Článek
Podařilo se jim dřívější koníček proměnit v práci, svá původní zaměstnání pověsily na hřebík. Nelitují dnes? A mají sladký život?
Stáňa Mutlová, 33 let, cukrářka a designérka, jedno dítě |
Když jsme spolu mluvily poprvé, stihla mi sdělit, že se konečně odhodlala podat v zaměstnání výpověď.
„Už na to peču,“ dodala na vysvětlenou. Přes den práce v nadnárodní korporaci, v noci pečení a zdobení svatebních dortů. To už prostě nešlo dohromady. A sladké zakázky se nabalovaly stále víc.
Když pak Stáňa Mutlová propadla umění tzv. sweet barů neboli sladkých barů, pověsila práci marketingové specialistky definitivně na hřebík.
Větrníky neprodávám
„Nemám klasickou cukrárnu, do níž byste si ke mně přišla koupit větrník, pracuji jen na zakázku,“ objasňuje úvodem Stáňa. Kouzlo sweet barů nebo také, jak se u nás začalo říkat, sladkých stolů a koutků spočívá v tom, že cukrářské výtvory musí nejen fantasticky chutnat, ale musí být i designově vypracované a zároveň zaujmout neotřelou instalací.
Používají se nejrůznější rekvizity, včetně kusů nábytku, vykouzlit se dá v podstatě jakékoli téma, které si klient určí. Ať už se připravuje typický svatební sweet bar, nebo narozeninová či firemní párty. Může se odehrávat třeba ve stylu High Society nebo Sexu ve městě, což je žádaná dámská jízda, kde nechybějí hříšné dezertíky. Sladký bar už instalovali také do luxusního butiku s obuví, mají zkušenost i s večírkem pro IT firmu, kde si Stáňa hrála s lasery.
A kde se hledala inspirace? Sladké bary jsou velmi populární v Americe i v Austrálii, tamní maminky s oblibou pořádají v tomto stylu i dětské narozeninové oslavy.
Stáňa Mutlová je jednou z prvních Češek, které začaly sweet bary u nás provozovat. Od pečení po nocích, kdy ladila své recepty, se propekla během čtyř let k vlastnímu designovému studiu Punk Rock Cakes a stala se vyhledávanou cukrářkou, která dokáže vykouzlit nejen originální svatební dorty, ale i lahodné cupcaky, minidortíky, veselá dortová lízátka. Je kreativní, a tak ráda vymýšlí efektní sladké majstrštyky.
Premiéra v remosce
Na první pohled je drobná, křehká, určitě byste nehádali, že je duší spíš punkerka a motorkářka, která má za sebou divoké mládí, jak sama s kapkou nostalgie přiznává. Koneckonců už i název jejího studia leccos napoví. Když si ale chvíli spolu povídáte, pochopíte, že pro ni není nic nemožné.
„Svůj první dort jsem upekla v remosce. Žili jsme v takovém malém bytečku, kde jsme neměli ani troubu. Vlastně jsem moc péct neuměla, moje tchyně mi musela radit v základních věcech, ukázat mi třeba, jak se dělá piškot. Začínala jsem skutečně od nuly, metodou pokus omyl, ale strašně mě to lákalo, to tvoření, zdobení, hledání, spíš vymazlování těst. Navíc se ve mně probudil můj dávný sen být módní návrhářkou. Tady se to krásně propojilo. Recepty jsem lovila všude po světě,“ vzpomíná cukrářka na své začátky před čtyřmi lety.
Ve volných chvílích hltala americké pořady o pečení. Navíc hovoří plynně anglicky a francouzsky, odvaha a energie jí rozhodně nechybějí, a tak napsala proslulým cukrářům v Anglii a v Austrálii. Potřebovala se poradit…
„Byla jsem zrovna na mateřské dovolené a moje dcera Madlenka vlastně všechno prožívala se mnou. Je vážně poklad, mohla jsem ji vodit s sebou na akce, namísto modelíny si hrála s fondánem a k jejím prvním slovíčkům, která začala vyslovovat, patřil kapkejk, doltíček… Také mám podporu od svého partnera Káji, který je navíc kreativec a umí poradit,“ pochvaluje si oceňovaná cukrářka a dodává: „Dnes vnímám punk jako hravost, netradiční přenesení detailů do designu dortů. Ráda posouvám hranice a zkouším nové, inovativní věci. Každý den mě posouvá.“
Jak se blýsknout
Za neuvěřitelně rychlým startem v novém oboru stojí nejen umělecký talent, ale i píle a schopnost dovést finální dílko k preciznosti. Už po roce ji pozvali na Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů, aby tam připravila celý sladký bar. Další nabídky od velkých firem i jednotlivců se začaly hrnout. Dveře do světa cukrářského nebe se otevřely dokořán.
Brzy následovalo vydání úspěšné kuchařky Sladké bary s podtitulem 50 snadných receptů, díky kterým se blýsknete. Je to první knížka na dané téma u nás. Vzhledem k tomu, že autorka přistupuje k pečení i k psaní receptů svérázným způsobem, pobavíte se i naučíte tvořit zbrusu nové sladkosti, které jste prý ještě neviděli. A zdaleka nemusíte být zručnou kuchařskou expertkou. S tím se počítá už předem, Stáňa slibuje, že to půjde prostě jako po másle.
Pokud pak zvládnete upéct třeba Karlíkův čokoládový dort nebo dort s rampouchy, stanete se hvězdou večírku.
„Všechny moje dorty jsou jedlé,“ podotýká autorka sladkých kompozic a naráží tak na dorty upečené jen na efekt, vyplněné různými konstrukcemi a náhražkami.
Podstatnou částí jejího úspěchu je bezesporu fakt, že pracuje s nejkvalitnějšími surovinami. I když se hodně inspiruje v zahraničí, podporuje lokální výrobce.
Mám mladé nevěsty
Podle statistik se sice mladí lidé do manželství příliš nehrnou, podle zaplněného Stánina diáře by jeden řekl, že svatby jsou na vzestupu. „Mám spíš mladé nevěsty, tak kolem pětadvaceti, z Prahy i z celé republiky, ale oslovují mne i ze zahraničí, pokud plánují svatbu v Česku. Dokonce jsem měla klientku až z Austrálie.“
Pravý svatební sweet bar sestává většinou z extravagantního dortu a k tomu je připravena spousta malých dezertíků. Uzobává se spíš podle chuti. „Ne každý svatebčan touží dostat půl kila máslového dortu, co když na něj nemá ani chuť? Výhodou sweet barů je, že si každý může vzít jen takovou porci, na kterou se cítí, a přitom ještě stihne obdivovat dekorace.“
„Významným milníkem v mé kariéře byla letos vietnamská svatba na Žofíně pro šest set lidí, kdy jsem vytvořila poprvé devítipatrový dort, byl vysoký sto třicet centimetrů. Tolik jedlého zlata, které jsme použili ke zdobení, jsem v životě neviděla, ale byla to obrovská výzva. Vše připravujeme na míru, dle přání zákazníka. Určitý čas také trávíme s klientem na schůzkách a ladíme detaily. Pokud je v zahraničí, domlouváme se přes skype.“
Stáňa už získala za své sladké skvosty prestižní ocenění v soutěži Svatební dort roku. Od té doby si u ní nadšené nevěsty i celebrity podávají dveře, svatební sweet bar si objednala Agáta Hanychová, dorty pekla pro brankáře Petra Čecha i pro Míšu Noskovou.
Vyčistit si hlavu
První dort, který před lety upekla v remosce, byl pokrytý kopretinami a pomněnkami. Nadšená cukrářka jej umístila na Facebook, aby se pochlubila přátelům. Ti ji začali podporovat, objednávali si další a další dorty, a tak se rozjel jeden úspěšný podnikatelský příběh. Když se ptám Stáni, jak získává své klienty dnes, říká, že nadále přes Facebook a Instagram.
„Na sociálních sítích jsem pečená vařená,“ dodává s potutelným úsměvem ve tváři. Na nedostatek práce si rozhodně nemůže stěžovat, až do konce roku má vystaráno. „Jsem šťastná, že je o mé dorty takový zájem.“
I když Stáňa považuje pečení za tu nejlepší terapii, snaží se najít si čas a jednou týdně si zacvičit. „Chodím na pilates, ovšem nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu, je strávit volný den s rodinou. To je pro mě nejvíc.”
Klára Frycová, 44 let, majitelka cukrárny a čokolatérka, dvě děti |
„Slyšíte to křupnutí? Podle toho poznáte pravou čokoládu, když ji rozlomíte, musí hlasitě křupnout,“ vysvětluje Klára Frycová ve své Čokoládové cukrárně a ještě jednou názorně předvede. Polknu slinu, asi jako všichni ostatní, co sedí u okolních stolků, a ochutnám první vzorek. Bude jich celkem deset.
Pro všechny přítomné čokomilce, jak tady označují milovníky této pochoutky, začala paní Klára pořádat ochutnávky čokolády. Postupně převalujete na jazyku jednotlivé kousky a vyhodnocujete, který z nich podráždil vaše chuťové pohárky nejvíc.
Zkoumáte v blaženém opojení, jak se snoubí různé chutě, a v duchu se ujišťujete, že se špičková čokoláda přece nikdy nepřejí.
Řízená degustace
Podobně jako při ochutnávkách vína se i tady učíte rozlišit ty nejjemnější nuance, dozvídáte se přitom spoustu zajímavostí o historii i výrobě čokolády. Třeba že ta pravá, kvalitní má být lesklá a vonět kakaem.
Užitečné rady jsou určeny nejen těm, kteří vyrostli na čokoládových tabulkách ze supermarketu, ale všem, kteří chtějí trochu kultivovat konzumaci této dobroty a povznést se pak do nebeských výšin. Paní majitelka si své zákazníky vlastně vychovává, nabízí nejen vlastní výrobky, ale i dovezené čokolády světové chuti, jež uspěly v nejvyšších soutěžích. Ty, které mnozí z nás dosud nikdy neochutnali.
„Řízené degustace čokolády, které pravidelně nabízíme, se těší velké oblibě, zdaleka to není záležitost jen pro dámy, také pánové si k nám našli cestu, mnohdy je to společný zážitek pro oba,“ dozvídám se.
Z kanceláře do cukrárny
Svou cukrárnu, jíž vtiskla nezaměnitelnou francouzskou atmosféru a kde se skutečně točí vše kolem čokolády, otevřela na pražském Smíchově již před sedmi lety. Postupně si vybudovala stálou klientelu a kvituje s uspokojením, že se k ní dnes zákazníci vracejí. Chtělo by se dodat, že si tak splnila svůj dávný sen. Jenže cesta k povolání čokolatérky nebyla přímočará, šlo spíš o racionální rozhodnutí.
Klára Frycová měla slušně rozjetou kariéru v top managementu farmaceutické firmy, čemuž odpovídalo i finanční ohodnocení. Jenže pak přišla rodina a brzy po sobě se narodili synové Albert a Vincent, a tak nastalo věčné dilema mnoha mladých matek: jak skloubit po mateřské dovolené péči o děti a zaměstnání? Jak si uspořádat život, aby netrpěla rodina ani práce?
„Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale nakonec jsme se s manželem dohodli, že se do firmy nevrátím. Chtěla jsem být svou paní a mít daleko víc času na děti. Mám ráda jídlo a gastronomii vůbec, tak jsem uvažovala, že bych začala dělat něco, co s tím souvisí. Miluji cestování a objevování nových chutí. Když jsem se tenkrát rozhodovala pro Čokoládovou cukrárnu, zdálo se mi, že je u nás povědomí o čokoládě minimální, dnes už je to lepší. Také jsem mohla zúročit své poznatky z cest po světě i ze svého ročního pobytu ve Švýcarsku, kde jsem pracovala jako au-pair. Vlastně tam jsem zjistila, jak chutná pravá čokoláda. Tehdy jsem si ji zamilovala.“
Vyrob si svou pralinku
Po dvouletém provozování cukrárny otevřela se spolumajitelkou Petrou malou čokoládovou výrobnu a začala sbírat první zkušenosti s prodejem vlastních čokoládových specialit.
„Začínali jsme na farmářských trzích,“ vzpomíná. Jejich vlajkovou lodí je dnes lámaný slaný karamel, nugát a čokoláda s různými příchutěmi, kterou prodávají na váhu. Také si můžete vybrat z dvaceti druhů pralinek, pochopitelně ručně vyrobených.
„Strašně mě baví vymýšlet nové kombinace chutí, jak se správně snoubí, k čemu se hodí. Zkouším třeba pralinku se zázvorem, teď nově s bazalkou, zajímavé je spojení s mátou a brusinkou.“
Pro skalní čokomilce tu nabízí i další zážitkovou novinku – kurz, kdy si můžete vyrábět své vlastní „božské pralinky“.
V cukrárně si přijdou na své i milovníci dortů a zákusků. Ty ovšem nepocházejí z domácí výrobny, objednávají se u prověřeného cukráře, kterého si majitelka vybrala a na kvalitu jeho sladkých pokladů se prý může spolehnout. „Musím však říct, že není jednoduché někoho takového najít.“
Jak mlsají Francouzi?
A protože má paní Frycová slabost pro Francii, kde občas hledá inspiraci pro své podnikání, snaží se, aby i její cukrárna měla francouzský šmrnc. S úsměvem na tváři vzpomíná, jak si jednou pozvala francouzského cukráře, aby upekl jejím klientům Tarte Tatin, pravý francouzský koláč s karamelem.
„Peče se vlastně naruby a je takový nízký, samozřejmě cukrář používal jen kvalitní suroviny, něco to tedy stálo. Když jsem pak měla na pultě vedle sebe za srovnatelnou cenu originální Tarte Tatin a zákusek od českého cukráře, který byl na talířku objemnější, zákazník sáhl pokaždé po tom větším kousku. Utvrdilo mě to v tom, že Češi jsou spíš konzervativní, mnohdy upřednostňují kvantitu před kvalitou.“
Do Francie, třeba na čokoládové trhy v Paříži, ale i do Belgie vyráží podnikatelka jak na zkušenou, tak pro inspiraci, přičemž dokonalá znalost francouzštiny je pro ni velkou devízou. Zajímá mě, zda jsou naše chutě jiné, než jaké mají například Francouzi. Které jazýčky jsou mlsnější?
„Ten rozdíl je obrovský, především v tom, co lidé vyžadují. Ve francouzské cukrárně neboli v patisserii se nabízejí vesměs menší, jednoporcové dortíčky, překrásně nazdobené, jsou to malá umělecká dílka. Francouzi si chodí do cukrárny odpočinout, jsou to většinou noblesnější místa než u nás, také jsou připraveni nechat tam nějaké peníze,“ popisuje rozdíly.
Nutno dodat, že čokoláda má ve Francii jako i v ostatních frankofonních zemích svou dlouholetou a slavnou tradici. Lidé jsou za ni ochotni utrácet daleko víc než u nás, kupují různé čokoládové speciality často jako dárek anebo i pro radost, sami pro sebe. Třeba čtyři pralinky denně ke kávě. Krásný zvyk, co říkáte?
Koníček, nebo byznys?
Když se ptám paní Kláry, zda jí někdy její sladké podnikání nezhořklo, zda nelituje toho, že se zvedla před lety z manažerské židle a odešla do cukrárny, odpoví téměř bez váhání.
„Určitě nelituji. Je to koníček a byznys zároveň. Jsem šťastná, že nepodléhám jiným šéfům, na druhou stranu jsem byla zvyklá celý den potkávat zajímavé lidi a pracovat s nimi. Teď jsem celý den spíš sama. Mám-li být zcela upřímná, mám i tu výhodu, že naši rodinu živí především manžel, v cukrárně bych příliš nezbohatla, peníze, co vydělám, mohu investovat do rozvoje podnikání.
Ale na co jsem vážně nejvíc pyšná, je to, že se i do mé cukrárny lidé vracejí. Za největší úspěch považuji, že mám zákazníky, kteří si třeba o polední pauze přijdou pro kávu a k tomu si odnesou dvě pralinky. To nezruinuje ani jejich peněženku, ani jejich linii.“