Zdeněk Pohlreich: Zdravé jídlo je mýtus

To víte, jsou to výroky, které řeknete v době, kdy toho máte plné zuby. Některé člověk časem přehodnotí a tohle se zrovna blbě odmítalo.

Pořad Superšéf – 24 hodin do pekla a zpět byl trochu jiný než předešlé pořady, které se už možná dělaly trochu rutinním způsobem. Tady byla sranda a vtipné převleky.

Srandu mám rád.

Použil bych termín podnikatelská negramotnost. Podniká spousta lidí, kteří by asi měli dělat něco jiného. Je fakt, že jsem se dozvěděl více o tom, jak funguje český kapitalismus, a je to zajímavé.

Není důvod. V gastronomii se totiž pohybuje velká spousta lidí, kteří kdyby tam nebyli, vůbec nic by se nestalo. Dokazuje to, jaký úpadek máme za sebou. I když výmluva na čtyřicet let socialismu se mi moc nelíbí, jsme už třicet let po něm na prahu jeho nové éry a reinkarnace.

Jako všichni. Nemá cenu se k tomu vracet. Bída, zoufalství, izolace a chudoba. Bylo to nedůstojné.

Těžko. O spoustě věcí jsem nic nevěděl a oni je po mně chtěli. Musel jsem to dohánět. Ale měl jsem chuť pracovat a něco se sebou udělat, což se časem projevilo. Už tehdy tam byla gastronomie úplně jiná než tady.

Musel jsem si sehnat informace a pochopit, jak se co dělá. Naštěstí má gastronomie logiku, takže když jsem uměl něco uvařit v Čechách, pochopil jsem to i venku. Ale musel jsem si máknout.

Musel jsem je snést. Není to pro mě těžké. Když má být proč, nemám problém. Nemohl jsem si navíc moc dovolovat, vždyť jsem se učil. Nešlo o to vytrubovat svoje názory, musel jsem držet hubu a krok a naučit se, co mi chybělo.

Je to ztráta času. Klasická jídla mají zůstat klasická. Kecy, že někdo umí udělat zdravou svíčkovou, nemají opodstatnění. Vsadím se, že nebude chutnat stejně jako ta takzvaně nezdravá. Zdravé jídlo je vůbec mýtus. Celé tajemství je podle mě ve frekvenci, s jakou se to či ono konzumuje. A taky kolik toho sníme.

Ještě nikdy nikoho nezabil. Fakt jde o míru, ta je rozhodující.

Taková je doba a asi to nejsme úplně schopni změnit. Lidi se mají moc dobře a mají čas se zabývat i blbostma. A tak se v nich šťourají a myslí si, že nachází řešení. Je to částečně skrytá diktatura zdraví a toho, co by mělo být všeobecně správně.

Před pár lety se nesměla jíst vajíčka, dnes se jedí. Mléko? Celé generace na něm vyrostly, dnes je to špatně. Chleba se jedl odjakživa, dnes má kdekdo pocit, že to tak nemá být.

Borci v televizi vylezou před kameru s pytlíkem, o kterém tvrdí, že když si ho zalejete vodou, najíte se a ještě budete šťastní. Hledá se recept na instantní štěstí, což považuju za směšné.

Všeobecně je známo, co zdraví škodí a co mu prospívá. Jasně že když si dám každý večer pět panáků, je logické, že to není zdravý životní styl. Ale abych poslouchal někoho, kdo mi tvrdí, že je něco nezdravého na chlebu či mase, k tomu jsem nedospěl.

Je otázka, nakolik ty úmysly jsou opravdu dobré. Tím si nejsem jist. Zástupy dobroserů nabízejí recepty na lepší svět. Mně ten současný ale vyhovuje.

Geneticky upravené potraviny jsou samozřejmě problém. Přesto si myslím, že se vymysleli noví strašáci. Dřív se lidi strašili, protože nechodili do kostela. Na to se teď kašle, tak se straší lepkem, moukou, solí a cukrem.

Těžký úlet. Nevařené jídlo? Co mě na tom má bavit? Tam se neodehrává žádné kuchařské umění. Zachráníme planetu tím, že nebudeme ohřívat jídlo? Pokud chce být někdo vegan, ať je. Každý má svaté právo zničit si své zdraví, jak je mu libo.

Pokud ale maminky vnucují dětem, že z nich mají být vegani, nesouhlasím. Řeknu jedno slovo: rovnováha. Cesta nevede od pangejtu k pangejtu, jde o pestrost a přiměřenost. Mám pocit, že se tím trochu projevuje úpadek společnosti, která ztrácí schopnost řešit podstatné věci.

No vidíte. Já bych podobné propagátory zavřel někam, kde se fakt nedá vařit. Vidím v tom kus pokrytectví a taky marketing. Já mám ale svůj rozum.

Tak si můžou najmout kouče i na stravování. Za peníze jde všechno. Lidi mají mozek pasivní a čekají, kdo se jim do něj propracuje. Toho pak poslouchají.

V Budapešti jsme nedávno navštívili japonskou restauraci Nobu, což je světová značka. Je to řetězec, ale bylo to fajn, japonská kuchyně s maďarskou rukou. Byli jsme v podniku mého oblíbeného mistra, jehož jídlo jsme ochutnali už na různých místech světa.

Bydleli jsme v hotelu, kde je tradiční New York café, což je budapešťská ikona, 126 let stará nádherná restaurace z dob, kdy se ještě interiéry vykládaly zlatem. Budapešť je gastronomicky zajímavá destinace.

To víte, v socialismu se lidi shánějí vždy blbě.

Ha, ha…Vůbec ne. Mnoho lidí nepochopilo, co to slovo znamená. Pamatuju si časy, že rozdíl mezi dobrejma a špatnejma byl ten, že dobrý makali a vydělávali peníze, a ti ostatní pískali kudlu.

A dnes chodí do práce všichni za podobné peníze. A to je problém. Kvalitních lidí je zoufale málo. Ze středoškolského vzdělání se dělá posvátná kráva, ale možná by z některých studentů byli spíš dobří řemeslníci.

Jasně že jo. Vím, kde žijeme. To víte, že si musím přemlít slova v hlavě, než se k něčemu vyjádřím.

Tak takhle bych to asi neformuloval, ale nemám chuť si dělat nepřátele.

Umím se korigovat. Je tu hromada věcí, o kterých by se mohla vést debata, ale já se záměrně nezapojuju. Nedělám si ale ani iluze, jak to může dopadnout.

Ve všem ne. Snažil jsem se mu hlavně vysvětlit, že bez práce nejsou koláče. Náš Honza to chápe a naštěstí obdivuje normální lidi. Čte si knížky o podnikateli Warrenu Buffettovi a má rád auta, které mají silný motor. Je docela dobře možné, že ho za jeho názory někdo za pět let usmýká elektrokoloběžkou.

Vůbec ne. A udělal jsem chybu. Myslím, že výchova po dobrém nikam nevede. Má být přísná, sice plná lásky, ale realistická a důsledná. Nemyslím tím, že by měla být bez srdce a že by se děti měly mlátit od rána do večera. Myslím, že s tím bojuje zejména moje generace. Nedokázali jsme být přísní.

Vlastně se svých dětí bojíme. Máme pocit, že když na ně budeme hodní, že to bude mezi námi lepší, ale ukazuje se, že to není tak. I tady jde o míru jako ve všem.

Bude to znít srandovně, ale že žádná kaše není tak horká, jak se uvaří.

I s tím, co vypadá zpočátku nejtragičtěji, se dá bojovat. Ten boj ještě stále vedeme. Zdenička je silná holka a má dobrý sebeočistný mechanismus: dokáže nedělat si z problémů velkou hlavu. Nemůžu říct, že jsem byl ten, kdo ji každý večer držel za ruku a říkal lásko, bude to dobré. Já jí jen dal prostor a chápal jsem, že není v pohodě.

Moje podpora spočívala v tom, že jsem se postaral o rodinu v praktických věcech a přestal se divit tomu, že má občas divné nápady. Asi na ně má právo, když je jí blbě, že jo. A dál už si to vyválčila sama.

Určitě, a i u mojí ženy, zásadně. Ano, uvědomili jsme si, co je důležité. Na druhou stranu se říká, že peníze nic neznamenají. Ono to tak úplně není. V životě potřebujete mít všechno, aby to za něco stálo. Ale uvědomili jsme si, že když není zdraví, není nic. Takže je lepší být zdravý a bohatý, než chudý a nemocný.

Může se vám hodit na Zboží.cz: