Žena si vypěstovala vlastní džíny. Zabralo jí to tři roky

To, že se nejedná o jen tak ledajaké džíny, je znát na první pohled. „Hrubá struktura na kapse je výsledkem jiné kvality lnu. Nitě se v procesu tkaní stále lámaly, ale nyní si myslím, že to bylo ku prospěchu a kalhoty jsou tím jedinečné,“ říká Justine Aldersey-Williamsová v rozhovoru pro Telegraph.

Učitelka z Velké Británie se rozhodla pro vlastní výrobu na popud své 24leté dcery, která trpěla úzkostmi ze změny klimatu. „Vyvolalo to ve mně nutkání udělat víc.“

Projekt podomácku tkaných džínů začal v roce 2020. Podílel se na něm její dobrý přítel, moderátor a zakladatel Community Clothing Patrick Grant. „Cílem bylo upozornit na snížení uhlíkové a odpadové stopy oblečení,“ doplňuje.

Proces, který ji „téměř zlomil“, trval tři roky a samotná výroba zabrala 600 hodin práce, od zasetí a pěstování lnu, přes zpracování materiálu a přípravu na spředení téměř 5 kilometrů nití až po tkaní, stříhání a šití.

Podle Justine je tato cesta v příkrém rozporu s klasickým přístupem „vyzkoušet si, zaplatit a nosit“, který si většina z nás spojuje s nákupem džínů v běžných obchodech.

Podle OSN je k vypěstování bavlny, tradičního materiálu pro výrobu džínů, zapotřebí 10 000 litrů vody na jeden pár kalhot. Levi’s mezitím odhaduje, že se při výrobě jedněch džínů uvolní 33,4 kg (73,6 lb) CO2 – což je ekvivalent jízdy autem na vzdálenost téměř 1000 km.

Navíc se při pěstování bavlny hojně využívají insekticidy a pesticidy a barviva pocházející z fosilních paliv, která jsou podle Aldersey-Williamsové energeticky náročná, znečišťující a nekompostovatelná.

S přibližně 70 miliony páry džínů, které si ročně kupují britští spotřebitelé, představuje jejich výroba významnou zátěž pro životní prostředí.

Až dosud Justine nosila džíny Community Clothing, vyrobené ze 40 procent z recyklované bavlny v britských továrnách. „Bylo to to nejlepší, co jsem mohla sehnat, ale stále jsem nebyla spokojená,“ prozrazuje.

Při výrobě vlastních džínů použila místo klasické bavlny len. „Na rozdíl od bavlny totiž vyžaduje pouze plení, není přitažlivý pro škůdce a vyhovuje mu klima Spojeného království, což věděli i naši předci,“ argumentuje s tím, že ani tak nebyl proces jednoduchý.

„Neustále jsem žertovala, že nevím, co z toho vznikne, jestli to budou tepláky, nebo třeba tanga. Musela jsem si vše pečlivě spočítat a poté zasadila 40 kilogramů lněných semen a 5400 semen borytu barvířského. Ještě předtím jsem si postavila vyvýšené záhony. Následovala sklizeň, předení a tkaní.“

I při něm se ovšem potýkala s obtížemi. Zjistila totiž, že doma upředené vlákno je příliš slabé pro osnovu (základní nit tkalcovského stavu), a tak nakoupila kvalitnější ze Severního Irska a pověřila profesionální tkadlenu.

Když už pak měla látku připravenou k šití, rozhodla se pro vintage střih s poklopcem na knoflíky bez syntetických zipů. Samotné ušití džínů trvalo 12 hodin. „Cítím se v nich skvěle,“ hodnotí své úsilí.

Ačkoliv je jasné, že tento způsob produkce není možný v masovém měřítku, existují části procesu, ze kterých se firmy mohou poučit. Patrick Grant nyní jedná s belgickým pěstitelem lnu, který produkuje velké výnosy ve východní Anglii, a barvírnou v Blackburnu ochotnou pracovat s přírodními barvivy, jež se v současnosti pěstují v Yorkshire v komerčním pokusu Aldersey-Williamsové a ekologického farmáře Marka Palmera.

Sklizeň se následně přepraví do Evropy, kde bude mechanicky spředena a utkána, zatímco o samotné ušití kalhot se postará továrna Community Clothing v Blackburnu.

„Tyto džíny budou lokálnější než jiné, i když jejich stopa nebude nulová jako u Justine. Chybí nám britský závod na zpracování lnu, kdybychom jej měli, mohli bychom se vrátit tam, kde jsme byli před 75 lety,“ dodává Grant.