Zlata Adamovská: Jsou věci, které s muži do detailu probrat nelze

Dneska bych možná řekla, proč vysedávat jen s mužskými, když je kolem tolik zajímavých žen. Možná i proto mě tolik baví tahle hra pro dvě ženy, z nichž jedna je sedmdesátiletá a druhá padesátiletá. Utíkají každá ze svého prostředí, které pro ně už bylo neudržitelné a nesnesitelné. Potkají se na stopu a prožijí spolu pět neuvěřitelných dní.

To setkání je navždy ovlivní a doslova jim zachrání život, který byl předtím k nevydržení. Je to nejen zábavná jevištní road movie o setkání dvou rozdílných, navzájem si cizích bytostí, které k sobě najdou cestu.

Před pár lety jsem se ocitla v takovém „babinci“. Je to společenství či spojení několika známých a kamarádek, které si mají co říct a které si konvenují. Ale ne tím, že jsme všechny stejné, ale naopak tím, že jsme každá jiná. Můžeme se vzájemně doplňovat a ovlivňovat svými různými pohledy na svět a řešením životních situací.

Není to pravda. Bavíme se o všem možném. O práci, o vztazích taky, samozřejmě, o vaření, o cestování, o oblékání, o dětech. Prostě o všem, co je součástí života každé ženy. Jsou to věci, které s muži do detailu probrat nelze, protože je nebaví. Mne by taky nebavilo sedět s tlupou chlapů, kteří se baví o motorkách a o fotbale.

Mužské kamarády mám samozřejmě dodnes. Ale na takové to ženské povídání jsem vůbec neměla čas. Pořád jsem pracovala, měla jsem děti ještě malé a přišlo mi to jako ztráta času. Upřímně řečeno jsem ani nepotřebovala s někým něco řešit.

To ne. Ale přece jenom člověk začne o některých věcech víc přemýšlet, až když je starší. Nebo ho zkušenosti donutí a doženou k diskusím, které dřív považoval za zbytečné, protože ho nepotkaly žádné životní kotrmelce. Ve třiceti to přece většinou pořád šlape.

Měla jsem, ale nikdy to nebyla taková, které bych se svěřovala.

Vždy sama sobě. A spoléhala jsem taky sama na sebe. Některé věci jsem si zkrátka nechávala jen pro sebe a nikdo se o nich nedozvěděl. Protože si myslím, že jsou i takové věci, které by se nikdy nikomu říkat neměly.

Jasně, ale stejně nikdy neřeknete úplně všechno.

Ne, já byla vždycky extrovert. Či spíš extrovertní introvert. Často jsem byla, no nechci říct vůdce party, ale spíš iniciátorem dění po škole. Vymýšlela jsem různé hry a tak. Ale taky jsem ráda seděla v korunách stromů a přemýšlela o svém světě. Koukala jsem na horizont a přemýšlela, co za ním asi je.

Jsem ráda mezi lidmi. Ale chvilky samoty miluju a zůstalo mi to dodneška. Nemohla bych ale třeba pracovat zavřená v laboratoři. Potřebuju mít kolem sebe lidi, nové vzruchy. A pak zase hezky do samoty. To pak vypínám i telefon. A moc ráda jsem taky sama při řízení ve svém autě. Jsem v něm v jakési uzavřené buňce, v takové své malinkaté garsonce, kam si pustím jenom svoje myšlenky nebo svoje rádio.

Ani ne tak hodně, jak by se mohlo zdát. Bydlím pořád se svými dětmi a mám pořád svou práci, jedu pořád stejně na plný plyn. Byt jsem trochu zrekonstruovala, protože si to vynutily okolnosti. A jsem moc ráda, že jsem to zvládla v podstatě sama. Ale v zásadě se v denním koloběhu nic nezměnilo. Práce, rodina, práce, rodina a pak nějaká zábava ve volném čase, kterého mám, jak zjišťuji, čím dál tím míň. Jen tam, kam jsem chodila nebo jezdila s manželem, teď jezdím sama. Jedna kapitola se uzavřela. Tečka. Jedeme dál.

S humorem ne. S nadhledem ano. Trápit bychom se měli věcmi, které se dají změnit. Víte, mně se nezhroutil svět, mně se jenom změnil. Já sama jsem byla židle o čtyřech nohách a vedle mě byla zase jiná židle o čtyřech nohách. Nebyla jsem součástí jedné židle a ani mi žádná noha neupadla. Zůstalo jen prázdné místo po druhé židli. Chápete?

Já to nikomu nevnucuju. Ale strašné asi je, když se žena manželovi obětuje, stane se součástí jeho „židle“, dělá mu rodinné zázemí a on ji pak pošle do háje. Jednu nohu od „židle“ jí uřízne. A starej se, nějak to vybalancuj. Zůstane sama bez svého profesního zázemí, a to je pak asi tvrdé. Pokud je ten chlap slušný, dostane od něj třeba finanční podporu. Každý by si proto měl hlídat svůj život a myslet také na sebe. Zdejší systém není nastaven tak, aby ženě manžel musel platit po rozvodu takovou rentu, aby mohla žít v pohodě. Já jsem naštěstí ekonomicky nezávislá.

Moje maminka mi vždy říkala: spoléhej sama na sebe. Musíš stát na svých vlastních nohou. Ty jsi ta, o kterou se nakonec musíš opřít. Prostě: jaké si to uděláš, takové to máš.

Normálně, ale bez táty. Radek byl sice s dětmi na prázdninách, občas se za nimi zastaví nebo přijde na večeři, ale je fakt, že teď nemá tolik času, je k zastižení spíš na telefonu. Nejdůležitější pro mě je, aby děti rozvod pocítily co nejméně.

Uvidíme, teď je ještě těžké to hodnotit. Myslím, že rozvod udělá dětem zásek do života každopádně, ať jsou malé, nebo větší. Ty moje už jsou naštěstí velké a rozumné. A pomáhají mi. Patnáctiletý Petr je moje velká posila, říkám mu: „Jsi teď jediný chlap v rodině.“ A Bára, které je třiadvacet, to je kamarádka odjakživa. Už dodělává poslední ročník hispanistiky na filozofické fakultě. A pořád fungujeme jako rodina. Jsem ráda, že je mám.

To ano, ale občas se k vám třeba vrátí jako do přístavu, chvilku zakotví a pak poplují dál. Když je máte, myslíte na ně. Jestli dobře dojely a jestli se mají dobře. A pouto zůstává. Rodina si má pomáhat.

To je přece normální, že děti pomáhají svým starým rodičům, ne? Naší babičce pomáhají i vnoučata. I další rodinné vazby fungují dál. Vždyť s Radkovou rodinou jsem prožila čtvrt století. To nejde smazat. Aspoň já to neumím.

Určitě. Nebo si myslíte, že to jsou jenom taková prohlášení do novin? To ne. Já ho přece znám, prožila jsem s ním dvacet šest let. Dost lidí, kteří mu dříve fandili, teď otočilo, je to smutné.

Protože úspěch se přece nepromíjí. Pro spoustu lidí je to podezřelé. Jak to, že se mu povedlo uspět ve volbách? No proč asi! Protože je cílevědomý, pracovitý a velmi inteligentní. A to někteří lidé pořád nedokážou pochopit.

No, oni nikde nepsali, jak má ministr vypadat. Pan prezident Havel byl původně taky dramatik a stal se z něho vynikající politik, kterého uznává celý svět. Ano, tehdy byla asi jiná doba. Národ byl tolerantnější a všichni mu promíjeli chyby, které dělal. Ani on se netají tím, že ze začátku vůbec nevěděl, jak se co dělá. Tak těm lidem nechme čas. Ať ukážou, co umějí a co ne.

Navíc Radek jako novinář zná spoustu kauz z druhé strany. V tom má výhodu. Není přece důležité, aby jako politik vystupoval, ale aby politikem doopravdy byl.

Ale já se o ni zase tolik nezajímám. Dívám se na zprávy a prožívám ji asi jako každý, komu záleží na tom, aby se měl dobře a jeho země vzkvétala. Politici jsou naštěstí pod veřejnou kontrolou a je to dobře. Naštěstí nejsou neprůhlednou uzavřenou buňkou jako za totáče.

Politici jsou přece lidi, kteří nás mají zastupovat a hájit naše zájmy. Já to vnímám jako veřejnou službu, kterou si platíme. A tak by to měli brát i oni. A ne jako koryto, které jim zpříjemní život. Jenže když je člověk u moci, často si už potom brání své teritorium a zapomíná na podstatu.

Ano, je to svérázné pojetí. V inscenaci vinohradského divadla režiséra Jiřího Havelky zůstaly jen úryvky z původní Tylovy hry, protože se celý děj odehrává na půdě evropského parlamentu, kde se řeší spor o evropskou hymnu. Je to souboj europoslanců a euroskeptiků. Tedy těch, co jsou pro Unii, a těch, co ctí spíš národní identitu.

Nad tím jsem nepřemýšlela. Asi nejsem ten správný spasitel. A vůbec, nerada někomu radím. Každý si za svůj život přece zodpovídá sám. A možná že tím, co dělám, co říkám, jak žiju, mám na lidi třeba taky určitý vliv.

Je to namáhavé, vyčerpávající, ale baví mě to.

Ano. Baví mě zkoumat nové dějové linky, zvraty, dělat si poznámky k novým situacím a připravovat se na ně. Koneckonců to dělám u každé role. Nikdy jsem si ale neuměla představit, že dostanu roli a nebudu znát její konec. Je to jako běh na dlouhou trať, kterou běžíte poprvé. Důležité je držet tempo, nezakopnout a vydržet!

Takovýhle typ seriálu je fenomén, který ve světě funguje už dávno. S tvůrčím týmem máme vizi, kam se moje postava bude ubírat. Můžu to i částečně ovlivnit svým názorem. A zároveň si musím hlídat, aby moje postava neuhýbala ze svého charakteru. Nebo „neztichla“, „nezměkla“…

Jen neříkejte, na podzim bude mít pěkné propady.

Potká ji těžký pracovní zásek. Víc neřeknu. Je to prostě jako v životě.

Ano, rozumíme si hodně a máme spoustu společných zájmů.

Třeba víno a cestování. A taky smysl pro humor. A jako herečtí partneři na sebe slyšíme. Umíme si vyjít vstříc. Pro mě je to spolupráce s člověkem, na kterého se můžu spolehnout. Doufám, že je to oboustranné.

To zase takhle ne. Ale pokud moje návrhy budou inspirativní nebo přinesu nápad na nějakou zajímavou zápletku ze života, jsou scenáristé schopní zapojit to do příběhu. Ale do dějových linek moc mluvit nemůžeme. Scénosled musí být postaven tak, aby se jednotlivé dějové linky nesuplovaly a v jednom díle se třeba nevyskytovala stejná témata. Zjednodušeně, aby tam během krátké doby nebyly například tři úmrtí nebo svatby.

No protože mám energie na rozdávání! Ne, samozřejmě že i to může nastat a je to možná otázka času. Anebo v Ordinaci zůstanu ještě deset let. Kdo ví? Ne, to si dělám legraci. Myslím, že čas na změnu přijde. Zatím není aktuální. Běla toho má ještě hodně před sebou. Stejně jako já. Chci cestovat, poznávat nové věci a lidi. Jsem totiž sběratel zážitků. A hlavně mám pořád nabídky na zajímavé role v divadle nebo v dabingu. Nejsem z těch, co stavějí kariéru na jednom seriálu.