Článek
Přestože Dilár vyrostla na příbězích oslavujících hrdinné kurdské povstalce a její otec patří k jinému oddílu bojujícímu proti IS, měla strach, že jí rodiče zakážou odejít do války. Proto se rozhodla utéct z domu a pak jen esemeskou rodinu informovala, že se přidala k brigádě Martyr Warsin (mučednice Warsin). „Zemřela za nás a naši svobodu. Chtěli jsme jí vzdát hold a chránit naše rodiny,“ říká Dilár o své někdejší učitelce.
Brigáda se letos v létě zúčastnila bojů o město Ras-al-Ain u tureckých hranic. Dilár se z bojiště vrátila nezraněná a v její vesnici na východ od města Kobani ji vítali jako hrdinku. „Když se procházím s puškou, muži, kteří se dobrovolně do zbraní nepřihlásili, klopí oči. Má odvaha je zahanbuje,“ říká Dilár.
Zatímco se na Západě diskutuje, jestli je možné IS porazit bez pozemní intervence, mnohé kurdské ženy se chopily zbraní, aby chránily své domovy v Sýrii a Iráku. Podle odhadů tvoří ženy třetinu syrsko-kurdských bojovníků v Kobani obleženém islamisty.
Proti zotročení
Mnozí z protiislamistických ozbrojenců bojují za vlast, ženy ale mají další důvod – radikálové z IS ženy na obsazených územích zotročují. „Islámský stát jsou teroristé,“ je přesvědčena 28letá bojovnice velící v Kobani jak mužům, tak ženám, kterou list The Wall Street Journal představil pod jménem Afsin Kobane.
Žena byla až do loňska učitelkou v mateřské školce, pak se ale přidala k ženskému ozbrojenému oddílu s názvem YPJ. Už přes měsíc drží v Kobani pozice ani ne kilometr od džihádistů. „Někdy jsme jim tak blízko a přitom to nevíme, skrývají se v prázdných budovách,“ vysvětluje.
Tlak způsobený obležením zboural běžné kulturní bariéry mezi ženami a muži. „Mezi námi nejsou žádné rozdíly. Děláme to, co dělají muži,“ ujišťuje Kobane.
Fotografie zavražděné sniperky je to jediné, co zbylo na památku její matce.
Pro tradiční blízkovýchodní společnost je žena ve zbrani šokujícím zjevením, Kurdové, v rámci regionu o něco progresivnější, ale své bojovnice oslavují na sociálních sítích básněmi. Je to zčásti dáno i vlivem rovnostářské marxistické ideologie, jež byla a je jejich inspirací v dlouhodobém boji za nezávislý stát.
„Když bojuješ proti lvovi, nezáleží na tom, jestli jsi muž, nebo žena,“ říká Sádí Pera, jeden z představitelů strany Vlastenecká unie Kurdistánu působící v irácké části Kurdistánu, jejíž členové jsou mezi těmi, kteří islamistům čelí na frontě.
Také Nigar Husajnová byla teprve na střední škole, když se přidala k pešmergům stejně jako její otec, prozradila Nigarina matka. Ta byla proti jejímu rozhodnutí odejít bránit ropná zařízení u Kirkúku před extremisty.
„Když odcházela, řekla mi, ať jí dám ještě jednu pusu, přestože jsem na ni byla naštvaná. Řekla jsem jí, ať ani nepomyslí na to, že zemře. Ať napřed zabije čtyři nebo pět (nepřátel). Tehdy jsem ji viděla naposled,“ podotkla matka. Od Nigar se štěstí odklonilo. Zemřela při obraně Kirkúku.
Válka všechno změnila
Nejstrašnější zážitek má Kobane ze smrti své kamarádky a bývalé spolužačky Vijan. Během pouliční přestřelky na západě Kobani byli Vijan a tři mužští bojovníci obklíčeni a zabiti islamisty, kteří pak mrtvoly sťali a hlavy vystavili jako válečné trofeje. „Ukazovali je všem, aby se chvástali, jak v Kobani postupují. Něco takového si člověk nedokáže představit,“ říká se zlomeným hlasem Kobane.
Místo toho, aby ji však tato událost vyděsila, přidala jí na rozhodnosti. „Vždycky jsme si s Vijan říkaly, že nesmíme zapomenout, za co bojujeme, ať už se nám stane cokoliv. Tato slova budu mít vždycky v paměti,“ dodává Kobane. „Nedokážu si představit, že po válce povedu život tradiční kurdské ženy, budu se starat o muže a vychovávat doma děti. To jsem chtěla předtím,“ dodala.
Ke kurdským bojovnicím se přidávají i ženy z jiných zemí. Pešmergové minulý měsíc informovali, že za ně bojuje první žena-cizinka, 31letá Gill Rosenbergová.
Dívka, která má kanadské a izraelské občanství, nedávno odjela z Tel Avivu do Sýrie, aby zde po boku Kurdů čelila IS. „Jsou to naši bratři a dobří lidé. Milují život, stejně jako my,“ řekla před odjezdem izraelskému rádiu. Na konci listopadu se objevila zpráva, že ji islamisté zajali, Kurdové to však popřeli. „Je to jen jejich propaganda,“ ujišťují.
Pro boj proti džihádistům ale není vždy třeba odejít na frontu. Dokázala to afghánská matka z provincie Faráh, které tálibové zabili syna-policistu během útoku na tamní kontrolní stanoviště. Místo toho, aby se zhroutila bolestí, rozhodla se Reza Gullová vyřešit věc po svém. Smetla si slzy z tváře, vrátila se domů, povolala dceru a snachu a všechny tři vyzbrojené kalašnikovy zaútočily na radikály. Po sedmihodinové přestřelce zůstalo ležet na zemi pětadvacet tálibů, dalších pět bylo zraněno.
O události informovalo afghánské ministerstvo vnitra a pochválilo „ozbrojenou kampaň žen proti tálibům“ coby symbol „širší revoluce a lidového povstání proti tomuto hnutí“. Extremisté zprávu nepotvrdili – islámské studenty, kteří se svými masakry tak rádi chlubí, evidentně zahanbilo, že je porazily „jen“ ženy.
Matka si přijela pro dceru
Evropu také minulý měsíc dojal příběh mladé Nizozemky Aichy, která se vydala do Sýrie, aby se provdala za islamistického bojovníka, a její matky Monique, která si pro své dítě osobně přijela a odvezla jej zpět do vlasti.
Devatenáctiletá Aicha nedávno konvertovala k islámu, opustila Maastricht a vyrazila do města Rakka, bašty IS, aby si vzala jednoho z jeho bojovníků. „Měla jej za nějakého Robina Hooda či co,“ vysvětlila matka. Dívka se však s mužem rozešla a poté, co zůstala v Sýrii sama, zavolala domů o pomoc.
Monique si tak podle stanice BBC sbalila kufr a pro svou dceru si dojela přímo do Rakky, přestože se jí to turecké úřady snažily rozmluvit. Riskovala život, ale štěstí jí přálo. Pro Aichu ovšem noční můra stále trvá – po návratu do Nizozemska skončila ve vazbě kvůli podezření z členství v teroristické organizaci. Hrozí jí až třicetileté vězení.
