Zdeňka Žádníková: Děti mají mít řád a ujasněné mantinely

Působí spíš jako dokonalá, schopná a elegantní manažerka než emocemi nabitá herečka. Běh velké rodiny to zřejmě vyžaduje. Více než ročního Jiříka občas pohoupe, nabídne mu na hraní klíče, láskyplně ho okřikne: „Jiřino!“ A přitom neztratí niť hovoru. V klidu a věcně mluví o riziku antikoncepce, skvělé partě v divadle, současné ekonomice i o pěstování rybízu.

Svého muže Radka poznala jako začínající herečka, která si přivydělávala učením angličtiny ve firmě, kde pracoval. „Takže mezi námi byl vztah učitel a žák. Když jsem si všimla, že po mně pokukuje a je vždy vzorně připravený, pozvala jsem ho do divadla. Aby pochopil, s kým má tu čest. Myslela jsem, že to bude stačit, že se lekne vztahu s herečkou. Ale přestože jsem hrála masovou vražedkyni – běhala jsem po jevišti v korzetu s blond parukou – nevyděsil se. Jen nevěděl, kam zmizela ta submisívní paní učitelka.“

Zdeňku zaujalo, že si s ní od začátku povídal o dětech, o těch se s ní žádný muž dřív nebavil. „Pak jsme šli jednou tančit – a tam nastal okamžik, kdy jsem si řekla: ,To je on!‘ Najednou jsem věděla, že tohle je otec mých dětí. Člověk, na kterého se můžu spolehnout. Dnes si to lidi zjednodušují a jsou ochotní být s druhým jen v dobrém. Jenže život je složitější. Vůle ustát krize se zmenšila, rozcházejí se kvůli maličkostem. Mimo jiné i proto, že spolu nejsou sezdaní. Vyplňovat rozvodové papíry si leckdo rozmyslí.“

V každém časopise pro ženy jsou uváděny recepty, jak řešit partnerské krize. Jenže, jak podotýká herečka, nic nejde samo. „Musíte na tom pracovat a mít s tím svým nejbližším člověkem společného víc než jen starosti. Pokud převáží, je jasné, že cokoliv zavoní z vnějšího světa volností, je lákavější.“ Zdeňka se proto s manželem snaží navzájem stále překvapovat, zrovna teď ji čeká jeden tajný dárek. „Vím jen, že budeme úplně bez dětí, tak se těším…“

Do Prahy přišla z Hradce Králové a vystudovala loutkoherectví s tím, že se vrátí do Divadla Drak. Nakonec celý ročník přešel do Dejvického divadla. „Baví mě naše dámská šatna, ta pospolitost, která vyzrála. Je nám kolem čtyřicítky, ale zůstaly jsme holky. Jen témata se proměnila. Nejdřív byli hlavní partneři, pak děti, ubyly časopisy o ničem, dnes čteme Reflex a duchovní literaturu… A je to pořád fajn.“

Sama teď například dočetla román Jiřího Hanibala Neklidná duše Evy z Rožmberka. „Zajímá mě historie, pokud není zkreslená, je to parádní zdroj modelových řešení. V divadle je ovšem naprostým znalcem historie Jarda Plesl. Kamkoli se jede na zájezd, a byť by tam byla zbořená kaplička, bude vědět, kdo a kdy ji postavil, komu je zasvěcená a který idiot ji nechal zbořit.“

Dejvické divadlo pro herečku představuje směs absolutní oddanosti věci i charakternosti. „Fungujeme zejména po lidské stránce, což není běžné. U nás nekončí zkouška ve dvě.“ S kolegy se na sebe chodí dívat, společně diskutují, vybírají dramaturgický plán. Než točili Čtvrtou hvězdu, zkoušeli ji v divadle. „Měla jsem původně hrát prostitutku, ale v osmém měsíci těhotenství to fakt nešlo. O to víc jsem seriál sledovala v televizi. Rozjezd byl pozvolný, ale výsledek stál za to a sledovanost byla úžasná.“

Slovník Dejvického divadla je někdy hodně drsný, což Zdeňce nejdřív působilo problém. „Když jsem doma do osmnácti řekla sprosté slovo, dostala jsem facku. V soukromí hrubé výrazy nepoužívám vůbec, ale třeba v představení Ucpanej systém jich je moře a je to moc zábavné. A největší svině v té hře jsou ti, co mluví slušně. Takže podle toho se nedá soudit. Ovšem když jde přede mnou na Václaváku mladý pár a za každým druhým slovem řeknou ty vole, ty krávo, ježí se mi chlupy. Své dcery učím, že mají být malé dámy.“

Nejstarší Andrejce je jedenáct, Janičce sedm, Zuzance tři a Jiříkovi rok. Velká rodina není dnes úplně běžná a lidé se ptají, zda jsou Žádníkovi věřící. „Můj muž ano, já to mám trošku komplikované s církví jako institucí. Nějací chlapíci na koncilu rozhodli, kdo je svatý – a z historie víme, jaká je manipulace s informacemi. Když vidím, jak se měnila fakta třeba o druhé světové válce i co se děje dnes, nemám iluze. Vše bylo a je úplně jinak.“

Čtvrté dítě považuje herečka za nečekaný bonus. „Byla jsem nastavená už jiným směrem, ale Jíra se rozhodl, že je třeba náš babinec naředit.“

Zdeňka je pro pevnou výchovu, liberální přístup považuje za zkázu nervů a lidstva vůbec. „Děti mají mít řád, ujasněné mantinely. Holky by se jinak i nudily, samy často chodí a ptají se: ,Co se bude dít, kam půjdeme?‘ Mám doma tři energické extroverty, možná čtyři,“ směje se.

Sama zažila přísnou výchovu. „Ale na mě to jinak nešlo, byla jsem divoké dítě. Myslím, že jsem měla nad sebou strážné anděly, kteří mi párkrát pomohli vysekat se z malérů. Bohužel maminka brzy zemřela a já se jí nestačila omluvit za bouřlivou pubertu ani zeptat na spoustu věcí. Patřím ještě ke generaci, která s rodiči moc nekomunikovala, nic intimního neprobírala.“

Snaží se proto s dětmi hodně mluvit, zůstat kamarádka. „Direktivnost by se jednou negativně zúročila. Puberta je v podstatě chemická otrava, s tím nic neuděláte. Takže šancí k přežití je vztah založený na řádu i přátelství.“

Žárlivost se v téhle rodině nenosí. „Holky jsou bezvadné. Starší táhnou mladší, je to až raketové. Zuzanka je velmi samostatná, krásně mluví a ve školičce ostatní komanduje. Říká, že je řídí, protože pomalu chápou. Tak s mužem tiše doufáme, že budeme to chápání stíhat,“ směje se herečka.

Jako zkušená máma nešílí z každé drobnosti, ale přiznává, že ani nejásá nad dětskými pokroky. „Jirka se teď postavil a já pronesla jen: ,Ježíš, už stojí!‘ Což znamená, že se od něj pár týdnů nemůžu hnout. Když vařím večeři, každý má úkol – někdo se stará o Zuzanku, o Jiříka, někdo dává na stůl. Tohle nevím, jestli se holkám úplně líbí, ale třeba jim to bude v životě užitečné. Jiné děti přijdou ze školy a mají volno. U nás ne. Zatím to probíhá lehce, vědí, že je to potřeba.“

Podle Zdeňky mají i tak úžasné dětství. „Někdy bych se chtěla narodit jako ony. Mají tatínka, který se jim neuvěřitelně věnuje. Ještě se k němu připojuje můj otec, který na nás kdysi moc času neměl, protože vědecky bádal. Vyvádějí dohromady psí kusy, jsou horší než ty holky!“

Do dnešního světa by chtěla svým potomkům logicky dát co nejlepší výbavu. „Hlavně aby vždycky spoléhali na sebe. Říkám: ,Věř sobě, mamince a pánubohu, pokud ho najdeš.‘ Ale je to těžké. Mám je vést k tomu, aby byli čestní a neúplatní? Když se kouknu kolem – všichni ti sígři, o kterých čteme, byli taky jednou malí, tak kdy to začalo? Na pískovišti?“

Děvčatům poradí, aby neodkládaly rodinu po třicítce. „Je to nezdravé a nesmyslné. V tom věku navíc hůř najdou partnera ochotného ke kompromisům.“ Poslední Zdenčin porod byl velmi dramatický a nebýt v nemocnici, skončil by špatně. Je jasné, že se staví proti porodům doma. „Jsem i proti hormonální antikoncepci. Čekárny lékařů jsou plné pětatřicetiletých holek, které zoufale touží po dítěti, ale díky patnácti letům polykání hormonů jim tělo normálně nefunguje.“

Názor, že antikoncepce ženy osvobodila, moc nebere. „Podle mě je to v pořádku a bezpečné ve dvaceti, tak na dva roky… Jsem konzervativní a říkám, že zodpovědnost mají mít oba partneři.“

Zdeňka vypočítává, že během posledních dvaceti let stoupla neplodnost z osmi na třicet procent. „Je až neuvěřitelné, kolik informací se k lidem nedostane. Třeba operní zpěvačky nemohou brát antikoncepci kvůli hlasivkám – změní jim hlas. Stejně jako slavíkovi, ryby jsou po ní zase jen ženského rodu. V USA dávají milióny na čistění odpadních vod, protože hormony jsou nevylučitelné a ovlivňují koloběh v přírodě. A pár mladých holek už umřelo na trombózu… Takže zapojme mozek!“

Nastávající čtyřicítku nebere akční herečka na vědomí. „Ostříhala jsem se na kluka a spíš mám pocit, že mi je čtrnáct, mám svobodnou hlavu. Přemýšlet o věku nestíhám, zastavila jsem se pocitově někde kolem třiceti. Ale od přebalovacího pultu získáte nadhled, věkem ztratíte naivitu a zjistíte, že ne všichni bratry jsou. Potkala jsem pár opravdu zlých syčáků, kterým jsou fuk obecné hodnoty, i když se jimi ohánějí. O to víc si vážím skutečných přátel.“

Taky se úspěšně zbavuje ambicí. „Dřív jsem měla pocit, že pokud nemám narvaný diář, je to špatně. Pořád jsem chtěla něco vytvářet… To se zklidnilo, ale odpočívat neumím dodnes.“ Manžel v květnu otevřel dva Domovy Alzheimer – v lázních Darkov a v Roztokách u Prahy – a Zdeňka díky pauze v divadle věnovala volnou mozkovou kapacitu jemu. „Vymyslela jsem logo, které vystihuje naši filozofii: Domov pro ty, kteří potřebují vaši lásku a naši péči. Vadí mi fotky s naondulovanými šťastnými babičkami a dědečky, kteří nemají s lidmi trpícími Alzheimerovou chorobou nic společného,“ vysvětluje.

Zatím nikdo přesně neví, jak tato nemoc vzniká. Staří Číňané tvrdí, že přichází proto, že duše není spokojená v těle a rozhodne se odejít do stadia, kdy je jí nejlépe – což je dítě. „Oni jsou vlastně šťastní ve svém světě a v mezích jejich diagnózy je možné si s nimi hrát, malovat… Pojali jsme to trochu jinak, než je běžné, s využitím metod čínské medicíny,“ říká herečka, která má ke starým lidem blízko. Už v roce 2007 založila nadační fond měnící vzhled zdravotnických zařízení nejen pro děti, ale také právě pro seniory.

„Pokud staří lidé zůstávají pozitivní, je v nich velká moudrost, nadhled a příběhy. Já se svého stáří nebojím, vše je v hlavě. Snažím se chovat k tělesné schránce milosrdně a moc ji netrápit, aby pak ona netrápila mě.“

Žádníkovi bydlí už sedm let v domku u Dobříše zařízeném barevně a ve stylu feng-šuej.

Jednou týdně u nich vypomáhá paní na úklid, ostatní zvládají bez chůvy. V létě začala herečka se cvičením, běháním a s tenisem, který hraje celá rodina kromě ní. „Jinak jsem vyzkoušela všechno, aerobik, jógu, tanec, atletiku, kolo, lyže, kdysi jsem dokonce dělala s nadšením kulturistiku. Proměnila jsem si úplně tělo, proto říkám dětem: ,Tělo můžete změnit, duši ne!‘ Z gaunera beránka neuděláte, zato lze ideálně vytvarovat lýtka nebo pas.“

Energii čerpá hlavně spánkem a jako relax ji baví starat se o zahradu. „Zasázeno je, vyplít stačí jednou za čtrnáct dní… Máme jahody, kanadské borůvky, rybízy. Do stavu, abych vyrobila džemy, nevydrží, vše se zbaští.“

Zdeňka je známá svým nadšením pro zdravou životosprávu, nekouří a nepije. „Mám to jednoduché, protože skoro pořád jsem těhotná nebo kojím. Ale až přestanu, tak se snad konečně spustím a bude to jízda!“ směje se. Svého času nepoužívala ani mouku a nejedla pečivo. „Dnes je to spíš o tom, že nakupuju v obchodech se zdravou výživou – i cukr, sůl, vločky. Kde jsem naprosto striktní, jsou slazené limonády, levné sušenky a čokolády a hranolky. Chemické složení těchto produktů posléze vydá na dlouhý chorobopis a to svým dětem dopřávat nehodlám.“

Herečka před časem natáčela v zahraničí a ráda by si to zopakovala. „Šlo o filmy Anna Frank a Melting Glass, v obou případech jsme hrály sestry s Klárkou Issovou. Točit v angličtině mě moc bavilo, přístup produkce bývá zcela jiný než u nás. Péče je až naddimenzovaná, hlásí vám i to, co bude k obědu. Ale vy taky musíte být perfektně připravená.“

Od září se vrátila naplno do Dejvického divadla a začala moderovat jeden televizní pořad. Zároveň pozorně sleduje dění ve společnosti. Podrobně probírá různé kauzy a musím uznat, že její argumenty mají hlavu a patu.

A má nějaké nesplněné přání? „Můj otec si nedávno pořídil letadlo, které používá i pracovně. Já bych taky moc ráda lítala! Jenže to je v přímém rozporu s obavou mého muže, že se někde katapultuju a zůstanu viset na stromě. V lepším případě. Nechci ho trápit. Jsou sny, které je dobré nechat v rovině přání.“