Článek
Sám slavný přírodovědec Jan Evangelista Purkyně řekl v roce 1871 své vnučce Růženě, když prohlásila, že chce být lékařkou, zcela rozhodně: „Vezme-li si tě za ženu nějaký pan doktor, tak budeš doktorkou.“
Až do září roku 1900 neměly ženy v Rakousko-Uhersku povoleno řádné studium na fakultách lékařství a farmacie v monarchii. Údajně kvůli slabým nervům a křehké kostře. Tento pochybný názor sdílel i slavný lékař Josef Thomayer. Ale stejně se objevily ženy, které svým chováním jeho platnost popřely.
Dívky, které studují v cizině
Úplně prvními českými lékařkami byly Anna Bayerová (1852–1924) a Bohuslava Kecková (1854–1911), které ale nezískaly vzdělání v českých zemích. Až Anna Honzáková (1875–1940) směla v roce 1902 promovat na pražské lékařské fakultě na doktora veškerého lékařství. Do té doby u nás nezastávala ani jediná žena povolání vyžadující vysokoškolské studium. Studentky mohly navštěvovat přednášky pouze jako hospitantky.
Studentky medicíny ve Spojených státech při histologii v mikroskopovém sále.
Právě proto studovaly Bayerová a Kecková v zahraničí. Bayerová nejprve tři roky na lékařské fakultě v Curychu, od roku 1878 sledovala jako privatistka přednášky na pražské lékařské fakultě. Promovala v roce 1881 v Bernu. Informoval o tom tisk a gratulovali jí všichni přátelé.
Anna, dcera sládka, který si v Podolí u Mělníka pronajal pivovar a hostinec, otce dlouho přesvědčovala, aby ji podporoval na studiích. Vyhověl jí jen na krátký čas, takže se musela živit i jako vychovatelka.
Bohuslava Kecková to měla s otcem, karlínským stavebním podnikatelem, snazší. Obě ženy se stýkaly s významnými ženami své doby.
Chodí jako granátník
Kecková i Bayerová se přátelily například se spisovatelkami Eliškou Krásnohorskou a Sofií Podlipskou. Vzájemně si příliš sympatické nebyly, i když spolu studovaly v roce 1875 v Curychu. Možná to bylo tím, že Bayerová neměla po absolvování dívčího vzdělávacího ústavu ani maturitu, zatímco Kecková svou maturitou na malostranské střední škole vyvolala senzaci.
Bayerová nařkla Keckovou „z hrozné ráznosti, je to ženská jako řemen a chodí jako granátník“. Protože v Curychu k vysokoškolskému studiu vyžadovali maturitu, odjela Bayerová do Bernu, kde nebyla třeba. A právě tam dostala doktorát za svoji práci o krvi kojenců. Tentýž titul vlastnila už rok Kecková za studii o strumě. Obě lékařky ale neměly vyhráno.
Karolínu Světlou lékaři nezdravili
K tomu, aby jejich diplomy platily i na území Rakousko-Uherska a umožnily jim tak otevření vlastních praxí, bylo třeba je nostrifikovat. To bylo, přes všechny žádosti na ministerstvo kultury a vyučování a dokonce k soudnímu dvoru ve Vídni, zcela nerealizovatelné. Proti praxi žen dokonce vystoupila naprostá většina členů lékařské fakulty.
Anna Bayerová získala svůj diplom v Bernu.
Spisovatelka Karolina Světlá, která se jednoznačně postavila za Bayerovou, vzpomínala, že ji poté přestali někteří pražští lékaři zdravit. Mezitím Bayerová absolvovala stáže v Bernu a v Paříži a seznámila se s lázeňstvím v Baden-Badenu. Získala tak lepší vzdělání než mnozí její mužští kolegové. Kecková chtěla zůstat doma, a tak si ve Vídni udělala kurz porodní asistentky a od roku 1883 přiváděla v Karlíně na svět nové občánky.
Naděje na uplatnění v monarchii svitla oběma lékařkám v roce 1891. Tehdy Benjamin Kalkat, správce Bosny a Hercegoviny, kterou Rakousko-Uhersko od roku 1878 okupovalo, navrhl vládě uznat diplomy získané v cizině a využít žen jako úředních lékařek v muslimských oblastech. Bayerová odjela v roce 1892 do Bosny a usadila se v Dolní Tuzle, Kecková o rok později v Mostaru. Čekala je náročná práce, neboť poměry tam byly otřesné.
Léčí se přes několikery dveře
Lékař, který se podle islámu nesměl ženy dotknout, léčil často přes několikery dveře. Kecková na to vzpomínala: „Kdybych neviděla, neuvěřím. On – Jovan Karić, lékař – se ptal muftinici, jaká nemoc ji trápí. Odpověděla, že má velké bolesti na levé straně břicha. Myslím – teď se svlékne – ale kdepak. Stála před ním v kalhotách, košili a v jakémsi kabátě. Karić se na ni podívá tak ze vzdálenosti pěti kroků a už ordinuje – zánět. A hned ten věštec čmárá recept na jakési tabletky.“
Navíc lékař léčil jen majetné, chudé se léčily samy mastičkami, odvary a zaříkáváním. Jejich úmrtnost stejně jako úmrtnost jejich dětí byla vysoká. Bayerová a Kecková se ocitly v Bosně v jiném světě. Ženy zde byly uzavřeny ve čtyřech stěnách a podle Bayerové trpěly chorobami „z nečinnosti i lenosti“. Lékařky je neměly pouze léčit, ale učit je také hygieně, vaření i čtení. Platy měly nevalné – 1400 zlatých, o třetinu méně než muži. Přitom samo léčení bylo velmi namáhavé.
Kouřily a plivaly do košů
Kecková shrnula své zkušenosti o léčení v Bosně následovně: „Jaký rozsah zde mají choroby ženské, zvěděla jsem teprve časem, když jsem si získala přátelskou důvěru zdejších žen, zvláště mně přidělených mohamedánek.“ Trpěly vyrážkami, záněty, syfilidou a kapavkou. A také chudokrevností, křivicí, pakostnicí, dýchacími chorobami. Jen zřídka se vyskytovaly pouze nervové choroby a migrény.
Bohuslava Kecková byla odvážná a rázná – dvacet let působila jako lékařka na Balkáně.
Ženy byly celý den zavřeny v harému, téměř se nepohybovaly a jen občas tkaly látky a koberce. Proto se u nich objevila i zvláštní nemoc – osteomalacie, která deformovala pánev a poté napadala i ostatní kosti. Nakonec ženy téměř úplně znehybnila. Muslimky celý den pily kávu, kouřily a plivaly do košů. Popíjely domácí kořalku a tu dávaly i dětem. Ty se jim za to odměňovaly zvracením a záchvaty, na které byly matky ještě hrdé. Strava byla tučná a hygiena otřesná.
Muslimky se nemyly, prádlo nepraly a spodní nevyměňovaly vůbec. Neznaly hygienu v šestinedělí a malé děti polévaly vodou a vzápětí je hned zabalily. Děti mívaly na hlavě špinavý škraloup – prý kvůli růstu vlasů. Kecková často vláčela do hor na oslu i malou vaničku, aby mohla předvést koupání. Lékařky byly stále na cestách – v zimě v létě objížděly okolí Mostaru a Dolní Tuzly. A ani muslimská obydlí je nepotěšila.
Pohled na ni mne naplnil děsem
V muslimských příbytcích bylo přetopeno, ale podlaha studila a zdi byly stále mokré. Obyvatelé proto často trpěli TBC a revmatismem. Nikdy se nevětralo. Kecková líčila, jak seděla s dvaceti ženami v uzavřené místnosti se zkaženým vzduchem a upozornila je, že by měly vyvětrat: „A ony jen tak seděly, všecko na sobě jako v štuclu nacpány, a neotevřely. Ale říkaly: Tako je! Tako je! (To je pravda).“
I řeč s místními byla někdy těžká. Kecková jednou potkala u Raški Gori muže na oslu, který krvácel. Zeptala se: „A odkud krvácíš?“ „Od Jablanici,“ odvětil ten dobrák.
Lékařky navštěvovaly pacienty pěšky nebo na oslu. Energická Kecková si jednou od listonoše půjčila kolo a jela za nemocnými. Soudní rada Cvetan Krta ji viděl a věc komentoval před svým přítelem, krajským lékařem Leopoldem Glückem: „Pohled ten mě naplnil děsem. Čeho všeho jsou některé ženštiny schopné! Kráčel jsem cestou k Bilejo Poli, a tu ji vidím – na kole, jak cestou se řítí. V ruce kufřík, na zádech vak, na ramenou feredžu. Až mi z toho těžko přišlo.“
Feredža byl oděv, který nosily muslimky ve dne v noci. Připomínal kabát, stan i závoj dohromady. Jízda na kole se Keckové tak zalíbila, že v roce 1899 o kolo zažádala jako „o snadný prostředek dopravy, který mně pomůže ty kopce zdolat“. Nebylo jí vyhověno – kolo bylo považováno za dopravní prostředek nevhodný pro lékařku. Místo toho jí přidělili 200 zlatých ročně navíc, což jistě nebylo špatné, jen do hor opět chodila pěšky či jela na oslu. Bohuslava Kecková byla statečná – působila na Balkáně téměř do své smrti. Onemocněla ale cukrovkou a jezdívala se léčit do Čech. V roce 1911 tam zemřela na blíže neurčený zánět. Byla pohřbena v Kostomlatech u Mělníka.
Nutil ji ke kancelářské práci
Anna Bayerová tak dlouho v Bosně nevydržela. Do Prahy se vrátila už v únoru 1893, po neshodě s dermatologem Isidorem Neumannem, expertem ministerstva financí v Bosně a Hercegovině. Ten ji nutil ke kancelářské práci a omezoval její lékařskou činnost. Ona ho za to nazvala vychytralým židákem.
Josef Thomayer neměl ženy lékařky v oblibě.
Pak pracovala v Bernu, ale její největší touhou bylo vrátit se domů. Na podzim roku 1909 ji k sobě pozvala nemocná Libuše Bráfová, manželka známého českého ekonoma. Nakonec začala učit zdravovědu na pražské průmyslové škole v Praze a na škole Ženského výrobního spolku v Resslově ulici.
Od roku 1914, ve svých dvaašedesáti letech, působila jako profesorka hygieny a zdravovědy na rodinných školách. Konečně jí také nostrifikovali diplom. Zemřela v roce 1924 v plné práci.
Lékařky ve světě
Už v roce 1848 byla ve Filadelfii v Pensylvánii založena Medical College pro ženy.
V roce 1849 promovala první lékařka v New Yorku.
V sedmdesátých letech 19. století bylo ženám umožněno studium lékařství ve Velké Británii, Švédsku, Nizozemsku, Rusku a Švýcarsku.
V Německu mohly ženy skládat státní zkoušky z medicíny až v roce 1899. Je hrozné ráznosti, je to ženská jako řemen a chodí jako granátník. Anna Bayerová o Bohuslavě Keckové
Kecková a Bayerová se nikdy nevdaly a neměly děti. Stejně dopadla i doktorka Anna Honzáková, která měla po úspěšném složení všech zkoušek promoci v aule Karolina 17. března 1902. Profesně se jí dařilo lépe – uznával ji i Josef Thomayer a nazval ji „Honzákem v sukních“. Třicet let pak působila jako úspěšná česká lékařka.
K radikálnímu zvýšení počtu žen, které studovaly lékařství, došlo teprve na přelomu let 1914 a 1915. Bylo jich více než stovka. Ženy už údajně neměly slabé nervy – začala první světová válka, zvaná velká, a ony musely nahrazovat muže. Doba průkopnic v medicíně byla pryč.
