Článek
„V Karlshorstu byla 8. května 1945 podepisována bezpodmínečná kapitulace. O tom jsem tehdy ještě nevěděla, ale právě toho dne si mě v Berlíně povolal plukovník Gorbušin. Podal mi malou šarlatovou kazetu a řekl, že jsou v ní Hitlerovy zuby. Dodal, že za tu krabičku ručím hlavou, protože to je důkaz jeho identifikace.“
Tehdy 25letá Jelena Kaganová byla válečnou tlumočnicí, která s armádou prošla cestu z bojišť před Moskvou až do Berlína. Tam se souhrou okolností i štěstí stala členkou skupiny, která pátrala po Adolfu Hitlerovi, podílela se na objevení jeho ohořelé mrtvoly, zjišťování pravdivých okolností jeho smrti a nakonec i na identifikaci těla.
Po válce přijala literární jméno Rževská (podle středoruského města Ržev, kde se v únoru 1942 poprvé dostala na frontu) a již přes šedesát let píše o tom, co sama prožila. Naposledy v roce 2007 v knize Zápisky válečné tlumočnice, kterou u nás v překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Paseka.
„Červenou krabičku s Hitlerovými čelistmi mi plukovník předal proto, že nález nebylo kam spolehlivě uložit,“ vysvětluje Rževská. „Dostala jsem ji do úschovy, protože naše skupina se smrskla na pouhé tři lidi, a přitom vše, co souviselo s Hitlerem, bylo přísně tajné a za okruh naší skupiny se to nesmělo dostat.“
Jelena Rževská v době, kdy dokončovala knihu Zápisky válečné tlumočnice (2006).
Chtěla na frontu
Jelena se narodila 27. října 1919 v židovské rodině v běloruském Homelu. Později se rodina přestěhovala do Moskvy, kde žije Jelena Rževská dodnes. V době nacistického útoku na Sovětský svaz byla studentkou filozofie na Moskevské státní univerzitě. Na podzim už do poslucháren nešla, byla nasazena do továrny, kde se vyráběly nábojnice.
Chtěla na frontu. Absolvovala kurz pro zdravotní sestry, ale brzy se ukázalo, že ji tam poslat nehodlají. Od dětství se učila němčinu, a tak to zkusila ve škole pro vojenské tlumočníky. „Vaší zbraní je němčina, střílet vás naučí na frontě,“ uslyšela pak od velitele po dvouapůlměsíčním rychlokurzu.
Z generálního štábu poslali čerstvou tlumočnici k parašutistické brigádě, která měla působit v týlu obsazených území. Velící generál Levašov se rozčilil, když uslyšel, že nemá žádný cvičný seskok. Odeslal ji zpět, čímž zřejmě mladičké dívce zachránil život.
I s kamarádkou Ludmilou se vrátily na generální štáb. „Bylo tam hodně tlumočníků a málo ukořistěných dokumentů k překládání,“ vzpomíná Rževská.„Začala jsem tedy chodit na kádrové oddělení a žádat, aby mě odeslali na frontu k pěším jednotkám.“
To se nakonec stalo v únoru 1942, kdy byla přidělena na štáb Leljušenkovy armády. Byla využívána hlavně při výsleších zajatců a překladech dokumentů. Po 17 měsících bojů o oblast Rževa postupovala s vojsky na západ - přes Bělorusko až do Polska.
To už byla příslušnicí zvláštní jednotky vojenské kontrarozvědky (Smerš) a od února 1945 působila v Poznani. Koncem dubna přišel rozkaz, aby se přemístili do Berlína.
Benzín do vůdcových prostor
Jednotka Rževské se stala součástí 3. úderné armády generála Kuzněcova, která byla pověřena útokem na Říšský sněm. Jeho dobytí a vztyčení vlajky nad kopulí Reichstagu mělo symbolizovat vítězství nad Hitlerem a nacistickým Německem.
V těch dnech Sověti neměli jasné zprávy o tom, že se Hitler se svým štábem ukrývá v protileteckém bunkru pod říšským kancléřstvím. Rozvědka měla k dispozici jen kusé, nejasné a rozporuplné informace.
Rževská líčí, jak 29. dubna 1945 celý den ve sklepě domu nedaleko Postupimského náměstí tlumočila výslechy zajatců: „Porovnáním jejich výpovědí a dalších informací jsme dospěli k závěru, že tam Hitler zřejmě přece jen bude.“ Večer se podařilo zadržet zdravotní sestru, která přeběhla přes palebnou čáru a chtěla najít svou matku. Od vojáků i personálu slyšela, že Hitler je tam, v podzemí.
Útočné oddíly rudoarmějců prolomily poslední obrannou linii a 2. května ráno vtrhly přímo do kancléřství. Mezi různorodým osazenstvem podzemí hledaly spolupracovníky, kteří by o Hitlerovi něco věděli a zároveň se tu mohli stát průvodci.
První informace dal Sovětům garážmistr Karl Schneider. Buď 28. nebo 29. dubna dostal příkaz, aby veškerý benzín, který má k dispozici, okamžitě dopravil k Hitlerovým prostorám. Sám však vůdce neviděl. Od osobního Hitlerova řidiče Ericha Kempky slyšel 1. května, že je Hitler mrtvý. Zvěsti o jeho sebevraždě kolovaly také mezi příslušníky jeho osobní stráže. Zároveň se říkalo, že jeho mrtvolu spálili.
Mrtvý muž nalezený v sutinách na zahradě kancléřství 3. května 1945, který byl považován nejdříve za Hitlera a poté za jeho dvojníka.
Schneider vydedukoval, že benzín byl určen právě na spálení mrtvoly. Večer 1. května znovu zadrnčel telefon. Zazněl další požadavek - veškerý zbylý benzín dodat do vůdcových prostor. Vypustil tedy poslední zbytky tekutiny z nádrží aut a poslal další čtyři kanystry.
Nebyl čas na Goebbelsovy deníky
Co měl nový požadavek na benzín znamenat? Na to neuměl garážmistr v tu chvíli odpovědět, ale vysvětlení se našlo ještě týž den, když tři důstojníci Smerše společně se Schneiderem a kuchařem Langem začali prohledávat zahradu před kancléřstvím.
Několik metrů od východu z bunkru objevili ohořelé mrtvoly muže a ženy, v nichž byli rychle identifikováni Joseph Goebbels a jeho manželka Magda. Goebbels sice 1. května nařídil, aby po smrti byla jeho mrtvola dokonale spálena, benzínu však bylo málo.
V jedné místnosti v podzemí našli dva kufry s Goebbelsovými písemnostmi. Bylo mezi nimi i několik sešitů s jeho deníky. Rževská litovala, že nemohla hned studovat jejich obsah: „Museli jsme šetřit každou minutu, protože jsme měli jasný úkol - zjistit, co se stalo s Hitlerem, a najít ho.“
Pád třetí říše v tu chvíli symbolizoval nejbližší Hitlerův spolupracovník Goebbels. Třetího května byla o identifikaci jeho, manželky a šesti dětí vydána mimořádně podrobná zpráva. Novináři, fotografové i kameramani měli všude volný přístup.
Potom se ale najednou všechno změnilo. „Stalina rozhořčilo,“ píše Rževská, „že velení celou záležitost z vlastní iniciativy prezentovalo naprosto otevřeně. Někdo zřejmě dostal přes prsty a pátrání po Hitlerovi bylo už od příštího dne obestřeno co nejpřísnějším utajením. Kontakty s tiskem a fotografy byly zakázány. Veškeré informace nyní směřovaly přímo ke Stalinovi a vojenské velení v Německu obcházely.“
Mrtvola Josepha Goebbelse nalezená 2. května 1945 na dvoře říšského kancléřství.
Vůdce neměl dvojníky
Pátrání probíhalo v napjaté atmosféře a v chaosu. Objevovaly se senzační i protichůdné údaje. Hitler unikl s pilotkou Reitschovou tři dny před pádem Berlína letadlem. Jeho smrt byla jen inscenovaná a zpráva v rozhlase falešná. Unikl z města podzemními chodbami a nyní se skrývá v „nedobytné“ jihotyrolské pevnosti.
Další zpráva naopak tvrdila, že Hitlerova mrtvola shořela úplně a popel odnesl říšský mládežnický vůdce NSDAP Artur Axmann, který se připojil k jedné skupině při jejím pokusu o průlom z kancléřství v noci na 2. května. Jeho stopa se Sovětům v těch dnech ztratila.
Objevila se také záhada s údajným Hitlerovým dvojníkem. To když byla 3. května na dvoře kancléřství nalezena mrtvola muže, který mohl vůdce vzdáleně připomínat. Ve skutečnosti to byl jeden z obyvatel bunkru, jehož zřejmě zabila střepina nebo jej nechal Hitler v posledních dnech zastřelit.
Ačkoli němečtí svědkové tvrdili, že to není Hitler (stejně tak i přivolaný bývalý diplomat z předválečné ruské ambasády v Berlíně), byl mrtvý muž okamžitě natočen a vyfotografován. Do redakcí různých listů letěla zpráva se sebevědomou poznámkou: Hitler!
Neznámý mrtvý se nicméně stal praotcem celé plejády „dvojníků“, ačkoli Hitler ve skutečnosti žádné neměl. Jistou zásluhu na tom měl vojenský velitel Berlína generál Berzarin. Slíbil, že ten, kdo najde Hitlerovu mrtvolu, bude navržen na titul Hrdina SSSR.
Během několika dní mu na velitelství přitáhli takových „Hitlerů“ hned šest. To okamžitě spustilo povídačky o existenci dvojníka, který měl odlákat pozornost a usnadnit Hitlerovi útěk.
Se sovětskými důstojníky v Berlíně v květnu 1945.
Zmýlit se nebo vyrazit po falešné stopě bylo snadné. Proto bylo třeba úsilí rozvědčíků sladit, výsledky jejich práce vyhodnotit, zavádějící hypotézy odhodit a směřovat k vytčenému cíli. „V naší 3. úderné armádě se pátracích akcí v případu Hitler ujal plukovník Gorbušin,“ vysvětluje Rževská. „Byla to naše iniciativa zdola. Úkol najít Hitlera nám nikdo nepřikázal. Byl to poslední úkol války, který se vznášel v samotném berlínském vzduchu.“
Mrtvolu našel Čurakov
K objevení Hitlerovy mrtvoly 4. května 1945 napomohla šťastná náhoda. Součástí 3. úderné armády byl 79. sbor, který ten den opouštěl Berlín a mířil do vymezeného pásma dislokace. Skupina rozvědčíků sboru, která se na pátrání podílela i předtím, přišla se svým velitelem Klimenkem ještě jednou do zahrady kancléřství. Víceméně ze zvědavosti se chtěla podívat na místo, kde byl nalezen Goebbels.
Jeden z vojáků, jmenoval se Ivan Čurakov, si povšiml kráteru po letecké pumě asi tři metry vlevo od vstupních dveří. Hlína v něm byla kyprá, jako by ji tam někdo nasypal docela nedávno. Seskočil dolů, hlína se pod jeho vahou sesedla a najednou se z ní cosi vynořilo.
Chvilku hrabali a zjistili, že jde o dvě spálené mrtvoly - ženskou a mužskou. Vytáhli je ven. Hitlera v ohořelém muži nepoznali a zřejmě je ani nenapadla analogie s rovněž ohořelým Goebbelsem. Hlavně je však zmátlo, že Klimenko věděl o předchozím nálezu údajné Hitlerovy mrtvoly, která v tu dobu ležela ve vestibulu kancléřství.
Klimenkovým mužům proto nedošlo, o koho jde, a provizorní hrob tedy zaházeli a odjeli. „Naštěstí ale zpráva o dvou ohořelých mrtvolách v pumovém trychtýři přece jen prosákla tam, kam měla,“ píše ve své knize Rževská. „My už jsme měli dost informací, abychom pochopili, koho to Klimenkovi muži v zahradě vyhrabali.“
Zásluhou Gorbušina se druhý den vojáci vrátili a kromě obou mrtvol našli po dalším přehrabání kráteru ještě dva psy - fenu německého ovčáka a štěně. O tom všem byl sestaven protokol s datem 5. května 1945.
Musíme najít zubaře
Nález na zahradě kancléřství se neutajil a noviny spojeneckých okupačních vojsk přicházely s bombastickými titulky: Rusové našli Hitlerovu mrtvolu! „U nás se ale stalo něco nepochopitelného,“ vzpomíná Rževská. „Všichni dostali rozkaz: Hledejte Hitlera! A začalo falešné pátrání a jakési maskování toho, že už byl nalezen.“
V moskevských novinách se 8. května znovu objevily zprávy, že se Hitler buď uchýlil do Argentiny, nebo se skrývá u španělského diktátora Franka. Ve skutečnosti byly ostatky Hitlera i Braunové v noci na 6. května přemístěny do Buchu na severovýchodním okraji Berlína, kde tehdy sídlila Gorbušinova skupina a působila tam mj. i mobilní chirurgická nemocnice.
Skupina vojenských lékařů provedla expertizu obou těl. V protokolu se uvádělo, že „smrt nastala v důsledku otravy kyanidem“. Při pitvě Hitlerova těla se ukázalo, že se v dobrém stavu uchovaly obě čelisti i se zuby. To představovalo nezvratitelný důkaz Hitlerovy smrti, protože na světě neexistují dva lidé, kteří by měli absolutně stejný chrup.
„Před námi vyvstal úkol za každou cenu objevit a najít Hitlerovy zubní lékaře,“ poznamenává Rževská. „Během pátrání v prvních dnech po nálezu těl se na vyšetřování podílela řada lidí. Pak ale naše práce začala být stále tajnější a ve druhé etapě, tedy během identifikace mrtvoly, už se skupina plukovníka Gorbušina smrskla na tři lidi (včetně mé tlumočnické maličkosti).“
To jsou Hitlerovy zuby!
Neuvěřitelný řetězec šťastných náhod způsobil, že se Rževské s Gorbušinem už 9. května podařilo ve zničeném Berlíně najít Käthe Heusermannovou, asistentku Hitlerova stomatologa Johanna Blaschkeho. Byla jediným člověkem, který znal a pamatoval si všechny zvláštnosti Hitlerova chrupu.
Käthe Heusermannová, asistentka Hitlerova stomatologa Johanna Blaschkeho, na snímku z roku 1942. V květnu 1945 identifikovala podle zubů mrtvolu Adolfa Hitlera.
Její údaje se přesně kryly s pitevním nálezem a nakonec i s rentgenovými snímky, které s její pomocí našli v podzemí říšské kanceláře, kde měl profesor Blaschke improvizovanou zubní ordinaci. Nejdůležitější však byly zuby samotné. Když je Rževská vyndala z krabičky, Käthe Heusermannová si je prohlédla a hned řekla: To jsou Hitlerovy zuby!
K průkazné rekonstrukci Hitlerovy smrti však ještě potřebovali svědectví účastníka nebo svědka spalování Hitlera. V oněch dnech neznali výpovědi Günsche a Rattenhubera, dvou svědků Hitlerovy smrti. Ti byli zajati v pásmu sousední armády, ale neexistoval žádný štáb či ústředí, který by jednotlivé akce koordinoval.
Chybějícím článkem se tak staly až údaje esesáka z osobní Hitlerovy ochranky Harryho Mengershausena, jehož Klimenkovi průzkumníci zadrželi 13. května. Vypověděl, že měl 30. dubna strážní službu v kancléřství a viděl, jak z nouzového východu Hitlerův osobní pobočník Günsche a jeho komorník Linge vynášejí vůdcovu mrtvolu a pokládají ji dva tři metry od východu. Pak se vrátili a za pár minut přinesli i mrtvolu Evy Braunové, kterou položili hned vedle. Kousek od těl už stály dva kanystry s benzínem, jimiž Günsche s Lingem začali oba mrtvé polévat a pak je zapálili.
Za několik dní byla na štáb frontu a odtud nahoru odeslána zpráva o průkazné rekonstrukci vůdcových posledních hodin a nezpochybnitelné identifikaci mrtvého Adolfa Hitlera. „Byla naprosto přesvědčená, že nás se všemi získanými informacemi a hlavními svědky odešlou do Moskvy,“ píše Rževská, „a že Käthe Heusermannová bude za své zásluhy před dějinami vyznamenána a zahrnuta přízní.“
Odhalila záhadu století
Stalo se však něco jiného. Již 18. května 1945 přijel z hlavního štábu generál se Stalinovým pokynem, aby prověřil vše, co se týká Hitlerovy smrti. Krátce nato si Stalin povolal Gorbušina do Moskvy. Nesměl se vzdálit z hotelu a musel čekat na jeho telefonát.
Nedočkal se, ale místo toho si ho pozval ministr vnitra Abakumov, který mu řekl: „Soudruh Stalin se seznámil s celým průběhem vyšetřování i s dokumentací týkající se nalezení Hitlera a nemá k vám žádné otázky. Případ tímto pouští ze zřetele. Řekl ale: Oznamovat nic nebudeme. V kapitalistickém obklíčení zůstáváme dál.“
Když Gorbušin Rževské a dalším dvěma spolupracovníkům v Berlíně tento hovor interpretoval, dodal: „Co jste právě slyšeli, zapomeňte.“
Jelena se po válce do Moskvy vrátila v říjnu 1945. „Neuměla jsem si představit, že by nalezení Hitlera mělo zůstat utajeno,“ poznamenává v závěru své knihy. „Vlastní mlčení mě tížilo, jenže všechna ta fakta se dostala do kategorie státních tajemství, jejichž vyzrazení se trestalo 7 až 15 lety vězení.“
Fakt, že Hitlerovu mrtvolu objevila a identifikovala sovětská strana, se dlouho tajil. Rževská o jeho smrti psala v časopise Znamja v roce 1955, ale pasáže o objevení mrtvoly, jejím zkoumání a identifikaci nesměly být zveřejněny.
Poprvé toto tajemství odkryla až v roce 1961 v publikaci Jaro ve vojenském plášti, i když tehdy ještě nebyla vyzbrojena žádnými dokumenty. Do tajného archívu Rady ministrů se probojovala až v září 1964 a mohla doplnit své očité svědectví. Uviděla dokumenty, které kdysi sama podepisovala, ale i takové, které viděla poprvé a které ji ohromily. Všechno dohromady tvořilo výmluvnou součást oněch událostí.
Obludný osud Käthe Heusermannové
Jelena Rževská se s Käthe Heusermannovou, ženou, bez níž by sotva dokázali v květnu 1945 identifikovat v Berlíně mrtvolu Hitlera, poté už nikdy nesetkala. O jejím osudu se dověděla až v tajném archívu v roce 1964 a z jejích nepublikovaných pamětí.
35letá Käthe byla v červenci 1945 dopravena do Moskvy a vyslýchána v Lubjance a Lefortovu. V roce 1951 byla odsouzena k 10 letům pobytu v táboře se zostřeným režimem se započtením 6,5 roku vyšetřovací vazby na samotce. Podle rozsudku svým dobrovolným podílem na léčení Hitlerova chrupu pomáhala buržoaznímu státu prodloužit válku.
Odseděla si celý trest. Její osvobození se přesně krylo s příjezdem K. Adenauera do SSSR, který s Chruščovem v roce 1955 dojednal vrácení zajatých Němců do vlasti. Žila pak v Düsseldorfu ještě 40 let. Nedlouho před smrtí se s Jelenou Rževskou setkala alespoň na filmovém plátně. Každou z nich zvlášť natočili do jednoho německého dokumentu.
Během čtyř měsíců napsala knihu Berlín, květen 1945, která doma i ve světě vyvolala senzaci. „Odhalila jsem záhadu století, a povedlo se mi tak zabránit Stalinovu nepříliš jasnému, ba temnému záměru, který si přál před světem skrýt - že jsme Hitlera objevili. Ta cesta však byla hodně dlouhá.“
