Zlata Adamovská: Běh jsem skutečně trénovala

Nejsem vůbec sportovní typ, ostatně stejně jako moje role Věry, ona k vytrvalostnímu běhu přišla jako slepý k houslím, z oddanosti svému zesnulému muži. Kdyby jeho poslední přání bylo cokoli jiného, udělala by to. Byl to zrovna maraton, a tak do toho společně se svými třemi dcerami šla.

Při čtení scénáře, který se mi moc líbil, jsem si náročnost toho běhání příliš neuvědomovala. Došlo mi to, až když se blížilo natáčení a začali na mně zkoušet různé sportovní oblečky, které jsem nikdy v šatníku neměla. Věděla jsem, že jde do tuhého.

Musím říct, že jsem se v teniskách brzy zabydlela. To, že někdo běhu naprosto propadne a vstává kvůli tomu třeba v pět ráno, však nikdy nepochopím. Opravdu jsem trénovala, stáhla jsem si dokonce do mobilu aplikaci na běhání, která mě ovšem dost stresovala – ukazovala mi, kolik kilometrů jsem jakou rychlostí uběhla, jakou mám tepovou frekvenci a podobně. Po dvou dnech jsem nechala mobil doma a běhala podle svého. Tehdy se mi to začalo líbit, docela jsem se těšila, že si ráno odběhám své, budu mít splněno a budu si moct dělat, co chci. Pan režisér Martin Horský, který na rozdíl ode mne běhá, si nás před natáčením trochu vyzkoušel a pokoušel se nám vštípit správnou techniku, protože běháte-li špatně, můžete si i uškodit.

Malinko ano. Najednou jsem byla na prahu úplně nové životní etapy. Nedovedla jsem si to do té doby představit. Ale od chvíle, kdy jsem ho poprvé viděla v porodnici, se ve mně probudily ochranitelské pudy. Bylo mi jasné, že před sebou mám dalšího z rodiny, o kterého budu mít navždy starost. Reálně samozřejmě nemusím, protože má své milující rodiče, ale bude-li to potřeba, ráda pomůžu. Už jsou mu dva roky, je to skvělý parťák, se kterým můžeme dělat vylomeniny.

Možná, ale vůbec toho nelituji, aspoň jsem si každého užila. Jsem šťastná, že teď spolu mají moc hezký vztah, vím, že až tady jednou nebudu, zůstanou si.

Dostala jsem tehdy nabídku hrát Markétu Lazarovou v Městských divadlech pražských a nechtěla jsem tu příležitost promarnit. Z mateřské jsem utíkala do práce i po narození Petra: už po půl roce jsem natáčela televizní adaptaci hry Jeana Cocteaua Azrael, Anděl smrti.

Těsně po maturitě mě režisér Jaromil Jireš obsadil do filmu Mladý muž a bílá velryba, kde jsem hrála vedle takových hvězd jako Jana Brejchová a Eduard Cupák. Byli ke mně neskutečně vstřícní, necítila jsem se nijak svázaná a myslím, že jsem obstála. S Janou Brejchovou jsme se dokonce spřátelily.

Škola mě vystřelila do neznáma. Věděla jsem, že nejsem nic, že se musím učit a hodně pracovat. Byla jsem jako houba, která do sebe nasávala všechno, co mohla. Pořád jsem měla pocit nedovzdělanosti.

Ono to vypadá, že bylo všechno zalité sluncem, že jsem od začátku šla z jedné role do druhé, ale byly i role, které jsem nedělala s nadšením. Jednu televizní jsem ale měla odvahu odmítnout: byla to mladá družstevnice, která má vstoupit do strany. S tím jsem se nechtěla identifikovat. Ostatně já sama jsem nikdy i přes různé tlaky do strany nevstoupila, což byla tehdy velká troufalost, zvlášť když to byla podmínka divadelního angažmá. Vždycky jsem argumentovala tím, že bych chtěla dokázat stát se dobrou herečkou i bez toho. Proto jsem taky zůstala čtyři roky po škole bez angažmá, na volné noze. Měla jsem naštěstí dost práce ve filmu, byla jsem typ, který potřebovali. Jenže to nebylo nic jistého a stálého, navíc se natáčí nanejvýš tak dva měsíce a konec.

V sedmnácti jsem jako studentka konzervatoře hostovala v Divadle na Vinohradech, přivedla mě tam moje pedagožka Gabriela Vránová. Bylo to pro mě jako zjevení! V rekvizitárně tam seděli Radek Brzobohatý, Petr Haničinec, Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Josef Bláha, Jaromír Hanzlík, Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová, Karolina Slunéčková, Jana Štěpánková, Daniela Kolářová, Hana Maciuchová. S takovými herci jsem pak už v těch sedmnácti stála na jednom jevišti!

Poznala jsem něco, k čemu jsem chtěla směřovat, u čeho jsem chtěla být. Jenže tehdejší ředitel mi řekl, že by se o angažmá dalo uvažovat, kdybych byla ve straně. No a bylo vymalováno. Ale těsně po revoluci se ředitelkou stala Jiřina Jirásková, která mi zavolala s tím, že ví, že jsem tehdy o angažmá stála, a proto mi ho teď nabízí. Strávila jsem tam pak krásných dvacet let. Přestoupila jsem tam z Městských divadel pražských, kam jsem se dostala díky otěhotnění Nadi Konvalinkové – rychle potřebovali záskok.

To bych jistě mohla, ale nikdy to neudělám. To jsou věci, které se mají vyřešit hned – prostě řeknete NE, nebo toho chlapa plácnete přes ruku. Změním něco, někomu tím pomůžu, když budu najednou vytahovat třicet let staré záležitosti? Samozřejmě nájezdy byly, i velké, ale nikdo mně nijak neubližoval ani nevydíral, chlapi mě prostě balili, dá-li se to takhle říct. Vím, že mnozí do mě byli opravdu zamilovaní, na přízeň mužů jsem si nikdy nemohla stěžovat.

Jsou věci mezi mužem a ženou, které nikdy nevymizí, které jsou dané od přírody. Chci se mužům líbit, mám ráda, když mi lichotí, v tom se od většiny žen neliším. Nikdy jsem toho ale nevyužívala ani jsem nepřistoupila na něco, co mi bylo proti mysli. Ke kampani MeToo se tedy nepřidám.

Nikdy jsem vůči svojí osobě závist nevnímala a nepřipouštím si to ani dneska. Jdu světem s otevřeným štítem, a pokud mi někdo závidí, ať si zkusí vyšlápnout stejnou cestu. Všechny ty role mi nespadly z nebe.

Když jsem v sedmnácti odcházela z domova, maminka mi řekla: „Jaký si to uděláš, takový to máš.“ To bych doporučila každému. Než se snažit ze všech sil svým dětem pomáhat a zametat jim cestičku, je možná lepší hodit je do vody, ať plavou, jak umějí.

Nejsem z žádné umělecké ani intelektuální rodiny, moji rodiče byli úplně obyčejní lidé. Velkou knihovnu plnou hodnotných knih jsem objevila až v rodině svého prvního muže Vadima Petrova mladšího. Doslova jsem ji luxovala. Podobně to bylo s mým druhým mužem, který byl publicista a spisovatel.

S prvním mužem jsem se seznámila na konzervatoři, byla to studentská láska, když jsme se brali, bylo mi jednadvacet. Jsme v kontaktu, občas si zavoláme, když je nějaké kulaté výročí, sejdeme se a poblahopřejeme si.

Tak s tím se nestýkám. V kontaktu jsme jen přes děti: viděli jsme se třeba na bakalářské promoci našeho syna Petra.

Ty samozřejmě nikdo nevymaže. Život s ním byl velmi zajímavý, ale ten konec pěkný nebyl a já to ustřihla jak špagát. Skončilo to a nijak nelituji. Naopak, hodně jsem si polepšila.

Jsme spolu skoro osm let. Petr je neuvěřitelně čestný, pravdivý, citlivý. Skutečně silný charakter. Držák. Sblížili jsme se při natáčení Ordinace v růžové zahradě v době, která nebyla ani pro jednoho z nás lehká

Herecky si nesmírně vyhovujeme, a to, že jsme manželé, s tím nemá nic společného. Při hraní nebo natáčení o tom nepřemýšlíme.

S doktorkou Bělou jsem zažila tolik dramatických dějů a zvratů, vystřídala jsem tolik partnerů, že můj osobní život je proti tomu slabý čajíček. Přesto diváky tahle postava pořád baví, a to baví i mě. Takže Bělu zatím neopustím. Je v tom nejen loajalita, ale i vědomí, že mi scenáristé mají stále co nabídnout.

Slýchávala jsem to od lidí, kteří pak prošli mnoha jinými seriály. Jsem v tomhle smyslu pokorná. Do seriálu jsem nastupovala v sedmačtyřiceti, tedy ve věkové kategorii, kdy pro herečky tolik zajímavých a zábavných rolí, jako je Běla, není. Navíc pracuji s týmem profesionálů, to je pro mne podstatné. Mám srovnání s prací v jiných projektech a věřte, že se do Ordinace vždycky ráda vracím.

U mě to bylo spíš naopak: po padesátce jsem speciálně v divadle dostala ty nejzajímavější herecké příležitosti. S Janou Štěpánkovou jsem v Ungeltu nazkoušela hru Na útěku, další nádherné role jsem tam měla i ve Sklenici vody, Vzpomínky zůstanou, V lese černém, hlubokém. Teď před šedesátkou účinkuji v Misery ve Studiu DVA. V televizi hraji doktorku Bělu Páleníkovou v Ordinaci v růžové zahradě, mezitím jsem měla hezkou roli v seriálu Vyprávěj, v Kriminálce Anděl nebo v Sanitce 2. Každá byla úplně jiná, jinak zajímavá. Nějaké pohádky, dost práce v dabingu…Vůbec si nemůžu stěžovat!

Když jsem jeho romány jako mladá četla, přišlo to mé poetické duši moc drsné a cynické. Byl to prazvláštní svět, ale je nutné vědět, že existuje, že v něm hodně lidí žije.

Svět není nikdy takový, jaký ho chceme. Můžeme si vytvořit nějakou bublinu a žít v ní, ale uzavírat se před těmi, kteří mají jiné názory než my, je špatné. Bohužel mnoho lidí tohle neumí přijmout. Na takové lidi jsem alergická. Mám ráda, když panuje jistý řád, ale chápu, že to je některým lidem cizí, a rozhodně jim nebudu „pomáhat“ tím, že jim budu vtloukat do hlavy svůj názor a učit je žít v mém světě. Výsledkem je „rozdělený národ“, jaký vidíme kolem sebe. Měli bychom být vůči sobě vstřícnější a tolerantnější.

Není mi lhostejné, v jakém světě žiji, před třiceti lety jsem například podepsala petici Několik vět, považovala jsem to tehdy za potřebné, dneska ale máme demokracii, a tak se můžu vyjádřit u svobodných voleb, což tenkrát nešlo.

Nějaký zásadní zlom nepociťuji. Rok 2019 má být podle čínského horoskopu rokem Vepře. Což znamená, že by měl být ve znamení štěstí, úspěchů a blahobytu. Snad se na tom taky „přihřeju“.

Přála bych si, abychom byli všichni zdraví a mohla se těšit na oslavu sedmdesátin! Ale vážně: přála bych si, aby se zklidnily vášně, aby se zmírnilo napětí, které kolem nás cítím, a aby na sebe byli lidé milejší, a ne tak nabroušení. Pro začátek stačí, aby se třeba omluvili, když do vás strčí, nebo abychom s mým mužem v tramvaji nestáli nad patnáctiletou dívenkou se sluchátky v uších, kterou ani nenapadne vstát a nabídnout místo. Moje máma by mi za to dala pár facek.