Článek
Dominika Gawliczková |
„U nás doma je zvykem, že každý motorkář někam vyjede. No a já jsem se sebrala a jela do Španělska,“ vzpomíná naše nejznámější cestovatelka motorkářka Dominika Gawliczková (24), jak z Havířova vyrazila na svůj první samostatný výlet.
A i když je momentálně v Tichomoří se známou cestovatelskou partou Trabantem napříč kontinenty, na sólo výpravy, kde jí dělá společnost jen mašina, nedá dopustit.
„Tenkrát se mi určitě nechtělo odjet samotné, jenže se nakonec nikdo z mých kamarádů a známých nechtěl přidat.“
Drobné devatenáctileté dívce se sice nepodařilo získat parťáka na výlet, zato její facebooková stránka Dominika na cestě, kde psala krátké zprávičky a postřehy o tom, co se jí přihodilo, si získala fanoušky velmi rychle. Dnes profil usměvavé blondýnky, která bere všechno tak trochu s nadsázkou a nebojí se dělat si legraci sama ze sebe, sleduje skoro třicet tisíc lidí.
Jak se staví stan?
Dominika získávala zkušenosti za pochodu. „Před první cestou jsem ani nevěděla, jak se staví stan, natož jak se pak balí. Vlastně jsem do té doby nespala pod stanem ani v kempu,“ směje se tomu, že se za hranice vydala bez zkušeností i bez mapy. I tak se po pětatřiceti dnech ježdění po Španělsku a Portugalsku vrátila nadšená a rozhodnutá v cestování pokračovat.
Postupně projela dvacet evropských zemí, vyzkoušela si, jaké je to spát v přírodě nebo jak těžké může být vycházet s vyhrazenými penězi. „Někdy jsem třeba nevečeřela, abych měla dost na benzín.“
Nepohodlí jí nezabránilo vysnít si a naplánovat další cestu. Tentokrát přes Kazachstán a Kyrgyzstán až k Čínské zdi. Svoje plány, jak projet Střední Asii, prezentovala na Startovači - internetových stránkách, kde žádáte veřejnost o příspěvek na svůj projekt. Získala tak velkou podporu.
„Bylo mi hloupé brát si od lidí jenom tak peníze za nic. Tak jsem každému poslala knihu Dominika na cestě. Jsou v ní zážitky z ježdění po Evropě.“
Motorkářka chtěla vybrat šedesát tisíc, podařilo se jí však získat téměř tři sta tisíc, které pokryly veškeré náklady. Upravila si motorku, pořídila satelitní telefon a vyrazila.
„Před odjezdem jsem zažila rozporuplné reakce lidí z okolí, někdo mi říkal, že cesta bude v pohodě, že se nemám čeho bát, jindy jsem zase slyšela, že v islámských zemích žena nic neznamená, že mě tam určitě znásilní a zabijou,“ vzpomíná Dominika s tím, že si s sebou vzala dlouhé kalhoty, aby neměla problémy, a pak překvapeně koukala na místní holky v minisukních.
Bojí se průběžně
Ztratí se obavy během času na cestách? „Já se tak nějak průběžně bojím pořád a všeho,“ říká a dodává, že v Rusku se snažila být opatrnější a spala v ubytovnách pro kamioňáky. V Kazachstánu a Kyrgyzstánu už běžně stanovala a vlastně se tak cítila bezpečněji.
Na letošní cestu po Austrálii už parťáky našla a rovnou jsou to známí cestovatelé ve starých trabantech. Dan Přibáň a dalších osm členů týmu jedou tentokrát napříč Austrálií a dál na sever do Timoru, Indonésie, Malajsie, Kambodže, Laosu a Thajska a opět natáčejí dokument. Pro Dominiku se stal výzvou obtížný terén a taky fungování s více lidmi, situace, kdy člověk nemůže rozhodovat jen sám za sebe.
„Všichni jsou tu super a často jsem ráda, že věci řešíme společně, ale jindy bych byla raději, kdybych byla sama a mohla si jet, kam chci, a dělat, co chci,“ říká cestovatelka. Na výpravě kvůli chladnému počasí onemocněla, a místo aby si stavěla stan, mohla spát na zadním sedadle trabantu.
„Chladné počasí mě tu opravdu překvapilo, když si představíte Austrálii, vybaví se vám slunečná obloha a vedra.“
Martina Trginová |
„I když člověk vyrazí sám, tak nakonec vlastně nikdy sám není,“ říká slovenská cestovatelka a profesionální průvodkyně Martina Trginová (28).
„Vždycky potkáte lidi, kteří vám jsou buď v něčem podobní, nebo se od nich můžete něco naučit.“
Karma Indie mě dostala a bylo jen otázkou času, kdy se začnu vracet.
Martina začala, stejně jako mnoho jiných mladých dívek, opouštět domov během vysokoškolských studií. Mezi zdoláváním zkoušek v oboru marketingová komunikace a masmédia si dvakrát zajela do Spojených států, navštívila Turecko, Řecko, Polsko nebo Kypr, ale hlavně se zamilovala do Indie.
Člověk na cestách nikdy není sám
„Strávila jsem čtyři měsíce na stáži v Bombaji, kde si mě diverzita místa úplně získala. Potom se mi na Erasmu v Krakově naskytla možnost absolvovat kurz jazyka hindi. Byla to taková kompenzace za to, že už v Indii nejsem. Jak se říká, karma Indie mě dostala a bylo jen otázkou času, kdy se začnu vracet,“ vysvětluje průvodkyně.
Aby Martina mohla karmu následovat, našla si na internetových stránkách kurz hindi a odjela na devět měsíců do severoindické Agry studovat.
„Byla to rozhodně zajímavá zkušenost. Víc než o naučení se jazyka šlo o školu života.“ Martina nevěnovala tolik energie vysedávání v lavici a biflování gramatiky.
„Spíš jsem cestovala a dál poznávala. Možná i proto jsem se hindi nenaučila na komunikativní úrovni a nejsem jeho aktivním uživatelem.“ S obchodníkem při smlouvání se ale domluvit dokáže.
„Díky mojí práci se mi rok plánuje v podstatě úplně sám. Většinou jednu polovinu strávím v zahraničí. Přes léto bývám doma, protože v oblastech Asie, kde provázím, jsou v té části roku monzuny,“ a dodává, že si však nenechá ujít slovenské Vánoce a pořádnou zimu.
„Na to, abych byla nomádem, který je celý rok na cestách, nemám kuráž a s narůstajícím věkem si začínám vážit i pohodlí,“ ale hned nezapomene dodat, že když je na jednom místě víc než týden, už je neklidná a začínají ji ,žrať mrle‘.
Svoje zážitky a postřehy z cest často publikuje na blogu, který si získal určitou pozornost i ocenění. „Třetí místo v soutěži Bloggerka roku 2014 mě skutečně překvapilo,“ říká Martina. „A to nejen proto, že jsem v době, kdy se přihlašovalo do soutěže, zrovna půl roku neblogovala. Prostě píšu, jenom když mám pocit, že je o čem.“
Naposledy publikovala postřehy z léčby žloutenky typu E, kterou chytla, jak jinak, při cestování.
Dana Trávníčková |
---|
průvodkyně i autorka |
„Ve dvaceti prožíváte období, kdy máte kariéru i pracovní život ještě před sebou,“ říká jedenasedmdesátiletá průvodkyně, cestovatelka a autorka cestopisů Dana Trávníčková k tomu, že v dnešní době je pro mladé lidi bez závazků jednoduché podívat se někam za hranice a hojně toho využívají.
„Navíc si v té době myslíte, že život nikdy neskončí,“ dodává, ale z vlastní zkušenosti ví, že s věkem se zájmy cestovatelů vyvíjejí.
„Mladí chtějí především poznat nové prostředí, seznámit se s novými lidmi a prostě se s nimi pobavit, třeba i o hloupostech, ale zato z očí do očí, což má samozřejmě úplně jinou šťávu.“
Dana si k cestovnímu ruchu přičichla už v osmnácti, kdy si přivydělávala jako delegátka v Bulharsku. „Pak jsem vystudovala informatiku. To mi vlastně umožnilo jet na dvě zahraniční cesty do Finska a do Velké Británie. V té době to bylo samozřejmě něco úžasného.“
Těsně po revoluci začala podnikat v cestovním ruchu. Přijížděli za ní cizinci, kteří chtěli poznat Prahu a Českou republiku. „Po deseti letech jsem ale byla tak vyčerpaná, že jsem s podnikáním sekla.“
Pak začala organizovat cesty do exotických destinací pro malé skupiny lidí. „Za dalších deset let jsme navštívili přes osmdesát zemí na všech kontinentech,“ shrnuje Dana. Podle ní je největší problém současných cestovatelů v tom, že vnímají jen útržkovité informace, které si někde přečtou nebo zaslechnou, a dál o nich nepřemýšlejí. Nevnímají kontext.
„Po studiích začnou být daleko víc vázaní, ať už prací, nebo rodinou. V období, kdy mají děti, se s nimi plácají u moře. Když děti odrostou, ale rodiče jsou v podstatě ještě mladí, vydělali si nějaké peníze, mají chuť cestovat a chtějí systematičtější informace o místech, která navštíví.“
Katarína Išková |
---|
Do Mongolska díky seriálu |
„Chtěli jsme jednoduché, ruské a možná i trochu stylové auto,“ vysvětluje Brňačka Katarína Išková (28), která se s přítelem vydala ladou z roku 2001 až do Mongolska.
„Věděli jsme, že kdyby se nám na ladě něco pokazilo, v každé ruské vesnici najdeme člověka, který má v garáži čtyři staré na díly.“
Pár začal cestovat na východ od českých hranic s plánem na obyčejnou dovolenou. „Původně jsme hledali nějakou běžnou turistickou destinaci jako Itálie, a pak nás napadlo, že jsme vlastně nikdy nebyli u Černého moře.“ A odjeli na Krym.
Po návratu byli tak nadšení, že okamžitě začali plánovat další cestu. Tentokrát na tři měsíce a rovnou do Mongolska. „Inspiroval nás dokumentární seriál Na mašině kolem světa s Ewanem McGregorem. Díly o Mongolsku byly vykresleny jako jízda vyloženou pustinou a nám to přišlo jako ta pravá výzva.“
Podle Kataríny však nebyla jediná. „Když trávíte s partnerem tři měsíce nonstop, je to nakonec i tak trochu zkouška vztahu.“ Pár na cestách se nenudí, když každý den řeší, kam se pojede, kde se bude spát a spoustu dalších nečekaných problémů.
„Trochu jsme si pak už lezli na nervy. Hádáte se, když máte rozdílný názor na to, jak řešit situace.“
Přes některé peripetie a kulturní rozdíly Katarína tvrdí, že pravidla bezpečného cestování existují. „Jsem ten typ, který se rád na věci připraví. Nedostali jsme se do problémů vlastní neznalostí,“ říká s tím, že například v arabských zemích není možné, aby na sebe přímo mluvily osoby opačného pohlaví, a existují i jiná pravidla, která je třeba respektovat.
„Na druhou stranu si myslím, že Evropani by se měli zbavit představy, že cestování na východ je nebezpečné,“ dodává Katarína.
„Já osobně jsem největší kulturní šok zažila v Íránu, ale v tom pozitivním slova smyslu. Nakupovali jsme v malém obchodě, kde nikdo neuměl anglicky. Když už jsme odcházeli, běžela za námi žena majitele krámu s telefonem v ruce. Podala mi ho a v něm se ozvala anglicky její kamarádka, jestli nepotřebujeme s něčím pomoci, že ta paní, co stojí před námi, nám ráda pomůže třeba s hledáním hotelu, nebo s čím budeme potřebovat.“