Článek
Přestože osmatřicetiletá právnička Monika Šimůnková není tolik mediálně viditelná jako její předchůdce, svou práci podle všeho nešidí. Vždyť kvůli ní odstavila na druhou kolej veškeré své koníčky, a kdo ví, jestli nakonec nepropásne i vlastní mateřství.
„Vždycky jsem měla sklony chránit děti a mít pro ně pochopení, takže jsem dlouho zvažovala, že se budu věnovat dětskému lékařství. Ale pak jsem zjistila, že bych na to neměla povahu, zvlášť při ošetřování zranění. Medicínu ale stále považuju za hodně naplňující povolání a občas si představuju, jaké by to asi bylo. Uvidíme, možná v příštím životě…“ svěřuje se atraktivní dlouhovláska s pomněnkovýma očima.
Určitě by bylo jednodušší domluvit si rozhovor s premiérem než s touto na první pohled křehkou dámou, kterou rázem zavalila agenda šesti poradních orgánů vlády a množství dopisů od lidí, kteří si ji pletou s advokátem či ombudsmanem. Podle svých slov je připravena i na nepřízeň veřejnosti, která vládního zmocněnce pro lidská práva zpravidla buď vůbec neregistruje, nebo má k němu výhrady. „Věci, které řeším, jsou někdy dost kontroverzní a moje funkce není na to, aby v ní člověk získával popularitu, ale naopak, aby si stál za svými názory.“
Peníze vyměnila za charitu
Necelých sedm let působila v nadaci Naše dítě, kde mimo jiné v roce 2005 založila linku právní pomoci. Do neziskové organizace odešla po několika letech v lukrativním oboru. Už na vysoké škole totiž pracovala v advokátních kancelářích zaměřujících se na německé klienty. Mohla sice naplno využít znalost jazyka i německých zákonů, které jí přinesl roční stipendijní pobyt u západních sousedů, ale záležitosti obchodního práva ji za nějakou dobu přestaly naplňovat. „Necítila jsem, že to chci dělat celý život,“ vysvětluje.
Jsem spíš sociálně založená, a když vidím, že je někomu slabšímu ubližováno, táhne mě to k tomu, abych mu pomohla. Mám v sobě možná přehnaně velkou dávku empatie,
Po složení advokátních zkoušek odjela do ciziny zdokonalit se v angličtině a po návratu udělala, jak říká, své zásadní životní rozhodnutí. „Finance byly jednou z věcí, o kterých jsem přemýšlela, ale nakonec rozhodla otázka osobních hodnot. Myslím si, že to byla určitě dobrá volba,“ komentuje svůj tehdejší příchod do nadace. „Chtěla jsem spojit právo s ochranou dětí, jedné ze zranitelných skupin obyvatelstva. To, jaké člověk prožije dětství, je základ pro jeho další život a tím pádem pro celou naši společnost, která podle toho bude vypadat.“
S pomocí České advokátní komory a částečně i svých známých dala dohromady tým advokátů, odborníků na problematiku rodinného práva, kteří začali zdarma poskytovat právní služby v oblasti ochrany dětí. „V dnešní době není taková konzultace nejlevnější, a ne každý na ni má peníze. Jsem spíš sociálně založená, a když vidím, že je někomu slabšímu ubližováno, táhne mě to k tomu, abych mu pomohla. Mám v sobě možná přehnaně velkou dávku empatie,“ naráží na to, že některé případy s ní pořádně zacloumaly.
„Hodně mě zasáhl případ Kuřim, kdy jsme se dozvěděli o věcech, o kterých jsme si mysleli, že se v dnešní civilizované společnosti už nedějí. Byla jsem opravdu šokovaná z nedávné kauzy chlapce, který musel chodit s připínáčky na chodidlech a vypadal skoro jako z koncentračního tábora,“ říká Monika Šimůnková s tím, že to, co vychází na povrch, je pořád jenom špička ledovce.
Spolužák mě neměl rád…
„Možná bychom se divili, v kolika rodinách dochází ke skrytému týrání. Ale lidé už jsou i po našich výzvách daleko všímavější, a pokud se jim u sousedů něco nezdá, dítě třeba pláče víc, než je obvyklé, mnozí to nenechají být. Někteří ale mají strach z reakce a z možné pomsty, zvlášť když jde o agresivnější rodinu. Sama jsem kdysi měla podezření, tak jsem si šla se svou sousedkou promluvit. Chovala se velmi nepříjemně, ale snad ji to donutilo se aspoň zamyslet. Brzy potom jsem se bohužel odstěhovala.“ K ohrožování těch, kteří se nedokážou bránit, je možná tak citlivá i proto, že si sama v první třídě zakusila, co je to šikana.
„Pamatuju si, že mě jeden spolužák neměl rád a já jsem kvůli tomu párkrát nechtěla jít do školy. Od té doby se vždycky snažím zastávat těch slabších, kterým psychicky určitě pomůže, když mají na své straně kamaráda. Ne vždy to totiž pro ně končí jako v pohádkách, kde většinou vítězí dobro nad zlem,“ říká dcera stavebních inženýrů z Prahy. Kromě ochrany dětí si jako druhou z priorit ve své funkci vybrala seniory.
„Česká populace stárne a vymírá, o seniorech se mluví v kontextu penzijní reformy, ale už nikoliv v souvislosti s důstojným stářím. Chci na vlastní oči prozkoumat jejich situaci v ústavech sociální péče a zasadit se o to, aby jim třeba i úřady vycházely vstříc. Samozřejmě že by chtěl člověk zůstat co nejdéle mladý, přece jenom je to lepší pohled do zrcadla než v šedesáti, ale stárnutí se nebojím, protože je přirozené.“ Přestože je zatím pouze teta, která dceru a syna svého o rok mladšího bratra učí například lyžovat, s vlastními dětmi do budoucna počítá.
„Každý to má osudem a všemi možnými životními okolnostmi dáno jinak. Někdo má děti dříve a někdo později. Já jsem v tomhle jednoznačný optimista a chci mít aspoň dvě nebo tři,“ říká zmocněnkyně s tím, že je dosud svobodná. „Ale to je maximum, co vám ke svému osobnímu životu řeknu.“ Mnohem sdílnější je ohledně svých koníčků, hlavně sportu, který ji udržuje ve formě. Nepravidelná životospráva v nové funkci jí sice přinesla dvě kila navíc, pořád se ale může pyšnit krásně štíhlou postavou.
„Linii má člověk danou od narození a já nemám sklony k tloustnutí, ale zároveň na to, asi jako každá žena, dbám a snažím se nepřejídat.“
Břišní tance nejsou sranda
Sportem číslo jedna je pro ni lyžování, ke kterému se společně s bratrem dostala asi ve čtyřech letech. Rodiče, zapálení lyžaři, brali děti do Vysokých Tater a Krkonoš a přihlásili je do vršovického oddílu. „Občas jsme absolvovali nějaké závody, ale upřímně musím říct, že to není úplně moje parketa. Lyžování si užívám sama pro sebe a nepotřebuju někomu ukazovat, že jsem rychlejší. Kromě toho, že si s kamarády občas sjedu kopec mimo sjezdovku, na lyžích neriskuju. Jedinkrát jsem ošklivě spadla před třiadvaceti lety na školním lyžařském kurzu v Harrachově, když jsme na běžkách sjížděli kopec.“
Na kolečkové brusle si ráda vyrazí třeba do okolí Drážďan, kde za víkend ujede až sedmdesát kilometrů. „Tento sport mi stejně jako lyžování dává pocit velké svobody. Jenže bohužel má svá úskalí, zvlášť když člověk podcení jízdu z kopce, hodně se rozjede a pak se najednou octne na zemi s vyraženým dechem, jako se mi to stalo před rokem… Byla jsem celá, i když hodně odřená. Kamarádce podobná zkušenost přinesla blok, že se od té doby na brusle už nepostavila, ale já jsem se z toho brzy oklepala.“
Každý to má osudem a všemi možnými životními okolnostmi dáno jinak. Někdo má děti dříve a někdo později. Já jsem v tomhle jednoznačný optimista a chci mít aspoň dvě nebo tři,
Dva a půl roku se věnovala orientálním tancům, jenže když už se schylovalo ke společnému vystoupení břišních tanečnic, kvůli nedostatku času musela z kurzu odejít. „Kolegyně připravovaly krátkou sestavu, kterou pak prezentovaly na nějaké společenské akci. Dlouho jsem to vystoupení kamarádům slibovala a dodnes je to můj velký dluh vůči nim. Vůbec to není sranda, je to poměrně náročný sport se spoustou složitých pohybů, které se člověk učí dlouho a někdo se je nenaučí nikdy,“ podotýká s tím, že než zestárne, chtěla by se ještě zabývat moderním tancem.
Léty strávenými v blízkosti dětského utrpení se naučila být více či méně nad věcí, emočně to tolik neprožívat a šetřit síly, aby mohla pomáhat. Možná i díky tomu si užila loňskou cestu na Kubu, kam se jako vášnivá cestovatelka vypravila na vlastní pěst. Přestože zvlášť na vesnici viděla bídu na každém rohu, nad místními dětmi nenaříkala. „Když se sama položím, nikomu tím neprospěju,“ je přesvědčena vládní zmocněnkyně.
