Evropa, který pronikl do několika divadelních představení E. F. Buriana.

Byli ovšem i tací, kteří si ze svého handicapu udělali živnost.

Číšník Josef Brejha se vydával za knížete zpěvu Išpahányho. Zpíval mečivým, strašlivým hlasem, na hrudi měl připjatá možná i nemožná ruská vyznamenání, některá už sto let stará, ale lidé mu naslouchali a v hostincích platili. Oblíbený byl zvlášť u Fleků. Spolu s ním chodíval smíchovský Pepík „bez plic“, bývalý hostinský, urostlý muž, který předkládal v atletické ruce lékařská osvědčení o tom, že matka příroda mu plíce jaksi nenadělila. A bez plic nelze, jak známo, pracovat.

Zdůvodňoval svou nečinnost následovně: „Já pracovat nemůžu, protože nemám plíce. Kdyby mi někdo dal slepici, tak bych ji uvařil a snědl, a plíce by mi zase narostly.“ U Fleků dostával pivo a rohlíky a šmakovalo mu.

Středem zájmu pražských hostinských byl ale někdo jiný - PPP čili Pražský prorok povětrnosti, vlastním jménem Fiala.

Hostinští dávali Fialovi zadarmo polévku i pivo, aby předpovídal deštivé počasí, a tak jim zvýšil návštěvnost. PPP v dlouhém plášti, zadumán, vždy s deštníkem v ruce, procházel ulicemi a jeho proroctví byla vyvěšována u materialisty V. Všetečky na rohu Myslíkovy ulice a Karlova náměstí.

Proroctví byla svérázná. Tak na jednom papírku z roku 1885 čteme: „Proměnlivo - dešť - vítr - chladno - někdy slunečno - teplo - sucho.“ A bylo to. Nikdo nepřišel zkrátka. Fialovým velikým soupeřem byl profesor meteorologie Karel Václav Zenger.

Jednou Fialovi vyčítal jistý člen Hlaholu, že jemu a ostatním členům spolku zničil spolu se Zengrem společný výlet, protože mu naschvál udělali pekelné psí počasí. Prorok se hájil: „Kdyby to záleželo na mně, měli byste na každý výlet vždycky počasí to nejlepší, protože já z toho mám živobytí. Ale pan Zenger, ten z toho má legraci, tomu je to jedno.“ Přesto byla „živnost povětrnostní“ stejně vážná jako například bleší cirkus.

Ferda Mestek de Podskal, přítel Jaroslava Haška a muž, který inspiroval E. E. Kische k napsání divadelního skeče, patřil k pražským nejbarvitějším figurkám. Majitel policejně povoleného blešího cirkusu na Karlově náměstí lákal do své malé boudy obecenstvo.

V boudě sedělo deset jeho příznivců, kteří při každém slůvku pobídky zuřivě mlátili sukovicemi o dlažbu. Lákání vyhlíželo následovně: „Pojďte dovnitř, milí! Nejlepší bleší cirkus na světě! Srostlá dvojčata Lo a Heda, starší má oči černé, mladší hluboce modré. Naší primadonou jest blecha Nudlička!“ Následoval tlukot klacky.

Sám Ferda de Podskal komentoval to, co vstoupivší návštěvník zhlédl, následovně: „Běda tomu, kdo poslechl mého hlasu Sirény a šel za ním. Viděl jen několik blech, které poskakovaly kolem jako všechny blechy… Jeden venkovan chtěl nazpět peníze, že prý to obešel dvakrát, tak mně musel přidat eště deset krejcarů. Jedna babka se mně rozplakala. Jakže, stařenko, to vás tak dojalo, že tahle droboulinká zvířátka jsou tak hbitá? Ach ne, ne. Proto nepláču. Pláču pro ten šesťák, kerej sem za to zaplatila.“

Vstupné činilo opravdu šesťák a každý měsíc vyhlašoval Ferda mezi chudými tzv. bleší odvod - za desetník odkupoval nové artisty. Mestekova živnost trvala dlouhých pět let.

Vedle postaviček „zábavních“ doplňovali kolorit Prahy i obyčejní návštěvníci ulic a hospod, kteří postupně také vymizeli - preclíkáři, viřtláři, páni s elektrikou, prodavači olejovek, vystřihovači siluet z papíru. A také švertáskové, věční poutníci po pražských lokálech.

V polovině 19. století byl velmi populární lahůdkářský závod firmy Schwertassek a synové v Martinské uličce, jehož krám byl přilepený na zadní stranu Platýzu. Poskytoval zboží nejrůznější - podle Ignáta Herrmanna tam byly k dostání následující dobroty: „Hrozny z dalekých končin, jablka jinde nevídaná, zvěřina srnčí i z vysokého, bažanti ve zlatém a zelenomodrém peří, vonné ananasy na bowle, vše proloženo bateriemi lahví šampaňského, uherského i nejjemnějších rosolek.“

Také se tam vařilo a za obchodem byly salónky, v nichž se scházeli důstojníci a aristokracie na různé bankety a hostiny. Herrmann, který podle svých slov „patřil k chudé pakáži“, ke Švertáskům ovšem nechodil. Ten užíval služeb jiných „švertásků“, pouličních prodavačů, nabízejících v lidových hospůdkách sedícím hostům očka, sardinky, nakládané cibulky, znojemské okurky a všelijaké další lahůdky a pochutiny.

Hosté je podle slavné firmy nazývali švertáskové a jejich ženské podobě říkali „paní Švertásková“. Pro děti měli švertáskové i sladkosti - cuc na špejli, ovoce v karamelu, oříšky a mandle. I oni se postupně vytratili z nočních uliček města. Stejně jako ostatní prazvláštní figurky, které se uchovaly pouze v nostalgických vzpomínkách pamětníků.