Znalkyně etikety Eva Filipová: První dojem se nedá opravit

Neolíznout lžičku od kávy, neopírat se o lokty, nepodpírat si bradu, jo a hlavně přirozeně, ano přirozeně, s milým úsměvem. Dělat rozhovor s někým, kdo má etiketu v malíčku a ve společnosti se pohybuje jako ryba ve vodě, může být trochu ošemetná záležitost. Faux pas hned na úvod by určitě nepůsobilo dobrým dojmem.

Do kavárny vstupuje usměvavá šarmantní blondýnka, která naštěstí nevypadá na to, že bude sledovat káravým pohledem každý můj pohyb a poopravovat mě. Tomu je Eva Filipová na hony vzdálená. Je to dáma každým coulem, která ví (a poradí), jak nevypadnout z role, a navíc si své povolání, přesněji řečeno poslání, náramně užívá.

O pravidlech slušného chování a o gastronomii vydala právě desátou knížku, na svých seminářích přednáší o tom, jak se proměnit v okouzlující ženu či jak ze sebe vykřesat opravdového džentlmena. Trochu však překvapí, že je původně vystudovaná fyzioterapeutka. Má první otázka je tedy jasná…

Díky tomu jsem se naučila vnímat život trochu jinak, s větším nadhledem. Zjistila jsem, že člověk nemá spoustu věcí vůbec řešit, často jsou to zbytečnosti, jimiž se zabývá. Nakonec stejně zjistíte, že nejdůležitější je zdraví a přes to nejede vlak.

A je tu i ryze praktická stránka věci. Co se pohybového aparátu týče, umím docela dobře mobilizační techniky. Když má někdo v rodině například bolesti zad, umím poradit. V tomto směru to byla úžasná praxe.

Máte pravdu, ale je to docela jednoduché. Vdala jsem se za úspěšného hoteliéra, uznávaného u nás i v zahraničí. Manžel byl generálním ředitelem velkého hotelu nadnárodní hotelové společnosti InterContinental Hotels Corporation. Hodně cestoval a já ho všude doprovázela, patřilo to k tomu.

Pro mě osobně začalo být ale časově neúnosné skloubit oba tyhle naprosto rozdílné světy. Zdravotnictví a luxusní hotelové prostředí. Tehdy jsem pracovala jako vedoucí rehabilitace.

Musela jsem se naučit spoustu věcí sama, takříkajíc za pochodu, žádné kurzy ani návody, jak se neztrapnit ve společnosti, neexistovaly. Ke všemu se ode mne očekávalo, že budu společensky zdatná i jako hostitelka, což nebylo vůbec jednoduché.

Hodně jsem se učila pochopitelně od manžela, který měl znalost etikety v popisu práce. Vlastně jsem se ocitla přímo u zdroje společenských pravidel a dobré gastronomie. Tento svět se pro mě začal postupně stávat přirozeným prostředím a byl by hřích s tím dál nepracovat.

New York je úžasně kosmopolitní město, i proto jsem si vybrala zdejší Mezinárodní školu pro estetiku. Jenom začátek se mi moc nepovedl, spíš jsem z něj neměla dobrý pocit. Když mě ředitel školy představil, tedy že vítá Evu, která přiletěla z Evropy, celá aula se ke mně obrátila se zvědavým a trochu pohrdlivým pohledem, co že to tam sedí za exota.

Slétly se na mne otázky typu: Tam u vás nemáte žádnou školu, kde můžete studovat? Něco do mě vjelo, cítila jsem se nepříjemně, tak jim říkám: Víte, chtěla jsem se podívat, jak to tu děláte, ale jinak u nás běžně létáme do Paříže, do Říma, když chceme být u něčeho nového. Letadlem je to kousek.

Ty dámy fakt najednou koukaly s otevřenou pusou, protože tohle je pro ně sen, mnohé neopustily Ameriku, New York, a začaly mne brát jinak. Pochopily, že jsme nespadli ze stromu, proti nim jsme daleko zcestovalejší. Ale jinak se stal pro mne pobyt na newyorské škole ohromnou zkušeností, žiju z ní celá léta.

To víte, že stane. Jste třeba roztržitá, nedáváte pozor. Nejhorší je situace, kdy si myslíte, že všechno víte.

Nevím, jestli to je přímo faux pas, ale rozhodně to byla horká chvíle. Ještě dnes se z toho zpotím. Byli jsme na večeři u jednoho velmi zámožného člověka. Večeře se skládala z mnoha chodů a mezi jídlem se pilo kyselé mléko, protože tam byla prohibice. Na závěr byl samozřejmě dezert.

A to už mi z jídla bylo dost špatně a vůbec jsem nemohla nic pozřít. Ale nemůžete urazit hostitele. Tak mě nenapadlo nic lepšího než předstírat, že smrkám, a každé sousto dezertu jsem vyplivla do kapesníku a nenápadně odložila do kabelky.

Ale staly se mi i horší věci. Na velkém mezinárodním rautu, který se odehrával ve venkovních prostorách před vchodem do kostela, jsem si přišlápla kabát. V ruce jsem držela talířek s jídlem a víno a najednou jsem letěla po schodech a ke zděšení ostatních jsem se rozplácla. Viděla jsem reakce mužů, kteří nevěděli, jak mi mají pomoci. Dostala jsem záchvat smíchu, pak přiběhl manžel a říká: Ty také nevíš, jak bys na sebe upoutala pozornost.

Nehody ve velké společnosti vydají na samostatnou kapitolu. Vy si zapamatujte: nedělejte vůbec nic, nevšímejte si toho! Když vám něco upadne, nechte to ležet, nic se nesnažte uklízet a všelijakým způsobem odklízet. Od toho je tam číšník a ostatní personál.

To platí i u stolu, pokud vám spadne třeba nůž na zem, nezvedejte ho, poproste o nový. Ovšem záleží také, v jaké jste restauraci.

Musím říct, že nejraději přednáším ženám, mluvím totiž ze svých zkušeností. Často zdůrazňuji, že není až tak důležité, co prodáváte, ale jak se prodáváte. Témat, kterým se věnujeme, je spousta: změna image, proměny, oblečení, estetika, líčení, umění konverzace.

Zvláštní důraz je třeba klást na to, jak udělat první dojem, jak se chovat na pracovním obědě, pracovní večeři, vůbec jak stolovat, to je nejdůležitější kapitola společenského chování.

V zahraničí je dnes běžné, že když si vás váš budoucí zaměstnavatel nebo šéf chce trochu proklepnout, pozve vás na oběd, aby zjistil, na jaké jste společenské úrovni. Pokud je člověk nejistý, začne dělat chyby, o nichž ani neví, a neskutečně se přitom odkope.

Základ všeho je dobře držet příbor a tady máme ještě velké rezervy. Zároveň nám chybí vzory, stačí se rozhlédnout kolem, na různé pořady o vaření, o jídle, ale třeba i na seriály, v nichž stolují herci. Překvapuje mě, že i VIP osobnosti nezvládají základy stolování. Člověk by vůbec neočekával, že se dopustí tolika prohřešků proti zavedeným pravidlům.

Často vidím, že dospělí drží nůž jako propisovací tužku, to je třeba v Anglii obrovské faux pas. Vidlička by měla směřovat do talíře hrotem dolů. Lidé se pořád obávají, že když navštíví lepší restauraci a bude prostřeno několik příborů a vyskládáno několik sklenic, budou tápat, z které strany začít. Samozřejmě postupujeme z vnějšku, ale já vždycky říkám: nestresujte se tím, pokud vezmete něco špatně, číšník vám to doplní, ale to, že držíte špatně příbor, je neodpustitelné.

Také záleží, jak použijete ubrousek, jak jíte pečivo. Můžu vyletět z kůže, když si někdo u oběda namaže celý krajíc chleba a ukusuje ho jako doma u snídaně, to je absolutně nepřípustné. Pečivo se musí ulamovat po soustech. Docela nedávno mi můj soused u stolu jedl z mého talířku, nevěděl, že má použít ten na opačné straně. To vše jsou ty drobnosti, které vás prozradí.

Každý ví, na jakou pozici se hlásí, a tomu by mělo odpovídat i oblečení. Měla byste se vyhnout extravaganci, lesklým oděvům, určitě příliš nevyčuhovat, nenasadit mnoho prstenů, řetízků, přemýšlet i o tom, jakou si vzít kabelku. Na přijímací pohovor nechodíme ve vysokých podpatcích, nejsou vhodné kozačky ani otevřené špičky. Je dobré vědět pár základních věcí, které nám mohou být nápomocny při cestě na nové místo. Etiketa je vodítko k úspěchu.

Na každém, tedy na každé se dá zapracovat. Samozřejmě začínáme u vzhledu. A vůbec – ten první dojem je jednoznačně nejdůležitější. Jaký si ho uděláte, takový máte napořád. První dojem se nedá opravit. I o tom se rozepisuji ve své knížce Moderní etiketa boduje.

Naopak, lidé pochopili, a mladí zvlášť, že pokud chtějí být úspěšní a postupovat v kariéře na nějaké úrovni, bez základů etikety se neobejdou. Setkávám se s tím na firemních seminářích a mám z toho radost. Etiketa je o zdvořilosti a taktu, samozřejmě má svůj vývoj, některá pravidla už neplatí, dokonce jsou směšná, ale jsou zavedena nová i díky novým komunikačním prostředkům. Ale ta zásadní pravidla platí pořád.

Každý chce uzavírat obchody a stýkat se s příjemnými, slušnými, pozitivně smýšlejícími lidmi, kteří jsou taktní. Každý šéf či zaměstnavatel si rozmyslí, jestli mu stojí za to v budoucnu spolupracovat s člověkem, z něhož čiší nevychovanost, arogance a hulvátství. Mladí lidé mají velký zájem, aby nevypadali trapně, moc dobře vědí, že i to rozhodne o jejich pracovním vzestupu.

Gastronomie, to je vlastně můj největší koníček. Ráda ochutnávám nejrůznější kuchyně světa – slabost mám pro italskou, francouzskou, thajskou, nebráním se exotickým receptům. Procestovali jsme s manželem velký kus světa.

Zatímco dříve jsme se zaměřovali na klasické prozkoumávání památek, dnes se to zúžilo na gastronomickou turistiku. Strašně mě to baví, kam přijedu, chodím na trhy, vychutnávám si místní speciality, sbírám recepty.

S partou kamarádek rády vyrážíme pravidelně do Itálie. Miluji Řím, ten mi učaroval. Znám tam kdejaká bistra, kavárničky, objevujeme nové delikatesy. Přes všechny chutě světa se však musím přiznat, že mou srdeční záležitostí stále zůstává česká kuchyně. Kde ve světě najdete takové poklady, jakým je svíčková…

Anebo ty naše chlebíčky, to jinde nevidíte. Já si moc pochutnám i na obyčejné sekané. Myslím si, že bychom na tyto tradice měli navazovat a v moderním pojetí si je hýčkat. Zase tolik národních pokladů nemáme.

S tím naprosto nesouhlasím. Já miluji českou kuchyni a spousta mých kuchařek z ní čerpá. Nejúspěšnější z nich se nemohla snad jmenovat ani jinak než S Evou v ráji. Jsem přesvědčená, že je to především o porcích, stačí si dát ke svíčkové nebo ke kachně se zelím jen dva knedlíky, a ne šest. Také pochopitelně nejíme podobná jídla každý den.

Ale co je nejdůležitější, klasické recepty našich babiček je třeba přizpůsobit moderním gastronomickým trendům, používání kvalitních surovin je samozřejmostí. Tedy učíme se je vařit v odlehčené formě. Bohužel českých restaurací s dobrou a kvalitní českou kuchyní ubývá a to je hrozná škoda.

Obyčejnou kulajdu, vajíčkový a bramborový salát a různé zeleninové saláty.

Její podtitulek zní Kuchařka proti depresím a Alzheimerově nemoci, což je v současnosti asi největší strašák lidstva. Snažíme se na jednom místě nabídnout přehled potravin, které podporují dobrou náladu a činnost mozku. Samozřejmě nechybí praktické rady a recepty podporující paměť a jasnou mysl. Přípravu knížky jsem si užívala také proto, že na ní s námi spolupracovala i moje dcera Eva.

Ne, vystudovala dějiny umění na Karlově univerzitě a právě dokončuje doktorát, ale ve volném čase se věnuje józe, jíž je část knihy věnovaná. Aby byl náš záměr ucelený, předkládáme základní cviky, které vám úžasně zklidní mysl.

Kdykoli mám trochu volno, sportuji. Díky své původní profesi vím, že pohyb je v jakékoli formě užitečný. Celý život hraji amatérsky tenis. Ale jakmile je trochu hezky, vyrážím na golf, kterému jsem v posledních letech propadla. Jsem venku, v přírodě a nádherně si přitom vyčistím hlavu.