Článek
Ve stejném měsíci ale intenzívně zakoušela i odvrácenou stranu popularity. Po návratu z dovolené v Jihoafrické republice, kde byla se svým manželem, bývalým televizním reportérem Radkem Johnem, se o sobě v některých novinách dočetla, že se rozvádějí. Oba vzápětí vydali prohlášení, že je to nesmysl a že si už dávno jako manželé dali volnost.
V roce 2006 jste tvrdila, že nevěříte, že noviny někomu můžou rozvést manželství. Změnila jste po mediální smršti posledních týdnů názor?
Každá smršť po sobě zanechá škody. Tahle mediální se snažila špinit moji pověst, což se jí u méně soudných lidí mohlo podařit. Vždyť nás v novinách rozvedli už tolikrát, že kdybychom se někdy rozváděli doopravdy, nebude to už nikoho zajímat. A taky by nemělo.
Je to vždycky soukromá věc zúčastněných a ostatní, ať si myslí cokoli, by to měli pouze přijmout jako fakt. Naše děti dávno vědí, že tyhle neověřené nesmysly z bulváru píší pitomci a věří jim zase jenom pitomci. Nevím, čím si bulvár zasloužil, že mu někteří lidé věnují tolik času ze svých životů.
Váš manžel se rozhodl stáhnout se z očí veřejnosti mimo jiné kvůli zájmu bulváru. Vás to k myšlenkám udělat totéž zatím nedohnalo?
Já jsem svoji práci dělala úplně stejně i v dobách, kdy tady bulvár neexistoval. A budu ji dělat i kdyby se bulvár tvářil, že je pupek světa. Není. Po lidech, kteří se o něco snaží, tady přece jen něco zůstane. Po lidech z bulváru zůstanou jen pomluvy, lži a doufám, že i jejich špatné svědomí.
Lidé ve středním věku -zvlášť ženy - jsou dneska masírováni médii, ale také třeba situací na trhu práce, že člověk kolem padesátky má vlastně už to nejlepší za sebou a měl by předat štafetu mladším.
Na padesátníky jsem se v mládí dívala jako na lidi, co už mají hotovo. Všechno vědí, všechno zažili, nic moc už je nečeká. Každý život je ale nezaměnitelný a jedinečný, každý si za své rekordy, prohry a vítězství může sám. Alespoň já jsem to tak vždycky měla, takže o žádné štafetě nemůže být řeč.
Teprve dnes naopak vidím, jak své zkušenosti, životní i profesní, můžu zúročit. Ty totiž nekoupíte za žádné peníze ani nevyčtete z žádných knih. Mám pořád tolik energie a tolik plánů, že vidím, že moje soudy z mládí o lidech kolem padesáti byly pěkná hloupost.
:.S manželem Radkem Johnem se sice nerozvádějí, ale už před lety si dali volnost.
Myslíte, že za to, čím jste teď, vděčíte právě věku?
Vděk si zaslouží má vitalita zděděná po rodičích, moje houževnatost, netrpělivost i trpělivost, pracovitost a samozřejmě velký kus štěstí. Moje věčná touha podívat se za horizont, když jsem v dětství sedávala v korunách stromů nebo chodila s rodiči po horách, se naštěstí nezměnila.
Nejsem naivní holka jako dřív, ale přesto někdy naletím. Nejsem nevzdělaná jako dřív, ale přesto mám pořád co dohánět. Nejsem nepopsaný list jako dřív, ale přesto mě čeká spousta prázdných stránek, které, doufám, naplním zajímavým a poučným čtením.
Už jsem zmínila, že padesátníci to nemají na trhu práce jednoduché. Říká se, že pro herečky ve středním věku také není mnoho dobrých rolí.
Tak to máte pravdu. Ne že by nebyly vůbec, ale rozhodně je méně dobrých rolí než hereček. Věk u herečky má ale i své výhody. Julii těžko dostanete v padesáti nebo v šedesáti a například moji doktorku Páleníkovou by těžko mohla hrát dvacetiletá nezkušená herečka. V našem povolání není věk k získání práce tak diskriminující. Rozhodují jiné aspekty, jako například jaký jste typ, jak se hodíte do koncepce režiséra, no a pak takové drobnosti, jako jsou talent, charizma a znovu velký kus štěstí.
Pozorujete na sobě nebo na svých kolegyních-vrstevnicích, že byste v souvislosti s ekonomickou krizí změnily vztah k práci, začaly být nervóznější a víc se zajímaly o nové příležitosti?
No, spíš pozoruji, že spousta mých kolegů, kteří ještě nedávno ohrnovali nos třeba nad seriály, v nich dnes vesele účinkuje. Znám také jednu mladou kolegyni, která si chodí přivydělávat jako servírka, protože herectví ji neuživí. Je to asi větší boj než dřív, kdy jistota divadelního angažmá sice vždy nezaručovala práci, ale pravidelný příjem ano. Na druhou stranu, pokud má herec větší radost z dobré role než z většího honoráře, není ztracen.
Co by se podle vás muselo stát, aby lidé přestali chodit do divadla? Máte pocit, že diváci už začali šetřit?
Člověk se liší od vepře tím, že občas zvedne hlavu a dívá se na hvězdy. Možná i to je důvod, proč lidé do divadel chodit nepřestanou. Po liberalizaci cen začátkem devadesátých let se hlediště divadel dost vyprázdnila. Byl to smutný pohled, ale touha po zážitcích z materiálního světa byla brzy uspokojena a diváci se do divadel zase vrátili. S potěšením sleduji, že začínají víc chodit mladí lidé a dokonce se k nám do Divadla na Vinohradech vracejí.
Zlata Adamovská s Martinem Písaříkem.
:.Zlata Adamovská se svým hereckým kolegou Martinem Písaříkem.
V čem byste si jako první, kdybyste musela, utáhla opasek?
Asi bych se nejsnáze vzdala večeří v restauracích, pořídila bych si levnější vůz a méně bych s ním jezdila. No a něco nového na sebe by prostě nebylo tak často.
V novinových rozhovorech zmiňujete, že pocházíte spíš z chudších poměrů. Jak jste si to v době, kdy jste si začala vydělávat, vynahrazovala?
Máte pravdu, nadbytek jsme doma neměli. Moje máma mi dokonce přešívala věci po starším bráchovi. Nebo se rozpáral svetr, vyprala se vlna, znova smotala do klubíčka, přidal se jiný barevný pruh a nový svetr byl na světě. Máma mě naučila šít, takže jsem si spoustu věcí na sebe byla schopna ušít nebo uplést sama. Muselo to být příšerné, ale já si třeba ve vlastnoručně vyrobených šatech z šátků připadala velice originálně. Z vlastního příjmu jsem se v osmnácti letech zmohla na svoje první džíny z Tuzexu a za honoráře z prvních filmů jsem si koupila automatickou pračku. Peníze jsem nikdy nerozhazovala, řekla bych, že nejvíc utratím za cestování.
Cestujete nejen do obvyklých destinací, ale také třeba do Jižní Ameriky, jihovýchodní Asie, Afriky. Co vás na tom tak přitahuje, že neváháte podstoupit náročnou cestu letadlem a následnou aklimatizaci?
Určitě se na mojí touze cestovat také podepsaly desítky let zavřené hranice, ale spíš to bude tím, že nejsem chalupář. Ráda poznávám nová místa na zeměkouli. Vždycky si uvědomím, že jsem jen malý mraveneček v soukolí obrovského barevného světa. Taky je to pro mě útěk z reality, ke kterému mi už nestačí jen fantazie nebo pěkná knížka.
Při nedávné návštěvě v Jihoafrické republice jsem si třeba uvědomila, že naše starosti by asi chtěla mít podstatná část tamního obyvatelstva žijící ve slamech a denně bojující o přežití. Ale i když jste bohatší, není to žádná legrace. Musíte svůj domek obehnat ostnatým drátem a pustit do něj elektrický proud.
Tvrdíte o sobě, že vás pořád něco žene dopředu, že neumíte vypnout.
Je to sebezničující. Vždyť já už nedokážu ani pořádně marodit. Pro mě není žádná slast válet se v posteli. Jen co se mi uleví, hned se do něčeho pustím. Horší je, že moje rodina se mnou moje plány ne vždycky sdílí s nadšením. Bohužel nebo bohudík mám teď spoustu své práce, natáčení a zkoušky v divadle, tak nemám moc času vymýšlet nějaké akce typu výměny koberců. Ale i na to dojde.
Už se stalo, že vám někdy takzvaně došel benzín?
Jistě. Často ale k dalšímu nastartování stačí jen se pořádně vyspat. Byly ovšem chvíle, například při přímých přenosech seriálu Hříchy pro pátera Knoxe, kdy mě manžel vezl do nemocnice s podezřením na infarkt. Na doporučení lékařů, že je potřeba aspoň týden vysadit, jsem musela konstatovat, že mám zítra přímý přenos a že to asi půjde těžko. Koukali na mě jako na blázna. Asi blázen jsem.
V novinách se objevují články o tom, jak si necháváte odstraňovat vrásky nebo že jste byla na operaci křečových žil.
Jo, jo, články o plastikách a zaručené informace, že? Podstoupila jsem operaci horních očních víček, kterou mají za sebou tisíce žen. A dělají dobře, protože to je jeden z nejefektivnějších zákroků plastické chirurgie.
Proč má člověk kvůli opuchlým očním víčkům vypadat pořád unaveně? Každý si se svým tělem může dělat, co chce, nemyslíte? Vrásky si naopak hýčkám, pro herečku je v určitém věku dobré je mít, stejně jako bylo zamlada dobré je nemít. Při přípravě na roli takovéhle věci ale vůbec neřeším.
:.Od konce ledna běží v kinech komediální pohádka Peklo s princeznou, kde si zahrála královnu Viktorii.
FOTO: Bioscop
Je možné, aby se herečka s vašimi zkušenostmi při práci na seriálu, jako je Ordinace v růžové zahradě, naučila něco nového?
Budete se divit, ale ano. Časový tlak při natáčení, neustále se hrnoucí nové texty, pro které musíte zapomenout na ty staré, nové a nové situace vaší postavy, dějové zvraty, které byste nečekali ani ve snu. To všechno vás donutí zmobilizovat všechny smysly, precizně se doma připravit a na place se rychle orientovat mezi kamerami, rekvizitami a mladými kolegy, kteří často vůbec nevědí, co se po nich chce.
Učím se neokorat, ovládat se a dělat kompromisy. Ale i trvat si na svém, pokud je to v zájmu mé role. Nechci být veverkou v kleci. Mám naštěstí i jiné nabídky, takže ze seriálového stereotypu můžu občas vyskočit. Pro mě pořád platí, že nejvíc se herec může naučit v divadle.
Na Vinohradech momentálně účinkujete v samých komediích. Funguje to tak, že se taky trochu pobavíte, anebo opravdu platí, že rozesmát diváky je těžší, než je rozplakat?
Je to tak. Každý herec vám to potvrdí. U komedie slyšíte hned, jestli jste si dobře načasovala repliku, a smích diváka je lakmusovým papírkem vašeho snažení o pointu. Nechci ale zatracovat vážná témata. Já osobně mám nejraději psychodramata, tragikomedie, ale ze všeho nejdůležitější je pro mě téma, scénář a režisér.
V Divadle na Vinohradech mě teď čeká zkoušení ve hře Mumraj s režisérem Rajmontem, na podzim pak premiéra Zkoušky orchestru v režii Martina Stropnického. Těším se taky na hostování v divadle Ungelt ve hře Na útěku, kde budu hrát po boku Jany Štěpánkové.
Vypadá to, že jste nyní na vrcholu popularity. Máte pocit, že jste i na vrcholu kariéry?
Nikdy jsem si žádný vrchol nepředstavovala a ani nebudu. Nezajímá mě to. To, že se herec na nějakém pomyslném vrcholu ocitne, je také shoda náhod, že zrovna ve správný čas dostal tu správnou roli. A samozřejmě že neprošvihl šanci. Divácká přízeň je ale příjemná a já si jí velice vážím. Herec by bez diváka nebyl nic. Hraju divadlo pro lidi, ne pro kritiky a znalce, kteří určí vrchol mé kariéry. Za tím jsem se nikdy nepídila. Nejvíc mě baví ta cesta.
Vyčítala jste si někdy, že jste se víc nevěnovala dětem než profesi, třeba když jste pozorovala, že se nevyvíjejí úplně podle vašich představ?
Ale moje děti se podle mých představ vyvíjejí. Navíc moje představy o jejich životě budou stejně za chvíli bezpředmětné. Co jsem nezvládla do dneška, už asi nedohoním. Dceři je dvaadvacet a synovi čtrnáct. Někdy jsem měla pocit, že je šidím, když je opouštím večer kvůli divadlu nebo natáčení. Pro moje děti to byla norma. A to, že jsem je tím pádem učila samostatnosti, se jim může v životě hodit.
Jak dnes využíváte své schopnosti ušít či uplést cokoli? Myslíte si, že byste jednou vlastnoručně pořídila výbavičku budoucímu vnoučeti?
Dejte pokoj s vnoučetem i s výbavičkou. Umět šít a plést byla nutnost v době, kdy na trhu nebylo nic originálního. Ne že by mě to nebavilo, ale čas je pro mě čím dál vzácnější, takže ho budu věnovat raději věcem, které mě baví víc - práci a cestování.
Znamenají pro vás padesáté narozeniny nějaký mezník, u kterého si řeknete: teď začnu něco dělat jinak?
To mě nikdy nenapadlo. Určitě to je ale příležitost zamyslet se nad tím, co ještě v pomyslné poslední třetině života chci stihnout. Vím, že přání, aby mě čekaly jen samé pěkné věci, je bláhové. Tak mi držte palce.