Ženy, jimž cestování změnilo život

„Přepadli a okradli mě už několikrát, ale mám asi zvýšený práh strachu a nebojím se. Jednou v Brazílii jsem se tak poprala se zlodějem, že jsem měla úplně roztrhanou blůzu. Stalo se to za bílého dne, zrovna jsem fotila krásné staré divadlo, nedaleko si hrály děti. A stejně mi ten foťák se stovkami fotek ukradl! Zato v Bolívii jsem na chlápka, který se na mě chystal vrhnout, tak šíleně zařvala, že se lekl a utekl. A já pak dva dny nemohla mluvit,“ usmívá se výtvarnice Eva Vlasáková. Vyzařuje z ní klid a dobrá nálada, zdá se, že ji nemůže nic rozházet.

Cestovat sama s baťůžkem do nejvzdálenějších koutů světa začala před patnácti lety po smrti manžela. Bydlela střídavě v Praze a na Malé Skále a syn Kryštof, který pracuje pro cestovní kancelář, jí řekl: „Přece nebudeš v zimě platit za topení? Seber se a za ty peníze cestuj! Splň si dávná přání!“

Od té doby každý leden vyráží na dva měsíce – poznala už Thajsko, Malajsii, Vietnam, Kambodžu, Laos, Indonésii, Argentinu, Chile, Bolívii, Peru, Ekvádor, Kolumbii, Panamu, Kostariku, Nikaraguu, Honduras, Salvador, Guatemalu, Mexiko, Egypt, Nový Zéland a Brazílii.

„Letos jsem vyrazila trochu dřív, protože mladí čekali miminko, tak abych se vrátila včas. Mají krásnou holčičku Isabellu a ze mě je už čtyřnásobná babička!“

Toulavé boty měla rodačka z Tábora odjakživa. „Už na základce jsme byly čtyři kamarádky, které se vydávaly na dobrodružné toulky po okolí. Nejčastěji jsme prolézaly skalnaté cesty ke klášteru v Klokotech, kousek za městem.“

Rodiče byli kantoři, otec i spisovatel. Jeho tatínek studoval na akademii malířství, ale kvůli starosti o rodinu musel školu opustit a stal se úředníkem. Evě dodnes visí doma několik jeho obrazů. Ona sama vedle vášně pro verneovky taky hodně kreslila. Do Tábora tehdy jezdil znalec umění doktor Pečírka, a když viděl její kresby, doporučil jí výtvarnou dráhu.

A tak pro ni v necelých patnácti letech začala samostatnost: odešla do Prahy na školu V. Hollara a posléze na VŠUP. Bydlela v internátě a rychle se naučila o sebe postarat, všechno zařídit. O víkendech se ale vracela domů a chodila se skicákem do plenéru – zajímala ji krajina, jihočeské vesnice i lidské tváře. To jí zůstalo dodnes – v batohu jí vždycky musí zbýt prostor na pastelky a knihu, do které zachycuje nová prostředí a dojmy.

Ale zpět. Psala se 60. léta a kdo ze studentů měl zájem, mohl bez větších problémů vyjet do zahraničí. První Evina cesta vedla na praxi do Švédska. „Cizina mě nadchla a vyhledávala jsem pak všechny možnosti, jak ji poznat.“ Dlouhé roky se jednalo převážně o pracovní výjezdy: o talentovanou grafičku, sklářku a malířku projevili zájem v různých galeriích a školách ve světě.

Za oceán se dostala prvně v 80. letech: pomohla jedné galeristce ze Seattlu připravit výstavu českých sklářů a grafiků. „Mou výhodou byla slušná angličtina a němčina, v tom jsem děkovala rodičům. Jel i můj muž, sklářský výtvarník Pavel Ježek. A po vernisáži jsme putovali měsíc obytným autem přes USA do San Franciska na kongres architektů. Obrovský zážitek!“

Manžel Evu provázel i na dalších cestách, například když dostala roku 1986 hlavní cenu za grafiku v Barceloně a místo možnosti další výstavy si naplánovali toulky po Španělsku. „Koupili jsme si vždycky lístek na vlak, v noci jsme popojeli a ve dne si prohlédli město. Jen tak, na blind. Občas se stalo, že jsme přijali nabídku na nocleh od někoho z místních, kteří přicházeli na nádraží. To bylo krásné, chudé pokojíky s tradičním nábytkem, nad hlavou obraz s madonou…“

Přelom od vernisážové turistiky k vyhledávání zážitků znamenala cesta do Thajska roku 2000. „Sbalila jsem baťůžek, koupila výhodnou letenku, na mapě našla zajímavá místa, vytrhla dva listy z jakéhosi katalogu… To bylo vše. Později jsem už byla vybavená bedekry od Lonely Planet. Ale s cestovkou jsem nejela nikdy, jen jednou do Egypta s vnučkou. Spím v hostelech a nechávám se nasměrovat i od jiných poutníků, takže se často dostanu (autobusem a pěšky) do míst, kam turisté nejezdí.“

V Kambodži a Vietnamu jí nabízeli k půjčení motorku – samotnou nebo s řidičem. „To se mi taky líbilo. Zjistila jsem, že lidi jsou všude v zásadě podobní a pokud se k nim chováte vlídně a s úsměvem, oplácejí stejně. Když jsem si zlomila ruku (uklouzla jsem na kamenité pěšině mezi čajovými poli v Malajsii), postarali se o mne Švéd, Japonka a Francouz. Samozřejmě mladší než já, své vrstevníky nepotkávám často.“

Nikdy nebyla v Africe, i když na ni myslela. „Jenže jsem slyšela tolik varování, že je to pro samotnou ženu nebezpečné. Spíš se tedy budu vracet do míst, která mám nejraději: do Jižní Ameriky a Japonska. Taky jsem ještě nebyla v Indii a v Číně, tam se možná vydám napřesrok. Bohužel neumím jazyk, ale třeba vymyslím nějaké psané cedulky nebo něco podobného. Mám zkušenost, že když se člověk snaží poslouchat místní řeč, podle tónu a mimiky může uhodnout smysl a přibližně porozumět. Je to takové kouzlo, připadá mi, jako bych na každé cestě žila nový život.“

K nejsilnějším dojmům patří výstup na Machu Picchu v Peru. „Problémy dnešního světa se mi najednou zdály zanedbatelné. A ze staveb Inků a Mayů vyzařuje i po tisíciletích samozřejmost osudu.“

Eva je otevřená všemu, i neznámým kulturním tradicím a jídlům. Vozí s sebou kromě léků jen tablety na čištění vody. „Jím nejraději přímo na ulici. Ochutnala jsem snad všechno, jednou v Bangkoku jsem potkala kluky ze Švédska, kteří kupovali sáček pečených brouků. Říkám: To vypadá pěkně. S potměšilým úsměvem mi nabídli – a překvapila jsem je svým apetitem. Jediné jídlo už nemusím: fermentované (v podstatě shnilé) fazole, japonskou specialitu. Lidi je buď milují, nebo nenávidí.“

Kontakt s domovem Eva obstarává přes internet, který je dnes už skoro všude. „Ale teprve poslední dva roky mě rodina přinutila vozit mobil. Ani ne ten chytrý, jen obyčejný.“ A z cest si vedle suvenýrů vozí inspiraci pro další výtvarnou práci.

„Ničemu zcela nepodléhám, nestala se ze mne buddhistka, i když jógu cvičím už roky. Je zajímavé sledovat, co lidem v různých koutech světa pomáhá, na co věří, co mají rádi. Třeba v Thajsku jde obchodník ráno zapálit svíčku k oltáříku – a až pak začne prodávat. Toto vše mě obohacuje, v mé duši se ukládají další vrstvy.“

Přesto se pokaždé těší domů. „Naše země je krásná. Uvědomuji si to při každém návratu. A taky vnoučátka jsou bezvadná. Dvouletý Ríša k mé radosti pěkně kreslí – zdá se, že tohle nasměrování v naší rodině pokračuje. Mám i dvě velká vnoučata od dcery: Vojtovi je devatenáct, Terezce třiadvacet, bude pokračovat ve studiu biologie v Barceloně. Zdědila moje toulavé boty, píše a kreslí si deníky,“ směje se výtvarnice. Své vlastní knihy z cest má nesystematicky rozptýlené. Jednou je možná probere a vydá.

Možná jste se už setkali s pojmem digitální nomádi. Jedná se o lidi v profesích, které umožňují nevázat se na jedno místo a utéct ze stereotypu v kancelářích. Pracují odkudkoliv na světě a patří k nim počítačoví grafici, programátoři, editoři, překladatelé… Všichni, kterým stačí notebook a výkonné připojení.

Sympatickou kočovnicí, která se po světě pohybuje s partnerem Robertem a malým nomádčetem Ríšou, je sloganistka Lenka. Ona se živí vymýšlením sloganů a názvů pro firmy, on se zabývá podporou podnikání, oba milují cestování a poznávání jiných kultur.

„U nezasvěcených lidí se občas setkávám s nepochopením pro náš životní styl – mají pocit, že si jen užíváme prázdniny. Jenže je to naopak: musím mít velkou dávku sebekázně, abych ve chvíli, kdy ostatní míří na pláž, sedla k počítači a pracovala.“

Její pobyty v cizině jsou na hony vzdálené klasické dovolené. Na určitou dobu se stává součástí té které země a žije podle místních způsobů.

„Baví mě to objevování, kdy přijedete na nové místo, naplno nasáváte atmosféru – a víte, že před sebou máte několik měsíců. Ale natrvalo bych nikde jinde než v Česku žít nechtěla,“ utvrdí Lenka, která v době nepřítomnosti český byt pronajímá.

Naposled takto trávila v zimě dva měsíce na Kanárských ostrovech, v Las Palmas. „V létě jedeme na stejné místo a podzim prožijeme v Provence. Malému budou v říjnu už dva roky a lze s ním cestovat bez problémů. I když zatím raději do civilizace.“ Destinace volí Lenka podle nálady a momentálního nápadu.

„Las Palmas se mi teď zdá ideální, je to normální evropské město, které má úplně všechno: pláž, dětská hřiště, prostory pro práci, kdekoliv internet. I proto se zde usazuje hodně digitálních nomádů.“

Lenka se narodila v Ostravě do středně cestovatelské rodiny. S rodiči a bratrem prokřižovala autem bývalou Jugoslávii a Itálii. Jako holka psala ráda slohy, ale jinak byla spíš outdoorový typ: honila se s kluky, lezla po stromech, měla věčně rozbitá kolena…

V patnácti ji maminka posadila na autobus do Švýcarska, kde se pomáhala starat o děti známých. Od té doby tam jezdila pravidelně a naučila se dobře anglicky. V sedmnácti se ovšem musela poprat se závažnou nemocí. Uvědomila si vzácnost života a rozhodla se ho nepromarnit. V devatenácti zvolila brigádu u francouzsky mluvící rodiny, která provozovala pekárnu. „Veškeré vydělané peníze jsem pak investovala do dalších poznávaček.“

Lenka vystudovala v Ostravě a v rámci programu Erasmus ve francouzském Nancy ekonomiku a právo v žurnalistice. „Pak jsem se přesunula do Provence, kde jsem pracovala na rezidencích francouzské smetánky. To byl luxusní zážitek a zkušenost, poznala jsem vše od mytí oken po organizaci drahých nákupů! Tehdy jsem si potvrdila, že nejsem typ, který by vydržel pracovat na jednom místě v kanceláři.“

Spolupracovala s Českým rozhlasem a váhala, co dál. Nakonec se rozhodla pro práci a volný život na cestách. Stala se sběratelkou zážitků.

Hromadí se jí geometrickou řadou. Vzpomíná třeba na dobrodružné stopování s kamarádkou po Španělsku, jindy s bývalým partnerem projela okruh Tour de France. „Žádné výkony na hranici fyzických sil ale nevyhledávám, jde mi o celkový prožitek. Deník nepíšu, jen přispívám na Facebook a Twitter. Partner mě nabádá, ať to vydám...,“ směje se.

Svůj úplně první slogan vymyslela ve dvaceti pro slévárnu sponzorující sportovní centrum. Zněl: Prostě ve formě! Od té chvíle se práce nabaluje a česká klientela roste, jednou ji možná rozšíří o světové firmy. Těší ji, když vidí své dílo v reálu. „Zrovna dnes jsem potkala na ulici auto sportovního obchodu s mým sloganem: Hanibal – na hory a dál!“

Původně byla rozhodnutá cestovat sama, ale přihodila se jí láska. S partnerem se poznali na workshopu, kde sbírala materiál pro článek o podnikání. Cestování ve dvou se jí líbí víc než single.

„I když řada nomádů může mít vztah na dálku, v době moderních technologií není problém být denně na Skypu nebo se vzájemně navštěvovat.“ Většinou si pronajmou byt s dalšími lidmi. Potkávají se na portálu www.navolnenoze a přes individuálnost podnikání si můžou předat užitečné zkušenosti. „Navíc to bývá zábavné.“

I když se momentálně Lenka pohybuje hlavně po Evropě, až Ríša povyroste, chystají se na vzdálenější místa. „Dost známých jezdí s malými dětmi i do Asie, na Bali, my ale nechceme riskovat. Jsem konzervativní.“ Divočina ji samozřejmě láká, hlavně Kanada, Austrálie, Čína. „Známý se teď vrátil z Japonska, tak jsem ho zařadila do plánů.“

Ríša vznikl na Kanárských ostrovech, narodil se v Česku a na první cestu vyjel ve třech měsících. „Zvládl to výborně a myslím, že mu to prospělo. Protože trávit zimu v Ostravě plné smogu je síla. Naopak o Gran Canarii se říká, že je ostrovem věčného jara. Není tam horko, neustále vše kvete, zrají manga a avokáda, je to hrozně dobíjející.“

Lenka se dokáže na novém místě rychle zabydlet, pár drobností vždy dokoupí nebo přiveze z domova (tradičně řetízek se srdíčkem po babičce a teď třeba natahovací ovečku pro Ríšu), jinak se snaží nebýt orientovaná na věci a žít obdobný život jako v Česku. Vstává a pracuje v podobnou dobu, pouze přidá plavání, lokální trhy...

„Hned taky přepnu mozek na jiný jazyk a začnu v něm uvažovat. K tomu si beru hodiny s učitelem, abych opravdu splynula.“

Tradiční dovolenou Lenka plánuje jako každý jiný, obvykle na týden. Někdy zůstane s rodinou na chatě v Beskydech. „Tam je to super! A na portálu www.itras.cz najdu úplně vše o České republice. Zahraničí si užiju při práci.“ Za pět let nomádství se naučila plánovat a balit zavazadla.

„Dřív jsem byla chaotická a vláčela obrovský kufr plný zbytečností. Dnes jedu podle seznamu, vše pěkně připravím – a pak půlku vyházím. Úplně to stačí. Šaty můžu kdykoliv vyprat nebo koupit.“

Cestou se ráda zastavuje u starých známých. Třeba u osmdesátiletého vinaře ve Francii, který má vedle vinice palírnu na levandulový olej a krásný dům. „Pokaždé mě okouzlí svojí vitalitou, je jakoby prostoupený provensálským sluncem. A neskutečně pyšný na cokoliv francouzské. Víno, auta, sousedovu paštiku… Tenhle způsob uvažování je skvělý, my Češi se ho teprve učíme.“

„Letos se chystám jen do New Yorku, kde fotím známé muzikanty. Velkým cestám už je asi konec, vyměkla jsem věkem, unavila se. Pracovala jsem ve světě dost dlouho a bylo to náročné psychicky i fyzicky. Jednoho dne si člověk řekne, že by se chtěl zklidnit, usadit, mít děti a muže… Hlavně aby byl hodnej a vtipnej. Po tom, co jsem prožila, mi přijde většina českých chlapů nezajímavá, mamánci hledající někoho, kdo se o ně bude starat, přitom dobře vypadat a vydělávat peníze. Já nechci děcko, ale partnera,“ přiznává Alžběta, veselá a živě gestikulující brunetka, v níž by sotva kdo hledal odvážnou reportérku, vydávající se do ohnisek válečných konfliktů.

„Nejdřív je každý: Jupííí, ty máš bezva profesi! Ale pak všem vadí, že jsem osm měsíců v roce pryč. Vztah na dálku prostě nefunguje.“

Poslední velká pracovní cesta vedla před dvěma lety do Etiopie a Súdánu. „Fotila jsem sucho, krizi, hladomor… To bych si dobrovolně na dovolenou nevybrala. Já vlastně vůbec nejsem cestovatelský typ, nikdy bych nevyrazila třeba na šest týdnů do Indie. Mně stačí poznávat civilizovanou Evropu, baví mě Londýn, Paříž… Bydlet z plezíru po ubytovnách a vláčet na zádech batoh, to ne.

Přišlo to až s mojí prací, vzala jsem to automaticky, protože fotka je nedílnou součástí mě samotné. V jádru jsem ale klasická domácí puťka!“ směje se.

Její matka je novinářka Terezie Kaslová a pradědeček byl známý novinář Ferdinand Peroutka, takže rodinné nasměrování bylo jasné. Fotit začala už na základní škole pod vlivem babičky, která vystudovala fotografii u Jaromíra Funkeho a dala Alžbětě za první vysvědčení fotoaparát.

„Od té doby jsem si místo psaní fotila deníky…“ Další kroky tvrdohlavé dívky vedly na grafickou školu v Hellichově ulici, kde si ujasnila, že chce dělat dokument a reportáže. Taky krasobruslila, hrála tenis a závodila na snowboardu. Od šestnácti se živila jako uklízečka a barmanka.

Pak pracovala pro různé noviny (MF Dnes, Lidové noviny, tiskové agentury…), dva roky žila v USA a Mexiku. Rutinní práce ji ale nebavila, proto kývla na nabídku vyjíždět za reportážemi do krizových koutů světa. Brodila se největší skládkou odpadu v Kambodži, ropným bahnem v Bangladéši, fotila ozbrojené děti a civilisty v pásmu Gazy, narkomany na pákistánské hranici, ve Vietnamu děti postižené dioxinem, trávila dny s indiány v kolumbijské džungli… Za své fotky plné silných lidských příběhů získala řadu cen.

„Dělat válečnou fotografku mě úžasně naplňovalo, byla to výzva. I když ledacos jsem těžko rozdýchávala. Je kuriózní, že se mi ozývají šílenci, kteří chtějí jet na stejná místa kvůli adrenalinu a vzrušení. A ještě za to platit! Je strašné dělat safari z utrpení.“

Alžběta nejraději jezdila sama. „To máte nejmenší zodpovědnost a strach. Domluvit se ve dvou bývá složitější. Samotná žena má výhodu a projde jí ledacos, co by chlapovi neprošlo. Muži mají zabudovaný ochranitelský model chování – i pašeráci jsou jen lidi. Dostanu se navíc do míst, kam nemůžou. Jenže tahat šestnáct kilo výzbroje, když vážíte sotva třiapadesát, je strašná nevýhoda.“

A jak se na své cesty připravovala? „Kondičku si nijak nepěstuju, jen chodím hodně pěšky. Ale dost času mi vždycky zabrala produkce a organizace. Musela jsem sehnat hlavně fixéra, což je většinou bývalý novinář, který zná prostředí. Ten mi sepsal seznam, co potřebuju, a na místě pomáhal.“

Bála se ale pokaždé. „Nejhorší je strach pár dnů před odjezdem, lidská představivost bývá strašnější než skutečnost. V letadle už nejde utéct ani vycouvat a převáží pocit: děj se vůle boží. Často jsem se ocitla v situacích, jejichž nebezpečí mi došlo až zpětně. Největší šok jsem zažila, když po mně chtěl anglický novinář během přestřelky vrátit neprůstřelnou vestu, kterou mi předtím půjčil, protože na rozdíl od něj jsem nemohla sedět v autě. Ležím pod dalšími lidmi, kolem vše hoří – a on mi volá, ať mu ji okamžitě vrátím, že kdyby mě v ní zabili, nevysvětlí to v práci. I tak může jinak hodný člověk reagovat v afektu.“

S občasným obtěžováním si vždy briskně poradila. „Jednou jsem zmlátila v plném chrámu Inda – sáhnul, kam neměl, a na to jsem alergická, takže jsem do něj začala řezat. Přitom by Indie měla být oblast, kde všichni cvičí jógu a jsou v klidu. Není. Čím turističtější země, tím menší respekt. Naopak v islámských státech si na mě nedovolil nikdo nic.“

Velké úrazy ji potkaly paradoxně doma: ve Švandově divadle spadla pět metrů do propadliště, měla odraženou ledvinu a zlomená žebra. „A foťák mi ukradli taky v Praze. Takže největší problém pro mě je přejít bez úhony Letenské náměstí.“

Ví určitě, že by nemohla dělat paparazzi, skočit před známou hvězdu a flešnout jí do tváře.

„U dokumentu je vše o komunikaci a důvěře. Většinou s těmi lidmi trávím hodně času, potřebujeme si na sebe zvyknout. Poznala jsem tak spoustu skvělých bytostí bez ohledu na náboženství, barvu pleti a zvyky. Řešíme stejné radosti a problémy. To mi pomáhá překonat zábrany. Jako holka jsem byla plachá, bála jsem se chvíli i chodit do školy a každé ráno brečela. Pak se to zlomilo, ale rebel jsem nebyla nikdy. S klukem jsem začala chodit až v sedmnácti a vydrželi jsme spolu šest let. Ve dvaadvaceti jsem byla starší a dospělejší než teď!“

Z míst, která navštívila, se jí nejvíc pod kůži zadřela Latinská Amerika. „Je krásná a vyhovuje mi i mentalita lidí, jejich přímost a hrdost. Tam bych mohla žít klidně rok, na pláži u Pacifiku. Fotila bych pod vodou, četla... Asie je víc o mase než individualismu. A v Africe lidi neumějí plánovat, žijí ze dne na den, což je pro mě taky strašidelné.“

I Alžběta měla v báglu tablety na čištění vody. „Ale pak vidíte, že myjí nádobí v kaluži před restaurací, takže je to stejně úplně jedno. Jedla jsem, co mi dali, i kobylky. Blbě mi bylo milionkrát, nejvíc v Bangladéši, kde jídlo chutná jako špinavý hadr. Zásoby tyčinek jsem rozdala první den, takže jsem akorát kouřila čtyřicítku cigaret a pila kafe. Po měsíci jsem se v Dubaji hnala do restaurace, jenže mě tam špinavou nechtěli pustit. Až se slibem, že projím dvacet dolarů. Projedla jsem padesát!“

Z cest si vozila jen fotky, zážitky a deníky. Uvažuje, že by je vydala, už kvůli mamince. „Ta si vytrpěla šílené peklo, budu jí do smrti sloužit a dělat pomyšlení.“

Vedle sprchy se vždy těšila domů na nejlepší kachnu na světě a na neteře – jedné byla i u porodu... Momentálně se živí čistou komercí pro agentury a v kontrastu s životními zkušenostmi má roztočený vlastní projekt na téma Štěstí. „To je touha všech lidí, ale co pro koho znamená, může být velmi bizarní.“

A co je štěstí pro Alžbětu? „Věřit, že budu šťastná a umět to vnímat v tu chvíli, ne až zpětně. V širším smyslu je pro mě štěstí žít zdravá se svými blízkými, v Praze, v nádherné zemi bez válek a hladu. Važme si každého dne!“