Ženy v neobvyklých profesích. Samy mezi muži

„U mě se žádná romantika nekoná,“ varuje mě hned na začátku našeho rozhovoru Lucie Zemančíková (41), zástupkyně vedoucího 1. oddělení pražské policie, lidově řečeno „mordparty“. Tamním vyšetřovatelům na stůl přistávají především vraždy, ale také násilné loupeže.

Podle neformálního oděvu bych ji na takové povolání nehádala. Kriminalisté však v uniformě nechodí. Jedinými corpusy delicti v její kanceláři jsou tak makety zbraní využívané při rekonstrukcích trestných činů.

Proč se chtěla stát policistkou? Sama neví. „Rodiče vystudovali hotelovku, policistu v blízkém příbuzenstvu nemám.“ Zájem zpětně spojuje hlavně s láskou k detektivkám a tíhnutím ke klučičí partě. „Jeden spolužák na gymnáziu sepsal povídku 31 případů majorky Zemančíkové,“ culí se.

Po maturitě odešla na policejní akademii, kde to dotáhla na doktorku práv. „V posledním ročníku přišli na přednášku policejní náboráři. Řekli, že na počty žen jsou kvóty a moc je přijímat nechtějí. Náborem se mi nicméně projít podařilo,“ vzpomíná. „Maminka se o mě zpočátku bála, ale už si, myslím, zvykla. Dnes je spíš zvědavá, na čem pracujeme, a pokaždé se celá vykulená vyptává. Táta je hrdý, kam se mi v rámci policie podařilo dostat.“

Lucie nejprve působila na obvodní kriminálce. Ženy k policii si prý nadřízení vybírají v rámci psychotestů tak, aby byly v mužském kolektivu schopné fungovat. „Žádný posměch jsem nezažila, mezi kluky se mi dělá líp. Sedět na účtárně mezi ženskými, to bych se zbláznila,“ usmívá se.

Po šesti a půl letech se „tak trochu drze“ přihlásila do výběrového řízení do mordparty. „Od nástupu k policii pro mě představovala metu. Snad každý z obecní kriminálky chce postoupit na vraždy. V roce 2011 tam byla jediná žena vyšetřovatelka a zrovna odcházela do civilu. Říkala jsem si, že by to mohlo vyjít, kus za kus.“ Prošla.

Ve vysoké funkci, v níž se nachází tři roky, už si spisy nenechává, ale přiděluje je podřízeným. Přesto její práce není jen úředničina.

„V rámci služeb vyjíždím na ,ohledačku‘ na místo činu, pomáhám s výslechy nebo se účastním soudních pitev.“

Nelze si nevšimnout Luciiny podobnosti s herečkou Barborou Bočkovou, kriminalistkou Čulíkovou ze seriálu Případy 1. oddělení. Navzdory takřka identickému účesu, krátkým plavým vlasům, prý jejím předobrazem není. „Dříve u nás byly tři kolegyně v operativě, musí být jednou z nich. Já to, doufám, nejsem,“ směje se Zemančíková.

Souvislost se seriálem by se přesto našla. Díly Střihač a Spolubydlící ze třetí série vycházejí z kauz klánovického vraha a zabití studentů v pražském bytě, které vyšetřovala. „Tahle řada mě moc divácky nechytla, mimo jiné proto, že dopředu vím, jak případ dopadne,“ mrkne na mě.

Rozdíl mezi tím, kdy podezřelého vyslýchá ona a kdy to dělá některý z mužských kolegů, podle svých slov nepociťuje. Nedivím se, i při našem setkání vzbuzuje autoritu.

„To víte, že jsou někteří oprsklí. Už se mi stalo, že výslech bral dotyčný tak, jako by přišel na pokec s blondýnkou. To ale podcenil nepřítele.“

Jak je policista schopen navázat s pachatelem komunikaci, není ani tak otázka toho, jakého je pohlaví, spíš záleží na jeho dovednostech jako člověka. Vyšetřovatelky ale podle Lucie mohou disponovat větší empatií a pečlivostí.

„Na případy mnohdy nahlížejí z jiného úhlu než muži. Chlapi jsou zaměření na cíl, ženy jsou schopné posoudit víc věcí najednou a dívat se na případ víc lidsky, často to pro ně není jen chytání pachatele. Pro mě je to jako hra - snažím se pochopit, proč se to stalo.“

Nevýhodou může být odlišná fyzická konstituce a síla, ale u vyšetřování to zas takovou roli nehraje. Lucie říká, že zná řadu mužských kolegů, kterým vadí pohled na mrtvoly a krev. „Někdo to ale dělat musí, takoví hasiči jsou na tom hůř. Líbí se mi, že svou prací dávám pozůstalým naději a zadostiučinění, že bude dopaden pachatel.“

Ženy podle ní může od tohoto povolání odrazovat časová náročnost: „Pokud máte rodinu, musíte mít chápavého partnera, který vás doma zastane.“ Sama děti nemá, s prací to ale nesouvisí. „Když chcete, jdete si za svým cílem a dokážete, že něco umíte, tak jde všechno,“ rezolutně zamítá teorii o skleněném stropu, podle níž ženy do vyšších kariérních pater stoupat nemůžou.

„Je pravda, že žen ve vrcholných pozicích u policie moc není, což trošku odráží to, jak je nastavená česká společnost. Snažila jsem se pracovat, jak nejlíp umím. Jestli dělám víc než někdo jiný, nedokážu posoudit, vyšetřujeme vždy samostatně.“

U pražské policie v době vzniku článku sloužilo 1122 žen, tvořily tak pětinu zaměstnanců. Trend jejich zastoupení je stoupající. V roce 2012 se na celku podílely ze 17 procent.

Anna Pačesová (33) měla o své profesi jasno od dětství v raných devadesátých letech, kdy domácí trh zaplavily videohry, které jí okamžitě učarovaly.

Herní vývojářka z prestižních Warhorse Studios se vytasí s důkazem v podobě sépiové fotky z roku 1992. Na ní jako malá holčička hraje na služebním notebooku své maminky plošinovku (hra, jejímž cílem je dostat se na určité místo, v čemž hráči brání překážky a protivníci) Prince of Persia. „Ale já jsem si i četla a kreslila,“ vyvrací mou domněnku, že by u počítače trávila celé dny.

Umělecké sklony jí vydržely, ze základky pokračovala na výtvarné gymnázium. Začala uvažovat o dráze animátorky, profesi si ale chtěla pojistit vyžadovanými technickými znalostmi, a tak později zamířila na filozofickou fakultu. Tam si zvolila IT a knihovnictví, na magisterském studiu potom relativně mladý obor nová média. „Spojoval obojí, co jsem chtěla dělat - umění a počítačové hry,“ říká.

Přibrala si volitelné přednášky o vývoji videoher, které vedl její budoucí šéf Martin Klíma. Odtud byl k vysněnému postu jen krůček. „Ke splnění univerzitních podmínek byla zapotřebí praxe v oboru. Šla jsem tedy do Warhorse a zeptala se na možnosti. Byla jsem ochotná dělat cokoliv.“

Do party ji přibrali na podzim roku 2014, startovací pozicí pro ni byla testerka, kde byla jedinou ženou v tříčlenném týmu. Za úkol měla zkoušet různé verze hry a ověřovat jejich hratelnost, funkčnost a smysluplnost. Nejde o žádnou podřadnou práci - právě v této fázi se totiž odhalí veškeré nedostatky, po jejichž odstranění je ze hry vybroušený šperk.

A stejně tak z Anny, která se chtěla ve firmě posouvat dál. Intenzivně se učila grafiku a píle se jí zúročila. Po roce postoupila do „envira“, kde se vytvářejí objekty do hry - od stromů po chalupy. Ani tam nezahálela a po dalších pěti letech přešla do elitního oddělení pro vývoj herních postav.

„Vedení mě k tomu přímo nevybízelo. Kdybych u testerů seděla jako trubka a nijak se nedovzdělávala, pravděpodobně bych se k vývoji herních postav nedostala. Na tamním oddělení se mnou tehdy byly i čtyři ženy, dnes jsme tři.“

Nyní je ve vedoucí funkci a má pod sebou deset lidí, z toho osm mužů. Ve Warhorse zas tak málo žen není. Ve firmě dokonce řídí třetinu všech oddělení. Na celku se pak podílejí 20 procenty, což odpovídá průměrnému podílu v rámci celého domácího herního průmyslu.

A podle vývojářské asociace jejich počet setrvale roste: v letech 2020-2021 to bylo hned o čtyři procenta.

Anna nyní s autorskou činností tolik do styku nepřichází, je hlavně nápomocná kolegům a přináší nové nápady. V minulosti se ale nemohla nevyskytnout u zdejší vlajkové lodi, videohry Kingdom Come: Deliverance zasazené do doby panování Václava IV., kdy o trůn usiluje jeho bratr Zikmund. Nejprve u testování, potom u vytváření krajinek, staveb i cedulí. Proces vždy začíná u 2D konceptu.

U této RPG hry (v níž se hraje za fiktivní charakter) se startovalo u „zelené placky“, na niž se sázely veškeré virtuální rostliny, tvaroval terén a stavěly domečky.

„Podobu si necucáme z prstu. Vycházíme z důvěryhodných zdrojů, ke zjištění výškového profilu, který se od středověku moc nemění, nebo umístění vodních ploch například využíváme Google mapy, na místo se i vyjíždíme podívat.“

Vzezření hry neurčují jen takto nastavené mantinely, vývojáři do nich vnáší také něco osobního. Jde o takzvané points of interests, doslova body zájmu. Když na ně hráč narazí, objeví prvky, které s dějem a historickými reáliemi zpravidla moc co do činění nemívají. Anna do předhusitské rodné hroudy ukryla perníkovou chaloupku s upečenými dětmi anebo třeba setnutou koňskou hlavu, u níž zasvěcení poznají odkaz na Kmotra.

S kolegy si hrají i během firemních „gamejamů“, vývojářských kratochvílí, kdy ve skupinách zpracovávají miniaturní dílka. „Naposledy jsme s mým týmem nechali potopit Titanic. Postavy se musely za 27 sekund dostat z kajuty do záchranného člunu, byť parník šel ve skutečnosti pod hladinu přes tři hodiny,“ vysvětluje a s pokorou dodává, že se má stále co učit. Do vlastního projektu se zatím nevrhá.

„Nikdy jsem neměla pocit, že do herního světa nepatřím. Naopak se mi zdá, že všem má profese připadá docela cool, partner se se mnou rád chlubí. Každý může dokázat to, k čemu je předurčený, na genderu nesejde,“ usmívá se Anna.

Do hájemství motorsportu se vydala Štěpánka Mottlová (24). Vzhledem k jemným rysům bych jí hádala i nižší věk. „Klamu tělem,“ odvětí s tím, že si odmalička k Vánocům přála spíše autodráhu než panenky.

S fotografem jsme zavítali do autodílny v Tymákově na Plzeňsku patřící jejímu snoubenci, s nímž renovuje veterány. Parkují zde i její čtyřkoloví miláčci.

Za životní zlom označuje dávný rallycrossový závod svého táty. „Seděla jsem na tribuně jako u vytržení a představovala si, jak komentátoři říkají nahlas mé jméno,“ reflektuje iniciační zážitek, který ji nicméně na trať jen tak nepřivedl. Otec z ní chtěl mít muzikantku nebo manekýnu a od nebezpečných závodů ji dlouho odrazoval. Princeznovské ambice se mu nakonec splnily u mladších dcer.

„Já byla odjakživa problémová, občas možná i teď,“ připustí Štěpánka, která si k osmým narozeninám vybojovala motorovou čtyřkolku.

„Táta o mě měl strach, dovolil mi jezdit jen po naší zahradě. K motorsportu mě paradoxně víc povzbuzovala mamka, ačkoli ji auta vůbec nezajímají,“ uvádí mladá ranařka, která v disciplíně pokročila až v pubertě. Ve 14 letech odcestovala do Asie, kde si pár měsíců vydělávala modelingem.

„Do té doby jsem byla zvyklá na mámin servis, navíc jsem neuměla jazyk. Byl to šok.“ Musela rychle dospět, aby daleko od rodičů vydržela a našetřila si na vytouženou motokáru.

O rok později už drandila na prvním karting cupu (motokárový šampionát), na který se ale moc nadšeně nerozpomíná: „Byla tam šílená konkurence. Ve své kategorii jsem jela s chlapy, kteří se účastnili mistrovství Evropy. Pršelo, já se točila v motokáře a nebyla schopná objet kolo.“

Byť neprošla tréninkem a soutěžila s třicítkou závodníků, nedojela poslední. Vstupní podmínky jsou triviální: zdravotní prohlídka a udělení licence, spočívající de facto v absolvování jediné přednášky. Test řízení žádný.

K návratu na dráhu se pár let odhodlávala, odvaha se jí ale nakonec vyplatila. Těsně před nabytím plnoletosti si jejího talentu všiml teplický tým, s nímž následně jezdila rok a zkusila, ač marně, štěstí na mistrovství ČR.

Po maturitě nastoupila jako učitelka v mateřské škole, která jí zajistila stabilní příjem. Domluvila si úvazek s volnými pátky, a tak prodlouženým víkendům na závodech nic nebránilo. Přišly i neúspěchy, slzy a úrazy.

„Měla jsem dvě ošklivé bouračky. Motokára jedoucí za mnou najela na mé zadní kolo, vymrštila se a přejela mi krk. Jednou jsem skončila v bezvědomí,“ otřásá se Štěpánka. „Říká se, že po první velké ráně buď skončíte, nebo zůstanete. Já se nebát nepřestala.“

Motokáry jsou pro ni dnes minulostí, a to nejen z finančních důvodů. Nový podvozek a motor, které by ji dostaly do předních pozic, vycházejí i na 400 tisíc korun. Štěpánku s řidičákem v kapse oslovil rallycross.

„V motokárách se snažíte držet stopu a zajet co nejrychlejší čas. Rallycross je, když to řeknu vulgárně, prasárna. Cítíte boky, občas vás to kopne. Baví mě souboje a řešení nepředvídatelných situací.“

Autoklub ČR v roce 2022 evidoval 4577 licencovaných sportovců napříč všemi disciplínami motorsportu, z toho 262 žen. Číslo za čtyři předešlé roky vzrostlo jen o zhruba stovku. Nelze se divit, že Štěpánka se mezi muži zprvu cítila jako vetřelec. Až s uspokojivými výsledky ji prý začali považovat za soupeřku.

„Motorsport mě naučil mít hroší kůži a ozvat se, když vidím bezpráví.“ Naživo si nikdy nevyslechla, že na trati nemá co pohledávat, s nenávistnými komentáři se setkala teprve na sociálních sítích. „Píšou mi, že bych měla raději stát u plotny.“

Projektem Holka za volantem, který původně spustila jako crowdfundingovou sbírku na stavbu rallycrossového vozu, dnes podporuje sobě podobné. V e-shopu nabízí oblečení s nápisy Řídím jako holka nebo Jsem máma za volantem, kterou se také na jaře 2021 stala. Se svatbou pár čeká na klidnější dobu.

„Budu se jmenovat Vostrá Mottlová, to docela sedí,“ žertuje Štěpánka nachystaná závodit, jakmile sežene peníze od sponzorů. Její sen? „Umístit se na mistrovství ČR v rallycrossu. A mít velkou a zdravou rodinu.“