Hlavní obsah

Ženy a krásný Klemens Lothar Metternich

Právo, Lenka Bobíková

V červenci roku 1813 psal kníže Klemens Lothar Metternich vévodkyni Vilemíně Zaháňské: „Milovaná V., nezapomínejte na mne: uchovávejte si mne stále trošičku v paměti a říkejte si, že Vás miluji z celého srdce a, ach, mnohem více, než bych měl pro dobro tohoto ubohého srdce i situace, v níž se nacházíme!“

Foto: archív Lenky Bobíkové (5x)

Klemense Metternicha vždy ženy obletovaly.

Článek

Byl sice ženatý, ale to mu nijak nebránilo ve vášnivém milostném poměru. Poznal ji v Drážďanech v roce 1803, kde působil jako rakouský vyslanec. Tehdy byl jejich vztah ještě platonický a Metternich (1773 až 1859) o ní dokonce kvůli Vilemíniným četným nápadníkům prohlásil, že „miluje, jako když obědvá“. Jejich milenecký vztah začal až ve zmíněném roce 1813. V Klemensově životě nebyl rozhodně ojedinělý.

Říkali mu ostatně krásný Klemens a pamětník napsal o jeho vzhledu v mládí: „Tento jemný obličej s mírně zahnutým nosem, zarámovaný světlými vlasy vlnícími se na ramenou, oživený snivě modrýma očima, je ušlechtilý jako tvář mladičkého německého rytíře na starých podobiznách.“

Bylo to poněkud přehnané – špičatý a výrazný nos mu dodával spolu s křečovitým úsměvem spíš výraz zlomyslného fauna. Ženy jej přesto milovaly. A on je.

Duchaplná žena

Metternichové pocházeli z Porýní a v 17. století vlastnili panství Kynžvart. Klemens se narodil 15. května 1773 v Koblenzi a jeho otcem byl říšský hrabě František Jiří Metternich. Podobu ale syn získal po matce Marii Beatrix z Kageneggu. Ta chlapce rozmazlovala. Klemens si získával už od dětství pozornost žen, aniž by o ni nějak zvlášť usiloval. Byl mistrem v umění jednat s lidmi. Byl si toho vědom a jeho sebevědomí a snaha povyšovat se nad druhé byly nesmírné. Zamiloval se sám do sebe a často se pozoroval v zrcadle.

V letech 1789 až 1790 začal Klemens studovat na univerzitě ve Štrasburku na vysokém učení pro diplomaty. Jeho pobyt narušil blesk Francouzské revoluce v roce 1789. Opustil město a studium dokončil v Mohuči v roce 1794. V osmnácti se tam zamiloval do stejně staré, leč vdané Marie de Caumont-La Force.

Byla to ještě pubertální Francouzka, která uprchla před revolucí ze své vlasti. Platonická láska to nebyla. Metternich obdivoval Mariinu chytrost a její salón.

Po čtvrtstoletí si zapsal: „Středem mužského kruhu musí být duchaplná žena. Všechno pak nabude jiného vzezření, nápady získají na svěžesti a nic se nevyrovná zvláštnímu taktu a svérázné moudrosti, již umí rozvinout uvážlivá a půvabná žena při důvěrných setkáních.“

V roce 1794 se Metternichovi přestěhovali do Vídně – francouzští sansculloti pronikli až do Porýní a Metternichové přišli o rodinné statky. Ve Vídni toužil Klemens po velké politické kariéře. A u ní stála také žena.

Ženíme se, abychom měli děti

Ve Vídni matka Klemense uvedla do domu Kounicových, kde žila devatenáctiletá Eleonora Kounicová, zvaná Lorel. Matka toužila, aby se s ní syn oženil – Lorel totiž byla vnučkou V. A. Kounice, kancléře Marie Terezie. Sňatkem s ní by mohli vyvlastnění a vyhnaní Metternichové vstoupit do vídeňské dvorní společnosti. Lorel nebyla žádná krasavice – byla hubeňoučká a měla smutné hnědé oči. Jak se později ukázalo, byla to schopná žena a výborná matka. Do Klemense se zamilovala.

Eleonora, rozená Kounicová, měla s Klemensem sedm dětí.

On ji denně bombardoval milostnými psaníčky. Omámen láskou ale nebyl. Byl toho mínění, že se „ženíme proto, abychom měli děti, ne abychom uspokojovali přání srdce“.

Lorel si vážil, měl ji rád, ale jiných žen se nezříkal. Oba mladí lidé se vzali 27. září 1795. Lorel mu pak dalších třicet let odpouštěla zálety a sama mu zůstala věrná. Nikdy manželovi neodporovala a po návratu od milenek jej vřele vítala doma. S Klemensem měla sedm dětí. Svého otce ale přežily jen dvě – Leontina a Hermína.

A Metternich nastoupil svou politickou kariéru. V roce 1801 byl jmenován vyslancem v Drážďanech, od roku 1803 působil ve stejné funkci v Berlíně. Právě v Drážďanech si našel milenku.

Kateřina s velkým dekoltem

Kněžna Kateřina Pavlovna Bagrationová byla manželkou generála Petra Pavloviče Bagrationa. Bylo jí devatenáct, vypadala jako porcelánová panenka s růžovými tvářemi a běloučkou pletí. Prý „spojovala orientální plnost s andaluským kouzlem“. Proslula dekolty „až k rozkošnému pupíku“.

Osmadvacetiletého Metternicha uchvátila. Došlo to tak daleko, že mu porodila dcerušku Klementinu, ke které se hrdě hlásil. Lorel byla nešťastná. Tvářila se smutně a prkenně, čehož si dvorní společnost všimla a pomlouvala ji.

Jako diplomat se Klemens osvědčil. Od mládí podporoval nehybnost „světového řádu“, udržovaného absolutistickou vládou. Dosáhl toho, že Habsburkové zůstali jediným zdrojem přímé moci ve státě, na které se aristokracie podílela jen prostřednictvím služby ve vládní byrokracii. Jeho pozice byla nelehká.

V roce 1805 na podzim vypukla válka s napoleonskou Francií. Rakousko vytvořilo proti Napoleonovi koalici s Anglií a Ruskem. V prosincové bitvě u Slavkova Napoleon vyhrál. Metternich, pokládaný za nejvhodnějšího člověka, se poté stal rakouským vyslancem v Paříži. A ctitelem krasavic.

Má hlavu jako Cromwell

V Paříži byl Metternich spokojený. Napoleona si vážil jako schopného panovníka a udivovalo jej, že část pařížského obyvatelstva se staví proti němu. Sám se nehodlal pouštět do hazardní politiky, která by vyvolala další válku s Francií.

Foto: archív, Právo

Klemens Wenzel von Metternich

V osobním životě si užil hned dvě avantýry. První s Napoleonovou sestrou, Karolínou Muratovou. Ta půvabem neoplývala. Ministr zahraničí Charles Talleyrand o ní prohlásil, že „má hlavu jako Cromwell“. Druhá aféra se pojila se jménem Laurette Junotové, ženy vojenského velitele Paříže generála Junota. Klemens se s ní scházel pod mostem u Neuilly, v kočárech, besídkách. Třicetiletá Lorel žárlila. Navíc ji urazila věta neotesance Napoleona, který, když ji spatřil, prohlásil: „Inu, hraběnko, stárneme, hubneme, ošklivíme.“

Přes Metternichovu opatrnost k válce s Francií došlo v dubnu 1809. Už 13. května obsadili Francouzi Vídeň. V červenci Napoleon Rakušany opět porazil u Wagramu. Poté byl Metternich jmenován ministrem zahraničí.

S císařem Františkem I. si rozuměl. Měli společný cíl – posílit oslabenou pozici Rakouska. K tomu jim sloužila i sňatková politika.

Hezká jalovička

V Metternichově hlavě se zrodil pozoruhodný plán. Má-li Rakousko obnovit svou sílu, potřebuje klid. Ten spatřoval ve sňatku Napoleona a dcery císaře Františka I. Marie Louisy. Kníže de Ligne o tomto diplomatickém tahu prohlásil, že „Marie Louisa je hezká jalovička, kterou obětovali Minotaurovi“. Osmnáctiletá dívka měla být provdaná za čtyřicetiletého cynika, který bezostyšně řekl: „Žením se s břichem.“ Potřeboval následníka.

V zastoupení si Napoleon vzal Marii Louisu 11. března 1810 v Hofburgu. Metternich byl spokojen. Domníval se, že zajistil mír, což obnoví Rakousko v celé jeho velikosti a moci.

Vilemína Zaháňská byla velkou Metternichovou láskou.

V Rakousku ale proti němu vystupovala vojenská klika, která toužila po válce s Francií. Změna nastala v roce 1813. Tehdy už bylo po krachu Napoleonova ruského tažení a Klemens věděl, že s neutralitou vůči Francii je konec. V téže době zažíval také jednu ze svých největších životních lásek – zamiloval se do Vilemíny Zaháňské.

Jako muž byla bys mým přítelem

Dvaatřicetiletá plavovlasá Vilemína s jiskřivýma hnědýma očima byla na vrcholu svého života. Měla za sebou dva neúspěšné sňatky – s francouzským princem Rohanem a ruským knížetem Trubeckým. V roce 1813 byla „na volné noze“.

Milovala politiku a snažila se ji ženskými zbraněmi ovlivnit. A to právě Metternich oceňoval. Napsal jí: „Kdybys byla muž, byla bys mým přítelem. Dokázali bychom spolu mnoho a dosáhli velkolepých úspěchů.“ Vilemína měla v politice proruskou orientaci a s její pomocí navázal Metternich styky s carem Alexandrem I.

Začala se tvořit nová protinapoleonská koalice. Metternich byl na vrcholu své moci jako státník i jako milenec. Vytvořilo se spojenectví Pruska, Rakouska a Ruska. A došlo k největší bitvě 19. století. K bitvě u Lipska v říjnu 1813. Koalice měla asi 330 000 mužů, Napoleon asi 176 000 vojáků. Bitvu národů Bonaparte prohrál – musel ustoupit za Rýn a 30. března 1814 se vzdal trůnu.

Metternich prohlásil: „Vyhráli jsme bitvu světa.“ Napoleon byl poslán do exilu na Elbě, Marie Louisa se synem Františkem Josefem Karlem se vrátila do rodné Vídně.

V lásce to měl Metternich těžší. Vilemína si našla nové oblíbence – knížete Alfreda Windischgrätze a anglického diplomata Frederika Lamba. A na Klemense tlačila – byl teď na vrcholu slávy a kněžna chtěla, aby se rozvedl a ona se mohla octnout v jejím odlesku. To ovšem nebylo možné. Od září 1814 až do června 1815 trvala ve Vídni konference vítězných mocností. Její hlavou byl právě Metternich.

Druhá Metternichova manželka Antoinette zemřela po porodu syna Richarda.

Tzv. Vídeňský kongres byl kongresem tanců a plesů. Valčík roztančil celé město. Právě tehdy se Metternich rozešel s vévodkyní – ta věnovala svou pozornost caru Alexandru I. Obdržel ovšem titul rakouských dědičných knížat a mohl obohatit metternichovský rodinný erb o znak habsbursko-lotrinský na znamení identifikace osoby a státu.

Bylo to nejvýznamnější období v jeho životě. Lepší už nepřišlo. Musel přihlížet tomu, jak se spojenectví z protinapoleonských válek rozpadá a ve třicátých letech jej zaskočil plamen revoluce, který se pomalu rozhoříval. Měl ještě milenky, ale začal mluvit o svém sexuálním soumraku. V březnu roku 1825 zemřela Lorel. A Klemens se ohlížel po nové ženě, i když napsal po smrti Lorel: „Člověk ve mně vyhasl, ale ministr žije.“

Soumrak milovníka

V listopadu 1827 se Metternich oženil s Antoinettou Leykamovou, půvabnou jednadvacetiletou Italkou. Bohužel, zemřela po porodu syna Richarda, Metternichova nejznámějšího potomka, budoucího diplomata, už v lednu 1829.

Oženil se ještě do třetice – v lednu 1831 si vzal černovlasou hraběnku Melanii Zichy-Ferrarisovou, se kterou měl tři děti, Melanii, Pavla a Lothara. I tu přežil – zemřela v březnu 1854 na jakousi ženskou chorobu. Snášela s ním mnohé – v březnu 1848 musel Metternich, pro probíhající revoluci zcela nevhodný, odstoupit a odjel na čas do Anglie. V září 1851 se Klemens vrátil do Vídně.

Zemřel 11. června 1859. Svět byl už úplně jiný, než jaký by si přál.

Související témata:

Výběr článků

Načítám