Zelené vdovy ubíjí život v přepychu

Proč to tak je? Ze začátku vypadá všechno růžově. Mladá žena se se svým partnerem rozhodnou pro klidný život mimo ruch velkoměsta. Velmi často zvolí satelitní městečko a v něm krásný nový dům. Ten postupně zařídí podle nejnovějších trendů. Stanou se ženami v domácnosti. Jejich manželé totiž většinou nechtějí, aby pracovaly.

Ze začátku ani tolik nevadí, že muž dojíždí za prací do města a vrací se velmi pozdě, někdy vůbec. Ženy mají dost práce s domem, zahradou a se zajištěním servisu pro svou drahou polovičku. Když mají děti, dovážejí je do škol, kroužků a za kamarády. Časem se však dostaví stereotyp. Manžel je pracovně a společensky vytížen, domů si jezdí odpočinout a nabrat síly. O víkendech pak dospává náročný pracovní týden anebo jde na golf či tenis s obchodními partnery. Takže bez manželky, ta by se tam totiž zřejmě nudila.

I když od svých žen často slyší, že se cítí být samy, nevyužité, nemilované, nechtějí většinou tito muži na svých životech a potažmo na životech svých žen nic měnit. Protože jim vlastně nic neschází. Nakonec - přesně takto se na „zelené vdovy“ dívá i společnost. Na co si to stěžují? Co jim chybí?

Netuší, že za touto slupkou může být smutek a trápení. Podle psycholožky Laury Janáčkové je nejčastějším problémem těchto žen právě jejich nespokojenost. Potvrzuje, že tzv. zelené vdovy jsou ženy žijící v blahobytu. Manželé jim dopřejí třeba i pomocnice v domácnosti či zahradníky. Tímto způsobem totiž reagují na stížnosti, že jsou jejich ženy na všechno samy.

Manželky nosí často luxusní oblečení, mají své kosmetičky, kadeřnice, pedikérky, manikérky atd. - ani to jim však nestačí k pocitu spokojenosti. Anebo možná právě z těchto důvodů nejsou spokojené. „Postupem času jim totiž jejich život přijde naprosto samozřejmý a přestávají si vážit úsilí, které k nabytí toho všeho je zapotřebí,“ říká psycholožka.

Ruku v ruce s touto samozřejmostí se podle psycholožky vytrácí i úcta k partnerovi, který není doma, protože stále pracuje a nechává je samotné. „Pocit odcizení, samoty, ztráta motivačních cílů, komunikační frustrace a změna hodnot pak tyto ženy vede k životní nespokojenosti, která se projevuje v jejich chování. V tomto případě ženy nejčastěji reagují pomocí dvou obranných mechanismů, a to agresí nebo uzavíráním se do sebe a depresivním laděním,“ vysvětluje.

To potvrzuje i příběh sedmatřicetileté Barbory. „Když byly mladší dceři tři roky, koupili jsme s manželem dům v Hostivicích. Byla jsem kvůli dětem doma, muž zastával vysokou funkci v zahraniční firmě, takže byl skoro pořád v práci, ale to mi tenkrát nevadilo. Prahu jsme měli za humny, takže jsem starší dceru do školy vozila bez problémů a s malou se zase vracela domů.“

Cestou nakoupily, doma uklidily, uvařily, a než vyrazily pro starší dcerku do družiny a na kroužky, stačily si i pohrát. Pak začala chodit mladší holčička do školky, a aby to měla maminka při jednom, tak také v Praze.

„Nejprve jsem byla ráda, že mám dopoledne pro sebe. Rychle jsem zvládla obstarat domácnost a měla jsem čas na nákupy, kávu s kamarádkami a kosmetiku nebo masáž. Jenže po roce už začaly mizet kamarádky - vracely se po mateřské do práce, a mě už také přestaly bavit nákupy a jiné utloukání času. Manžel ale nechtěl o mém návratu do práce ani slyšet - protože kdo se bude starat o rodinu?“

Barbora tento způsob života vydržela tři roky. Pak ale přišel zlom: „Když se na manžela provalily nevěry, rozhodla jsem se svůj život řešit. Nyní už spolu nežijeme, našla jsem si malý byt v Praze, kde jsem s holčičkami, a vrátila jsem se do práce. Je to kolotoč, ale přesto mám pocit, že žiju naplněný život.“ Ne všechny „zelené vdovy“ ale dokážou svůj život otočit jiným směrem. Možnosti přitom existují.

Mohou se přece vzdělávat, pracovat v charitativních projektech, mohou dělat něco prospěšného pro místo, ve kterém žijí. Podle Laury Janáčkové jim však většinou chybí patřičná motivace. „Každý člověk potřebuje společenské ocenění. Toho se těmto ženám mnohdy dostává díky věcem a práci jejich manželů. Ve společnosti, ve které se pohybují, jsou hodnoceny podle jiných klíčů.“ Takže místo toho většinou ze svého uzavřeného světa nevyjdou.

Některé zelené vdovy hledají řešení v lahvi alkoholu anebo se vrhají v touze po sebezdokonalení do náruče plastických chirurgů.

„Sexuální výběr partnerky je u mužů úzce spjat s atraktivitou ženy. Ženy se tedy snaží být krásnější, zvláště pak jsou-li vystaveny konkurenci. Vzhledem k tomu, že ženská atraktivita klesá s věkem, jsou často na ženy úspěšných mužů v tomto ohledu kladeny vysoké nároky. Čím je totiž muž úspěšnější a má patřičné zdroje, má i přístup k mladým a krásným ženám. Stárnoucí ženy se tedy snaží svou atraktivitu udržet co nejdéle, a právě proto také někdy vyhledávají pomoc plastických chirurgů,“ říká psycholožka.

I ona se ve své praxi často setkává s ženami, které mají pocit, že jsou na všechno samy, a za samozřejmost berou komfort, který jim je díky manželově práci poskytován.

„Stěžují si na to, že manžel přijde domů unavený, nepomáhá s dětmi ani v domácnosti, řeší jejich problémy racionálně a neposkytuje jim porozumění. Často také slýchávám, že by byly raději, kdyby byly chudší, ale měly manžela, který by jim byl i partnerem a tátou jejich dětí. Přestože touží po svém partnerovi, jeho čase a zájmu, neumí mu to říci.“

Psycholožka Laura Janáčková se ovšem setkává ve své ordinaci i s muži, v poslední době dokonce možná více než se ženami. „Trápí je ztráta úcty, ztráta tolerance, komunikační problémy a ztráta příjemného sexu se svou ženou. Chtějí být dobrými manželi, otci a milenci, ale přestávají svým ženám rozumět. Jako by jejich ženy mluvily jinou řečí a nechápaly, že jedna plus jedna jsou dvě,“ dodává.

Řešení je podle psycholožky v rukou tzv. zelených vdov. „Musejí si uvědomit, že spokojenost každého člověka je v jeho rukou. Jen ony samy mohou na svém štěstí pracovat. Prvním předpokladem je trpělivá a cílevědomá práce sama na sobě, a to nejen ve smyslu zvýšení své atraktivity.“