Ženy za volant patří, říká kamioňačka. V rukou má i soupravu biatlonové reprezentace

„Vůbec by mě nenapadlo, že bych tuhle práci mohla někdy dělat. Pracovala jsem jako veterinární sestra,“ začíná nám vyprávět svůj příběh Veronika Vébrová, která žije v Kladně.

Řízení osobního auta ji vždycky bavilo, díky tehdejšímu partnerovi si jednou zkusila sednout i za volant kamionu a rozhodla se, že si na něj „udělá papíry“. Od té doby už uběhlo osm let.

„Když jedete v kamionu, lidé v osobácích vám uhnou,“ odpovídá v nadsázce na otázku, v čem tkví výhody řízení nákladních kolosů. „Obrovská výhoda je v tom, že je člověk výš a vidí z kabiny daleko líp. Ale zase jízda je pomalejší než v osobáku, se kterým si můžete dovolit jet různými cestami a daleko rychleji,“ hodnotí pro a proti.

Problémem je často i parkování, míst pro kamiony je podle ní stále nedostatek. Práce za volantem je náročná především časově, občas nezná Veronika víkendy. Řízení má ale ráda a neměnila by. V tandemu někdy jezdí se současným přítelem, taktéž řidičem, a tak si společný čas užijí aspoň takto.

Nejčastěji je zaměstnavatel vysílá se zbožím do Německa, Holandska, Maďarska, Slovenska či Rakouska.

„Kde se jezdí nejlíp? Záleží na stavu silnic i na lidech. Upřímně, asi ve Skandinávii. Není tam takový provoz, to je velké plus, a mají tam skvělý stav silnic a dálnic,“ říká. „Každý kamioňák má jinou oblíbenou zemi, já mám ráda sever a srdcovka je také Španělsko a Irsko.“

Veronika se za volantem osvědčila natolik, že je jí čtvrtou sezonou vkládáno do rukou i řízení kamionu české biatlonové reprezentace, ve kterém v sezoně od listopadu do března převáží po Česku i zahraničí přes 300 párů lyží.

„Kamion ale neřídím sama, jezdím se svým nadřízeným, Martinem Žákem, při té práci se střídáme tak, jak nám umožňuje jízda a cesty,“ vysvětluje. Žák s ním jezdí už od počátku a spolupráci s Veronikou si pochvaluje.

„Součástí biatlonového kamionu je tahač Renault, má 520 koní, je to Euro6 – to už je v dnešní době potřeba, a návěs, ve kterém mají servismeni zázemí. V zadní části pracují, v přední mají společenskou místnost, kuchyňku a podobně. Závodníci si sem chodí pro lyže nebo pozdravit a občerstvit se,“ přibližuje, jak to chodí.

Rozdíl mezi řízením klasického kamionu a toho biatlonového prý velký není. „Je to pořád velká zodpovědnost a nezáležím na tom, jestli má náklad hodnotu pár set tisíc, nebo několik milionů. Člověk se ho snaží přepravit na místo v pořádku, bezpečně, aby se mu nic nestalo a všichni byli spokojení,“ vysvětluje.

Při práci pro biatlon se jí určitě hodí předchozí zkušenosti z cest. Čas na přesuny mezi místy závodů je totiž mnohdy krátký a logistika náročná.

„Nikdy neumíte předvídat, jaká bude cesta a jak dlouho ji pojedete, stát se může cokoliv, třeba nepopluje loď nebo bude nějaká závada. Ale hlavní důvod je sníh, protože závody jsou ve vysokých horských střediscích, většinou k tomu mají velké zatáčky a opravdu prudké kopce,“ popisuje výzvy, které jí práce nejen v horském terénu přináší.

Jak ale dodává, vždy vše jako tým zvládli a kamion dovezli v pořádku. Často jsou prý na místě konání mezi prvními, takže mají na manipulaci s vozem více místa. Ročně biatlonový návěs projede několik desítek tisíc kilometrů, Veronika ale za rok najede až 130 000 kilometrů. Zatím bez nehody.

„Je to pro mě velká zkušenost, protože se s biatlonem podívám na místa, kam by se normální člověk jen tak nepodíval – Norsko, Švédsko, Finsko. Řidiči tam sice se zbožím jezdí, ale severská střediska jsou ojedinělá. A co se týká biatlonistů, jen tak někdo nemá možnost je poznat tak, jak je známe my, opravdu osobně, a zjistit, jací jsou,“ zmiňuje.

A s jakými reakcemi se coby žena-kamioňačka setkává? „V dnešní době, myslím si, to už je běžné, vidí se hodně řidičky autobusů i kamionů, není to jen mužská práce. Pokud to ženy baví, tak proč by to nedělaly? Samozřejmě, někde se pořád diví, je to milé, ale někde to už berou úplně normálně,“ zmiňuje své zkušenosti.

„Co se týče kolegů, tak se to rozděluje – jsou chlapi, kteří ženské za volantem berou, a jsou chlapi, kteří řeknou, že žena za volant nepatří. Já si myslím, že žena za volat patří, protože my ženy jsme opatrné, víc si dáváme pozor a pečlivosti je tam prostě o něco víc,“ myslí si.

Její řidičské schopnosti jí pomohly také k účasti v mezinárodní soutěži Volvo Truck Adventure, kde reprezentovala Českou republiku. I přesto, že nevyhrála, svou nominaci za Česko bere jako velký úspěch a zkušenost.

A když zrovna nesedí za volantem kamionu, tráví čas hlavně se svými nejbližšími. „Na prvním místě je samozřejmě rodina a naši psi, podnikáme výlety, věnujeme se práci okolo domu. I když čas doma je fakt poměrně krátký,“ říká na závěr Veronika.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Autoškoly