Článek
Výskyt černovlasých kluků a holek v severočeském městečku nedaleko polských hranic vzbudil pozdvižení. Kdekdo se chtěl v létě 1956 podívat, jak vypadají. Pobyt dětem hradil československý stát. Malí školáci od šesti do třinácti let dorazili vlakem, s přestávkami v Pekingu a Moskvě.
Nejdřív čeština
Po příjezdu do Prahy je podle pamětníků okouzlila světla v nočních ulicích. Děti byly zvyklé na zatemnění. Těch věcí, co u nás spatřily vůbec poprvé, postupně přibývalo. Nový domov jim poskytl objekt, který patříval jeptiškám, za socialismu je vystřídali potomci řeckých partyzánů. V polovině 50. let mu šéfoval Jan Tupý, Růženin muž. Ji samotnou ke školákům přidělil státní zdravotní ústav. Jelikož měli v budově služební byt, byli s nimi denně.
„Děti vybírali sami Vietnamci, mírně převažovali kluci. Pocházely většinou z prominentních rodin, třeba lékařů. K nám dorazily se třemi učiteli, kteří mluvili francouzsky. Nejdříve se musely naučit česky,“ popisuje proces sbližování zdravotní sestra v penzi.
Do tehdejšího Československa dorazila stovka vybraných školáků, někteří v tradičním oblečení.
Její manžel byl nejen ředitel, ale také učitel češtinář. Ona mu tak ve volných chvílích pomáhala s přípravou pomůcek na výuku. Pro hladší osvojování jazyka naordinoval svěřencům školu hrou. Slovíčko po slovíčku se učili na obrázcích.
Vedle Vietnamců se ovšem učil rovněž český personál. Zapamatovat si stovky exotických jmen se ukázalo jako velmi těžké, hladké spojení s nezvyklými tvářemi téměř vyloučené. Proto každé z dětí dostalo hned po příjezdu na oblečení, postel a osobní věci číslo. Později, už mezi českými spolužáky, slyšely i na česká jména.
Rýže, rýže, rýže
Naše kuchařky si musely zvyknout, že buchtami ani knedlíky strávníky neokouzlí. „Vařila se rýže a zase rýže. K ní většinou zelenina. Změnu v jídelníčku představovalo hodně libové vepřové, ze sladkostí jsme měli úspěch jen se sušenými banány. Ty dováželi v pytlích z vietnamské ambasády. A když se jednou podávala rýže nasladko, nastala téměř revoluce, jak byli zhnusení,“ směje se i dnes paní Tupá.
Aby se malým hostům nestýskalo příliš, slavil s nimi personál svátky, na které byli zvyklí. Na správný postup dohlíželi vietnamští učitelé. Místo českých Vánoc se tak v domově oficiálně slavil lunární rok, cukroví nahradily smažené banány.
Ježíšek si ale na své přeci přišel. Čeští pečovatelé nechali svěřence, aby mu psali tradiční dopisy, v nichž si přáli něco pod stromeček. Dárky pak nacházeli v českých rodinách, které si je o Štědrém večeru braly domů.
Asijští žáci chrastavské základní školy dávno zestárli. Až na výjimky se vrátili do Vietnamu, kde se pravidelně v Hanoji scházívají.
Za jeden z nejveselejších zážitků s malými Asiaty považuje paní Tupá padání sněhu v zimě 1956. Vločky viděli poprvé v životě a vypuklo veselí. K oblíbeným radovánkám poté patřilo koulování, sáňkování, lyžování nebo prosté klouzání z kopce při cestě ze školy. Právě tam dávali ve výuce bedlivý pozor. Věděli, že flákání znamená cestu domů, do nejistoty. Po ukončení základky měli po složení přijímaček odcházet z Chrastavy na české střední školy.
Nechtělo se jim vracet
Plány se změnily v roce 1959. Vietnamské úřady zjišťovaly, že školáci vyslaní do Evropy nemají chuť se vracet. Začaly hladce běžící projekty v socialistických státech rušit. Z původní stovky mohli v Československu zůstat jen ti, co končili osmou třídou. Po prázdninách jich patnáct odešlo na střední se zaměřením na průmyslové, technické obory, chemii a obuvnictví, do Dvora Králové, Pardubic, Jičína a Otrokovic. Zlomek z nich po maturitě ještě vystudoval vysokou, patří k nim i absolvent pražské ČVUT Nguyen Tung.
Ani zbytek chrastavských Vietnamců na své dětství nezapomněl. Až na vzácné výjimky žijí ve Vietnamu a pravidelně se v Hanoji scházejí. Zpívají české lidovky, povídají si o českých spolužácích, vychovatelích. Paní Tupé posílají ze sešlostí fotografie. Stojí na nich úspěšní muži a ženy, nyní často už penzisté. Dříve pracovali jako učitelé, tlumočníci, inženýři, úředníci… Bohužel, pár z nich poté, co se koncem padesátých let předčasně vrátili domů, padlo ve válce.
S odchodem posledního svěřence z domova se změnil život i Tupým. Odstěhovali se. Do budovy přišly děti s poruchami chování. „Já jsem zůstala ve zdravotnictví. Manžel učil. Pak jsme ještě povolání měnili,“ shrnuje.
Čilá 86letá seniorka nedávno ovdověla. Čas s vietnamskými dětmi považuje za jeden z nejšťastnějších v životě. S mnohými je stále v kontaktu i její dcera Lenka. Díky rodičům patřili asijští školáci také do jejího dětství, měla mezi nimi řadu kamarádů.
Chào - ahoj
„Už zestárli, to je hrozné,“ směje se paní Tupá. Snímky posílané z Hanoje si často prohlíží. S jednou oblíbenkyní dokonce komunikuje přes internet. „Zapnu počítač a vidím ji. Je to zázrak,“ podotýká. Ruce si ale už asi nikdy nepodají. Letenky do Česka jsou drahé, vízum do krajiny dětství se navíc nezískává Vietnamcům snadno.
Bývalá zdravotnice se do jejich domoviny také nikdy nevydala. Pečlivě tak alespoň opatruje dárky, které od „svých“ dětí dostala: slony, buvoly, vykládané dřevěné fotoalbum, vázu. Naposledy se s ní stěhovaly do domu s pečovatelskou službou. Z jazyka dřívějších svěřenců si po téměř šedesáti letech pamatuje jediné slovíčko - chào, tedy ahoj.
