Zlata Adamovská: Sama nezůstanu, mám potřebu s někým sdílet zážitky

Na životní styl dvaapadesátileté herečky se hodí výrok Louise Armstronga: Život je jako jazzová trubka - když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde.

To ne, já si hodně pamatuju… Kdysi jako holka jsem si psala deník, ale brzy mě to přestalo bavit, protože jsem si uvědomila, že by ho mohl jednou někdo najít. Pochopila jsem, že svěřovat se se svým vnitřním světem komukoliv není dobře a že si ho raději nechám pro sebe. Psaní je navíc velký žrout času, jaký si momentálně nemohu dovolit. To by opravdu musela nastat doba, kdy bych neměla dost svojí profesní práce. Stačilo, že jsem se vloni „účastnila“ vzniku mých memoárů, takového ohlédnutí v mezičase…

Hlavně zklidnění. Konečně se můžu svobodně věnovat věcem, kterým chci. Hodně jsem cestovala a hodně pracovala. Jsem spokojená, protože obojí mám ráda. Nešidila jsem se. Já nechodím do práce, protože si musím vydělávat peníze, ale proto, že ji chci dělat a velmi mě baví. Kdybych ji neměla, byla bych asi nespokojená.

Moc fajn. Ale já to dnes už nevnímám jako úplný obrat nebo zlom, jako zásadní proměnu, v mnoha směrech žiju stejně jako dřív. Akorát mám doma méně prádla! Jsem sama svojí paní, což mě velmi baví a vyhovuje mi.

Zatím se mi to líbí. Nemusím se nikomu zodpovídat, sama rozhoduji o svém čase, samozřejmě s ohledem na děti (s bývalým manželem Radkem Johnem má čtyřiadvacetiletou dceru Barbaru a sedmnáctiletého syna Petra - pozn. red.). To ale nevylučuje, že bych nemohla mít přítele - jen na to hezké - a svoje úplné soukromí si uchránit. Když ráno děti odjedou do školy a já jsem náhodou výjimečně půl dne doma, úžasně si to vychutnávám.

To, že člověk žije sám, neznamená, že sám je. Mám spoustu kamarádů a přátel. Vždycky jsem šla ze vztahu do vztahu, z bytu do bytu. Takže jsem vlastně až teď poznala něco, co mě nikdy nepotkalo. Užívám si čerstvý neznámý pocit, který mi vyhovuje. A na nic nespěchám. Mám výhodu, že jsem ekonomicky nezávislá. Troufám si říct, že jsem dost šikovná a schopná postarat se o svůj život sama. Nepotřebuji muže, aby mě zabezpečil. Potřebuji, aby mě nosil na rukou. To je všechno.

Myslím, že sama nezůstanu, mám potřebu s někým sdílet zážitky. Nejsem žádná sufražetka, která by najednou prohlédla, že tohle je to pravé ořechové. Jsem normální ženská, která některé věci ze svého života nechce vyloučit. Takže pokud přijdou v takové intenzitě, jaká se mi bude líbit, nezříkám se ničeho. I kdyby to mělo být jen na týden. Jsem si vědomá vlastních chyb z minula a nechci je opakovat. Jakých? To si s dovolením nechám pro sebe.

Určitě došlo k jistému posunu a přirozenému vývoji, jako u každé jiné ženské. Ve dvaceti potřebuje kamaráda, s kterým by chodila do kina, zažívala první doteky a sny. Ty si pak s dalším partnerem začne plnit, pořídí si rodinu. Samozřejmě, když se zahrádka nezalévá, vypadá podle toho. Můj vztah s oběma manžely byl naštěstí prima, dodnes jsme přátelé a dobře spolu vycházíme. Přesto bych všem ženám radila, aby si hlídaly svoji profesi a nevisely chlapovi na krku. Aby případný krach nepřinesl do jejich života úplnou destrukci a mohly si říct: No tak, cesty se rozdělily a jdeme si dál každý tou svou. To se mi povedlo.

Pokud bych šla do nějakého vztahu - nechci moc snít nebo plánovat, protože pak vás potká něco, co vůbec nečekáte - asi budu dost náročná. Už vím, co nechci, a spoustu věcí si ohlídám, aby fungovaly. Jako samozřejmost beru toleranci, spolehlivost, silnou osobnost. A těšilo by mě, kdyby se mě partner třeba občas zeptal, jestli něco nepotřebuju, přinesl kytku, i když nemám narozeniny, volal i v případě, že nic nechce, a byl na dosah, kdybych ho potřebovala já. Taky by se mnou cestoval, měl rád moje děti a na mé případné chyby upozorňoval jemně a něžně. Prostě opravdový parťák - gentleman. Už nevyžaduji, aby se mnou brouzdal po Petříně.

Takové muže samozřejmě potkávám, protože se pohybuju v prostředí, kde se jich vyskytuje dost. Ale na tyhle věci musí být dva. Já se nerozhlížím ani nikoho nevyhlížím, prostě co se má stát, to se stane.

Určitě. Ne-li silnější. Některých věcí si víc vážíte a víte, že možností potkat člověka, se kterým si budete vyhovovat, je méně. Každý má na sobě určité životní nánosy, kterých se bude už těžko kvůli někomu zbavovat. A musíte počítat s tím, že časem budete chtít, někdo dřív, jiný později, trochu zvolnit životní tempo. Buď mě zkrátka někdo vezme takovou, jaká jsem, anebo mám smůlu. Už se nepředěláme a své protějšky taky ne.

V tomhle filmu Miloše Šmídmajera jde jen o malou roličku, hraju v něm potrhlou učitelku. Další barva do mého hereckého rejstříku… A vlastní retrofilm? K některým věcem bych se nerada vracela a ty, které byly fajn, stačily jednou. Nechtěla bych něco umocňovat nebo potlačovat, myslím totiž, že v životě je něco za něco. Pokud je dobré i horší v rovnováze a neplácáte se stále jen na dně, je to normální. Takže ani špatné věci, které mě potkaly, nepovažuju za katastrofu. Není třeba se kvůli nim hroutit, je důležité se hlavně dobře poučit. A jít dál.

Budete se divit, ale baví. Scenáristé mi ji píšou strašně hezky, vymýšlejí další zajímavé dějové linky, pro herečku velmi inspirativní. Postava, kterou už dobře znám, se ocitá v nových situacích, které musí řešit, zaujmout k nim postoj. Teď Bělu čeká velká změna - ocitne se ve společnosti mladšího kolegy, který je po úrazu na vozíku. Probudí v ní chuť a elán do života, začne s ním například závodit v autech. Ženy po padesátce mají často dojem, že život končí a nezbývá jim nic jiného než se těšit na vnoučata.

Ještě víc to zavinila její destruktivní kolegyně (doktorka Lea Vágnerová v podání Míši Kuklové - pozn. red.). Běla se cítila okoralá, unavená a v deziluzi, kterou rozpustí právě onen mladý kolega. Donutí ji zkusit všechno znovu a jinak. Docela jí tohle intermezzo přeju. A diváci najdou opět svoji známou hrdinku, s níž se mohou ztotožnit. Potvrdí jim, že v každém věku mohou hodně změnit. Samozřejmě, když sami chtějí. S Bělou prožívám takový druhý virtuální život. Vystřídala jsem s ní čtyři partnery a nenudila se. A jestli ji čeká pořádný chlap, doufám, že se bránit nebude. Pak už se asi někam odstěhuje, tak bych to viděla…

To víte, že ano. I když to nikdy nemělo dlouhého trvání. Ale to se občas přihodí každému - i když pracuje v kanceláři.

Myslím, že to je úplně jedno. Nebo spíš, že je lepší, když si vzájemně nešťourají do pracovních záležitostí a netahají svoji profesi domů. Protože doma je život úplně o něčem jiném. V práci vám musí poradit kolega, režisér, tvůrčí tým. Zatahovat do toho partnera je nesmysl. Maximálně může přidat svůj názor z druhého břehu, pomoci něco vysvětlit. Každý by měl mít svůj pracovní svět a dokázat něco sám, aby si ho ten druhý mohl vážit. Podstatné je, aby partner, ať už dělá cokoli, vaší práci trochu rozuměl a věděl, co obnáší. A neříkal: Panebože, proč nemáš volný víkend?

Určitě ne, to je úplný nesmysl. Z Ordinace neutíkám, s rolí Běly se neloučím. Sanitka pro mě není prioritou, jak se psalo, beru oba seriály stejně zodpovědně a díky oběma produkcím, které se v klidu domluvily na natáčecích dnech, nevidím žádný problém. Jde o nafouknutou bublinu.

To je už hodně dávno. Tehdy jsem se zrovna rozváděla s Vadimem Petrovem a začala žít s Radkem Johnem. Z natáčení si pamatuji jen útržky, třeba scény v hotelu Esplanade s panem Krškou, s Jaromírem Hanzlíkem a Evou Trejtnarovou. Nejsilnější vzpomínky mám na havárii letadla z posledního dílu, kam navezli lidi ze svazu invalidů s amputovanými končetinami a maskéři jim přidělávali cáry masa a krev, to bylo šílené. Tam jsem poprvé viděla naskládané mrtvoly, takzvané exity, v plastových pytlech. A byť šlo jen o hranou scénu, mám ji před očima dodnes… Velmi vypjaté a dramatické momenty čekají diváky i teď. A jaká bude Eliška? Určitě nezůstane tam, kde by ji divák hledal, život jí přichystal velká překvapení. Ale byla bych ráda, aby jádro její povahy bylo poznatelné. Má svoji dějovou linku, zároveň přibude mnoho mladých postav a jejich příběhy. Nechci nic prozrazovat, uvidíte…

Ano, v listopadu by měla být premiéra. Jde o zvláštní vztahový čtyřúhelník. Dcera si přivede domů chlápka, který hraje po barech (v podání Lucie Štěpánkové a Petra Štěpánka -pozn. red.). Dojde k třesku, kdy se snažím zabránit jejich sňatku, divák bude překvapený proč. Jsou tam velmi hezké a vtipně napsané dialogy. Roli mého přítele Olivera hraje Vilém Udatný.

Párkrát jsem utekla, ovšem neutíkala jsem od něčeho, ale za něčím. V sedmnácti letech jsem odešla z domova, aby tam bylo volněji. Ve tři plus jedna v paneláku jsme bydleli já, rodiče, bratr, jeho žena a jejich dvě děti - sedm lidí. Takže jsem pochopila, že jsem to já, kdo musí odejít - a šla jsem bydlet ke svému klukovi. Od té doby jsem se o sebe starala sama. Takže se nebojím být samostatná ani teď. Další útěk byl od prvního muže ke druhému…

Je fakt, že jsem před deseti lety vplula do babince, který pořádáme párkrát do roka. A jak říkáte, vymýšlíme úžasné dámské jízdy - už jsme byly v Americe, ve Francii, na Elbě, napřesrok se chystáme do Thajska. Je nás šest ženských, abychom se vešly do mikrobusu, a jedeme! Jinak přátel mám spoustu, ale nikoho z nich neobtěžuji svými srdečními výlevy a spoléhám hlavně na sebe. Nejsem typ plačící nad skleničkou vína. Chmury mi nejlépe odežene fyzická práce, vygruntuju, pustím se do nějakého budování.

Pokračuji po kouskách, kradu chvilky mezi hraním a natáčením. Zatím jsem vyhodila všechno staré včetně pohovky a obřího psacího stolu, dala jsem nové parkety, závěsy i nábytek (pohovku jsem zvolila jasně červenou) a některé místnosti už dostávají svůj tvar. V létě jsme nechali udělat na domě střechu, takže mě čeká už jen koupelna, terasa a předsíň. Sama si všechno vymyslím, jsem zakuklený bytový architekt, to mě baví. Spoustu věcí umím udělat sama, výměna vodovodní baterie, přivrtání konzol nebo smontování nábytku z IKEA pro mě není problém. Vrtačka je můj kamarád. Větší akce ale nechávám raději na odbornících.

Ano, ano. Bára dělá příští rok státnice, Petr je ve druháku na gymnáziu. Samozřejmě pomáhají, máme heslo, že rodina si musí pomáhat. Každý má své práce - Petr seká zahradu, Bára třeba věší prádlo nebo se otáčí v kuchyni…. Jsou už velcí, žijí si své vlastní životy a dohromady se domlouváme jen na společných akcích. Diář v ruce mám permanentně. Ale pokud to jde, do jejich plánů nezasahuji a neradím jim (pouze když přijdou a zeptají se) a s radostí vítám i jejich kamarády. Stejně to dělala moje máma - do mých rozhodnutí nikdy nemluvila. Člověk je pak zodpovědný za své volby sám.

Náhoda to je veliká. S Janou jsem se setkala v Divadle na Vinohradech, teď nás po letech hodně sblížila společná práce v Ungeltu. S Petrem jsme se asi před třiceti lety potkali v televizi při natáčení nějaké pohádky. Po více než třech letech natáčení Ordinace se z nás stali velcí přátelé, spojuje nás láska k dobrému vínu, k cestování, stejný smysl pro humor… Je to fajn.