Zdeněk Svěrák: Humor mám po tátovi, po mamince se dojímám

Dneska se mi nezdálo nic a jsem za to nesmírně rád. Moje sny jsou totiž většinou úzkostné.

Ano. Dějí se mi tam hrozné věci a zažívám nezdar za nezdarem. Třeba tuhle se mi zdálo, že mám hrát v cizím městě divadlo, ale nemůžu najít auto. Někde jsem ho zaparkoval, ale ono na tom místě není.

A tak pořád obtěžuju kluky ze souboru a říkám jim: „Kluci, někdo nám ukrad auto!“ Jenomže oni na to nedbají. Chodí kolem mě, jako kdybych tam vůbec ani nebyl, a dál se mezi sebou baví. A do toho tam vpadne ruskojazyčná mafie a já se s ní začnu hádat.

Co mluvím, já rusky křičím. A dělám to obstojně, protože si z ruštiny dost věcí pamatuju.

Vysvětluju si to tím, že si často ležím na srdci. Ta tělesná tíseň se pak projeví i psychicky – navodí mi i odpovídající pocity. Ve svých snech jsem proto věčně někde zavřený, uvězněný, nebo něco hledám. V jednom snu jsem dokonce umřel.

Ano, to se mi opravdu zdálo. Zdálo se mi, že jsem umřel a manželka mi řekla: „No jo, umřel jsi, co se dá dělat. Tak si to rozdělíme. Já napíšu adresy na obálky pro smuteční oznámení a ty si mezitím zajeď do pohřebního ústavu, aby sis to tam vyjednal.“

A tak jsem nasedl do auta a jel. V pohřebním ústavu už na mě čekali dva zřízenci, kteří mi přistavili schůdky k rakvi. Já jsem si do ní lehl a vykouřil si poslední cigaretu. Vzpomínám si, jak jsem v tom snu měl studené ruce – byly jako tlačenka v lednici.

Často se odpíchnu i od toho, co slyším. Třeba jednou jsem jel trolejbusem z Lázní Bohdanče do Pardubic a vyslechl jsem si rozhovor tatínka se synem. Syn byl retardovaný a pořád chtěl mobil. Celou dobu opakoval: „Já bych chtěl mobil.“

Většinu lidí by to asi štvalo, ale jeho otce ne. Trpělivě a šetrně mu vysvětloval, že žádný mobil nepotřebuje, a k tomu ho napomínal: „Prosím tě, mluv pořádně.“

Ten jejich rozhovor mě tehdy natolik zaujal, že jsem si ho zapsal a použil. Spojil jsem ho ale ještě s jedním příběhem, který mi zase vyprávěl Honza (syn Zdeňka Svěráka a filmový režisér).

Byl to příběh o jiném klukovi, který doma sfoukl svíčku s betlémským světlem. Vznikla tak povídka o retardovaném chlapci, který sfoukl svíčku s betlémským světlem, protože mu tatínek vždycky říkal, že otevřený oheň je nebezpečný.

To sice ne, ale pár stížností přišlo kvůli jménům. Hlavně Hujeři byli neradi, že jsme jejich příjmení použili. Jeden prodavač mi přímo vytkl, že jsem mu zničil život. A další nás dokonce chtěli dát k soudu.

Já je svým způsobem chápu, jakmile někde zazní Hujer, každý si hned vybaví podlejzavce. Ale my jsme té postavě museli dát nějaké jméno. Klicpera si jména vymýšlel, Vlasta Burian taky, my jsme si šli vybrat na hřbitov. Potřebovali jsme jméno, které existuje.

Dřív jsem to hodně dělal. Rád jsem se procházel po hřbitově, prohlížel náhrobky a zapisoval si zajímavá jména. Chtěl jsem mít nějaká do zásoby, abych měl vždycky kam sáhnout. Já to mám totiž tak, že dokud nenajdu to správné jméno pro postavu, nedokážu psát.

Teď už jich mám ale tolik, že už na hřbitovy nechodím. Tolik povídek už nenapíšu, abych všechna jména upotřebil. Já vůbec poslední dobou strašně málo chodím na hřbitovy, ani na Dušičky jsem tam nebyl. Musím to co nejdřív napravit, protože tam mám rodiče. Ještěže mám sestru, která je obstarává.

Asi je to tím, že jsem část dětství vedle hřbitova prožil. Dům na venkově, kam jsme se museli s rodiči za války nastěhovat, sousedil se hřbitovní zdí. Ani vodu jsme tam nemohli pít, protože to byla spodní voda, do které se mohlo dostat něco z těch mrtvol. Tak si představte, co to s dítětem udělá.

Scény z některých filmů jsou navíc ze života a k životu patří. Třeba Kolju jsem napsal poté, co jsem byl na jednom pohřbu v krematoriu v Motole.

Už nevím, čí pohřeb to byl. Co si ale pamatuju velmi dobře, byla zpěvačka, která zpívala nahoře na kůru spolu s kvartetem. V jednu chvíli uprostřed písně najedou vyjekla a já jsem si říkal: „Co se tam asi stalo?“

Fantazie mi začala pracovat a představil jsem si, že jí určitě někdo sáhnul na zadek. Hned jsem věděl, že to někde použiju. Když mi filmový historik Pavel Taussig přinesl námět na Kolju, dal jsem to tam.

Tehdy ještě ne, to se vyvrbilo až později. Ale jiné role jsem pro určité herce psal, byť to nakonec dopadlo jinak. Třeba když jsem tvořil Vrchní, prchni, myslel jsem na Petra Nárožného. Láďa Smoljak, který ten film režíroval, ho ale nechtěl. Vadilo mu, že je Petr zaškatulkovaný jako komik a šílenec. Chtěl někoho míň předvídatelného a dal přednost Josefu Abrhámovi.

Tatínka v Obecné škole jsem zase psal pro Oldřicha Vlacha, kterého jsem měl hrozně rád. Říkal jsem si, že by mu ta role slušela. Jenomže pak přišel Honza a řekl: „Daleko lepší bude, když budeš svého tatínka hrát ty sám. Znáš ho a víš, jak v které situaci reagoval.“ No a tak jsem na to kývnul. Když jsme se pak s Oldou potkali v sámošce, hrozně jsem se mu za to omlouval.

Podle sympatičnosti. My jsme si s Honzou v posledních letech uvědomili, že už chceme pracovat jen s lidmi, kteří jsou nám milí. Když už s nimi máme strávit několik měsíců, tak se na ně chceme těšit.

V Betlémském světle se proto znovu objevuje Ondra Vetchý, který je nám blízký. Zahráli si tam i Tereza Voříšková Ramba a Vojta Kotek, což jsou moc milí lidé.

Mimochodem v našem filmu mají krásné milostné scény. Mohl bych se na ně dívat hodiny, moc se jim povedly. Možná to bude tím, že spolu kdysi chodili. A máme tam znovu i Danu Kolářovou. To už je moje léty osvědčená filmová partnerka.

Je. (Směje se) Úplně stejně mě dovede utřít. Hrozně se mi líbí, jak ironicky říká dialogy mojí ženy. Věty, které má ve scénáři, jsou totiž často přepisy našeho soužití s manželkou. Třeba scéna z Vratných lahví, ve které Dana Kolářová žehlí, se skutečně stala.

Moje žena měla v televizi zapnutou nějakou telenovelu a já jsem jí vytknul: „Prosím tě, jak se můžeš dívat na takový kraviny při svým vzdělání?“ A ona mě utřela: „Žehlils někdy? Nežehlil!“ Obě to umějí říct stejně dobře.

Stejně ironicky utrousí: „To se ti to píše, kamaráde!“

Vidíte, to mě nikdy nenapadlo. Ale když nad tím přemýšlím, něco na tom bude. Všichni ti herci mají meze. Nikdy nepůjdou do všeho.

To, že má člověk stud v soukromí, ale ještě neznamená, že se neodváže na jevišti. Zářným příkladem je Miloň Čepelka. Ten je v soukromém životě netanečník a na nějakou taneční zábavu by nikdy nevyrazil, to je úplně nepředstavitelné. Přitom když má udělat matku Žílovou v Aktu, tak najednou předvede takové taneční kreace, že z toho až přechází zrak. Jeviště a film jsou zkrátka jiné světy.

Teď už dobře. Ale když jsem začínal, byl jsem obrovský trémista. Vlastně ani nevím, proč jsem si tohle veřejné vystupování vybral jako povolání, protože to pro mě bylo dlouho utrpení.

Třeba když jsem byl malý a měl jsem ve škole přednést básničku, na stupínku se mi utvořil v hrdle knedlík a začala se mi třást jedna noha.

Podobné to bylo i na vysoké škole, kde jsem se z nějakého záhadného popudu přihlásil do dramatického souboru. I tam mi srdce tlouklo a těšil jsem se, až budu mít vystoupení za sebou. To jeviště mi připadalo jako nebezpečná černá tlama, která mě spolkne.

Teprve až s Divadlem Járy Cimrmana. Po sté repríze už jsem se tak otloukl, že mě ten prvotní ostych přešel. Hodně mi samozřejmě pomohli diváci, kteří se bavili a smáli. To nám dodávalo kuráže a utvrzovalo nás to v přesvědčení, že i když jsme neherecké divadlo, tak to asi děláme dobře.

Po kom mám herecké sklony, to nevím. U nás v rodině to nikdo nepěstoval. Humor mám ale po tátovi, který rád vyprávěl anekdoty. Vždycky když k nám přišla nějaká hezká sousedka, vybral schválně nějakou sprostou, aby zčervenala. To se mu hodně líbilo. (Směje se)

Ta byla spíš dojímací. Plakala úplně u všeho, dokonce i když mi večer četla Karafiátovy Broučky. Nemohla je ani učíst. Ty pohádky jsem proto neměl rád.

Sklony k dojímání jsem po ní ale zdědil. Když jsem byl malý, dojímal mě i Ferda Mravenec. Bylo mi líto, že ho ta Beruška pořád tak trápí. A teď, když stárnu, se mi to znovu vrací.

Jakmile film šťastně končí, utírám si slzy. Žena mi řekne: „To bylo dobrý, ne?“ A já jí nemůžu odpovědět, protože mám v krku knedlík a musím počkat, až mi to odezní.

Jedním z posledních filmů byl Občan Kane od režiséra Orsona Wellese. Já jsem si totiž uvědomil, že ačkoliv je to jeden z nejslavnějších filmů, nikdy jsem ho neviděl. A tak jsem požádal Honzu, aby ho našel na internetu a promítl.

My se totiž díváme na filmy hlavně na chalupě, kterou sdílíme i s našimi dětmi. Tam máme u krbu takové veliké plátno, kam umí Honza promítat filmy z internetu. Já si vybírám a on mi má přání plní.

Víte, ono získat Oscara je těžké. Závisí to na mnoha okolnostech. Třeba na tom, jaké filmy se daný rok proderou mezi nejlepší pětku neanglicky mluvených filmů, čili jakou máte konkurenci. Nebo na tom, co se právě děje ve světě, tedy jaké téma rezonuje. Důležitá je i srozumitelnost filmu.

Oscara získá jen takový snímek, který pochopí lidé všech kontinentů a etnik na celém světě. Od pólu k pólu. No a my jsme měli zřejmě štěstí, že jsme se do toho všeho trefili. U ostatních filmů asi vždycky něco drhlo.

Možná o Nabarveném ptáčeti. To byl natolik zvláštní, originální a odvážný film, že mohl u amerických akademiků uspět. Nakonec se to ale nepovedlo. Možná to bude tím, že tam té krutosti bylo až příliš.

Kdepak, my jsme nikdy neuvažovali o pokračování žádného našeho filmu. Spousta lidí nás k tomu sice nabádala, hodně to říkali u filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, ale my jsme se k tomu nikdy neodhodlali.

Shodli jsme se na tom, že to nejlepší, co jsme o tématu věděli, už jsme do filmu dali. A že všechno ostatní už by byly jenom paběrky.

Já jsem během pandemie, když jsme nemohli hrát divadlo, napsal scénář k filmové pohádce. Má se jmenovat Čerti nejsou a chci ji natočit zase spolu s Honzou. Ale jak už to u nás bývá, Honzovi se to ještě nelíbí. Proto taky napsal scénář k Betlémskému světlu – aby se nemusel zabývat těmi Čerty.

Možná dokonce doufá, že mě to časem přejde a nebudeme je dělat vůbec. Ale já jsem paličatý a vím, že když to dám na čas k ledu a pak se k tomu s odstupem času vrátím, tak to půjde. Přijdu na to, v čem je zakopaný pes, a pohádka bude.

Může se vám hodit na Seznamu: