Ženská za volantem aneb V čem to mají profesionální řidičky těžší

Voňavka, sponky do vlasů, plyšáci… Pár předmětů docela bezpečně dokazuje, že na palubě tohohle náklaďáku vládne žena. K takovému zjištění by vlastně stačil i pohled zvenčí na přední sklo, za nímž je na místě řidiče jmenovka Jiřinka. Nápis Pepa u spolujezdce však dává najevo, že tahle vláda je spíš spoluvládou.

Jiřina Dičková je řidičkou kamiónu u firmy C. S. CARGO, která rozváží zboží po celé Evropě. Dnes tak jako obvykle veze náklad do Anglie a já alespoň na část cesty jejího přítele a spoluřidiče Pepu vystřídám, abych poznal, co tahle profese obnáší.

Tvrdit, že to není práce pro ženy, by bylo diskriminující, nicméně sama Jiřina se s předsudky nebo údivem pořád setkává. A to i mezi kolegy řidiči, když se potkají třeba na parkovišti.

„Pokud zrovna sedím na sedadle spolujezdce, tak si myslí, že jsem na výletě. Nenapadne je, že bych mohla i řídit. Pak jsou docela překvapení, když jim to vysvětlíme,“ všímá si. „A když jsem za volantem, občas mávají nebo zvednou palec nahoru, jako že fakt dobrý, ženská v kamiónu!“

Pro náklad vyrazíme z Plzně do Písku a pak zpět směrem k německým hranicím. „Ještě musíš nastartovat den,“ upozorňuje její přítel, než opustí kabinu. „Než začneme výkon, tak musíme nastavit tachograf, kde se všechno zaznamenává – jízda, pauza. Aby to bylo tip ťop,“ vysvětluje mi poté, co se opatrně protáhne kruhovým objezdem na kraji Plzně a zamíří na klidnější obchvat města.

„Co dnes povezete?“ vyzvídám.

„Autodíly.“

„Co konkrétně?“

„Jo, tak to netuším. Náklad je zavřený, my vidíme jen bedny. Ale všechno je v papírech. Máme dodací listy, camráky…“

„Koho?“

„Camrák,“ rozesměje se. „To je výraz mezi řidiči,“ odkáže mě na dokumenty, v nichž se pod zkratkou CMR skrývá formulář pro mezinárodní přepravu.

Už od začátku si všímám, jak každou chvíli stočí zrak na zpětná zrcátka. „Musím, hodně mi to vštěpovali už v autoškole,“ říká. A co teprve předjíždění. V autoškole nás učili zařadit se zpět, až předjížděné vozidlo uvidíme v pravém zrcátku. To by samozřejmě u kamiónu s třináctimetrovým návěsem dopadlo špatně. „Zadní poziční světla na návěsu jsou takový záchytný bod. A hlavně kolegové blikají – je lepší předjíždějícímu zablikat, než aby to špatně odhadl,“ vysvětluje Jiřina, jak funguje kolegialita mezi šoféry.

Žena za volantem, to není alespoň u jejího zaměstnavatele nic neobvyklého. Pro C. S. CARGO jezdí asi 500 řidičů, z toho žen je 25. Firma dokonce nedávno spustila náborovou kampaň a další ženy láká. Třeba na to, že moderní náklaďák se i díky automatické převodovce řídí snadněji, než se zdá, na pravidelný pracovní režim, možnost vybrat si trasu i na slušný plat.

Jiřinu to zlákalo taky. Je jí 36 let, bydlí v Březové u Sokolova, má 14letého syna a kamión řídí 14 měsíců. Ke svému vozu mi ale moc údajů a čísel nepoví. „No tak je to volvo,“ rozesměje se s tím, že o moc víc toho neví. Snad jen nejvyšší rychlost, danou omezovačem na 90 kilometrů za hodinu, nebo celkovou hmotnost i s nákladem až 30 tun. „Při brzdění je třeba myslet na to, že váží tolik jako 30 malých aut.“

Jiřina není fajnšmekr, který by se na parkovišti s ostatními řidiči trumfoval, čí kamión má vyšší výkon nebo objem válců. A vlastně to ani není potřeba vědět. Nicméně být aktivní řidičkou je pro zájemkyně nutností.

Jiřinu práce šoférů vždycky fascinovala, ale s kamióny žádnou zkušenost neměla. Nanejvýš s dodávkou u pošty, kde pracovala původně.

Ke změně ji motivoval přítel, který začal řídit kamión dříve než ona, a taky peníze. „Chtěla jsem si zvýšit životní úroveň. Co si budeme povídat, plat pošťačky není nic moc.“

Pro její kolegyně to byl šok, ona sama žádné obavy z velkého dopravního prostředku neměla. Když to dnes srovná s honičkou při rozvážení balíků, prohlásí: „Řídit kamión je proti tomu procházka růžovým sadem.“

Přítel ji do řízení zasvětil, dnes jezdí spolu a za volantem se střídají. Začínali na trase do Rumunska, pak si mohli vybrat mezi Anglií a Španělskem. „Anglii mám ráda, byl to můj sen. Sice jsem se tím připravila o moře…“ směje se.

Tři dny na cestě do Anglie a zpět tráví neustále spolu. V tandemu s přítelem nebo s manželem, v jednom případě dokonce se synem, jezdí i jiné kolegyně. Chce to jen toleranci. „Velkou toleranci,“ upřesňuje, „jinak by se ti dva v autě sežrali.“ Když jsou zpět doma na dva tři dny, věnuje se každý svojí rodině nebo přátelům. Doma se potkají až večer.

Vzhledem k tomu, že začínám být po pár hodinách plavné jízdy na odpružené sedačce spolujezdce ospalý, říkám si, jak takové dlouhé cesty tráví. „Rádio už ani nepouštíme, protože i své nejoblíbenější písničky začnete po tisící nenávidět,“ říká Jiřina. Raději poslouchají audioknihy, teď třeba Pavučinu lží od Dana Browna.

Kabina jejího kamiónu je jako domov na kolech - ložnice, obývák i kuchyně v jednom. Na přípravu jídla tu mají plynovou bombu i troubu, venku na parkovišti někdy i grilují. A co patrová lůžka? Není to jen nouzové přespání? „Je to pohodlné. Vyspím se tady snad líp než doma.“

Zdeňka Bäumelová (49) prohání pražské tramvaje pět let. První půlrok byl pro ni tak stresující, že si myslela, že ta první pětiletka pro ni bude maximum. Jenže se jí práce začala líbit. Dokonce natolik, že se za jízdy – řečeno slovy klasika – občas i kochá.

To je pravda, tramvaj má knipl. Staré tramvaje se řídí na nohu, mají dva pedály. Brzdu, to je klasika, a takzvanou jízdu; u auta by se řeklo plyn. Ty nové už mají jen knipl a řídí se levačkou.

Pod nohama máme podnožku se dvěma čudlíky. Napravo zvonek, nalevo se mačká písek, když je potřeba. Jinak si tramvaj, když to klouže, podsypává automaticky.

Vůbec. Přišla jsem k tomu jako slepá k houslím. Pracovala jsem v distribuci ve vydavatelství Ringier, pak přišla finanční krize a po 12 letech jsem dostala výpověď. Co najednou budu dělat v tolika letech? Tramvaje mě vůbec nenapadly. Ani jsem nevěděla, že je řídí ženské. Pak mi to navrhl jeden manželův kolega voják, který šel taky k tramvajím. Nejdřív jsem absolvovala kurz, abych si udělala řidičák na všechny typy.

Ne. Tím, že jsem v práci hodně jezdila autem, měsíčně kolem čtyř tisíc kilometrů, a řízení mě baví, řekla jsem si, že to zkusím. První půlrok mám vymazaný z hlavy, protože to pro mě bylo strašně psychicky náročné a technika tramvají mi do hlavy moc nešla. Ty nové jsou jeden velký počítač, ale u starších, když se něco na trati stane, to musíte vyřešit. Radí vám z dispečinku, do toho lidi buší, kdy už to pojede… Měla jsem z toho hrůzu a říkala jsem, že do pěti let odejdu.

Můj instruktor říkal: Neboj, ono se ti to zalíbí. A já: Nikdy! Pak jsem mu fakt přišla říct, že se mi ta práce líbí.

Řízení mě prostě baví. Samozřejmě někdy jsou chvilky, kdy jsou snad nějaké erupce na slunci, lidi blázní a skáčou vám dobrovolně pod tramvaj, ale jinak musím říct, že je to docela dobrá práce.

Neoblíbený je Václavák, protože je to nejfrekventovanější místo plné turistů. Ráda mám linku číslo 10, která jezdí z Řep přes Floru do Ďáblic. Sedmička zase jezdí přes vršovické údolí důchodců, jak my říkáme, protože je tam plno důchodců s kárkami na kolečkách. Ta je taková klidnější.

No tak jak bych vám to řekla… Už se i kochám. Když jsem začínala, měla jsem oči jen před sebou, ale po těch letech si zvyknete. Takže koukám do výlohy a říkám si: Včera tam ta kabelka ještě byla a dneska už tam není. (směje se) 

Všechny mě obdivují. Kdekoli řeknu, co dělám, každá prohlásí: To bych v životě nedělala. Na to bych neměla!

Řídit ji učili v autoškole dva muži. Jeden byl úžasný, druhý slušně řečeno blbec. „Za vzor jsem si vzala toho úžasného,“ říká Helena Harvotová (38). Ve svojí HeleAutoškole v pražském Karlíně nabízí mimo jiné speciální kurzy pro blondýnky.

Neměl by tam být z jeho strany nátlak nebo křik, to v žádném případě. Je to přece služba, máme za úkol naučit žáka ovládat auto a především se chovat v provozu bezpečně. Ne ho stresovat od první chvíle a dostávat pod tlak. Vždyť je sám v úzkých z toho, že přišel dělat něco, co vlastně vůbec neumí. Ať učitelé, nebo učitelky, vybírám je tak, aby byli nekonfliktní, přátelští a nebáli se zodpovědnosti.

Myslím, že dneska už tolik ne, třeba u nás jsou dva muži a tři ženy.

Ano, ale musím říct, že v současnosti volí učitelku hodně i muži. Typ těch jemnějších, co nejsou rváči a s instruktorem nechtějí bojovat. Naše zásada je, že si žák může vybrat, s kým bude jezdit.

(Vytahuje učebnici s růžovou obálkou, která je součástí programu.) Jsme autoškola, která má víc cílových skupin, a jednou z nich jsou blondýnky. Zjistila jsem totiž, že ony se často kvůli všem těm vtipům bojí na něco zeptat. A to i ty chytřejší. Tak říkáme: Milé blondýnky, pojďte k nám, a pokud se nebudete chtít ptát, budeme se ptát s vámi. Docela je to uklidní.

Musím říct, že se docela rády identifikují s tím, že jsou blondýnky. My pro ně máme udělaná i speciální zetka (samolepky pro začátečníky na auto – pozn.red.). Máme ho v šesti barvách, růžová a červená jdou na dračku nejvíc. A mimochodem tenhle program nejčastěji kupují muži pro své ženy.

Ano, všimla. (povzdechne si) Myslím si, že vědí, jak jsou na tom s řízením, a chtějí samy sebe chránit. Jednou jsem se s takovou „obludou“ potkala s autoškolou na kruháči. Myslela si, že ze středního pruhu může rovnou vyjet ven, a já jsem jí překážela. Řidiči, a to nejen ženy, bohužel často zapomínají, že čím větší a těžší auto řídí, tím větší odpovědnost k okolí mají.

Naštěstí máme pedály a můžeme si hodně ošéfovat. Velmi záleží na komunikaci. Pokud učitel dovolí, aby se žák bál, tak to není dobré.

Za devět let, co pracuji jako učitelka, mám dva lidi, které jsem řídit nenaučila. Jedna slečna mě po roce opustila v půlce hodiny, vystoupila a už jsem ji nikdy neviděla. Řídit uměla, ale měla velmi labilní rozhodování. Neustále potřebovala potvrzovat, že teď má tu dvojku zařadit, teď má dát blinkr.

Pak to byl starší muž, který se rozhodl, že půl roku po smrti manželky najde nadšení v řízení, ale byl opravdu natolik zraněn, že to nebylo možné. Byl vytrvalý, to ano, ale ani na šest pokusů jsme mu s panem komisařem řidičák dát nemohli.