Článek
Přesto se Zdeněk Pohlreich nejspíš nebude muset strachovat, že o něj s přibývajícím věkem přestane být zájem. Už dávno se totiž vedle kuchařského umění proslavil i svou hubatostí, která se náramně líbí televizním divákům.
V době, kdy jste šel do učení, se prý tvrdilo, že kuchaři končí s bolavýma nohama a zkaženým žaludkem.
Pořád to platí, nohy bolí a moc času na dobré jídlo není. Zároveň je to podobné jako třeba ve sportu, kdy se na špici dostanou jen výjimečně dobří jedinci. V oboru musí být kromě vaření schopni zvládnout i organizaci, stres a mít dostatečnou sociální inteligenci. Pak se mohou dočkat slávy i peněz, vlastního televizního pořadu či sady nádobí se svým jménem.
Považuji za veliký zázrak, že se mi to povedlo, ale zároveň vím, že je to zasloužené. Vždyť pracovat 14 hodin denně pod tlakem, v časové tísni a s omezeným rozpočtem, a navíc se pořád zlepšovat, to není pro každého.
Taky se tradovalo, že kdo je hloupý, půjde „na vařečku“. Bral jste si to někdy osobně?
Vůbec si nemyslím, že ten, kdo jde dělat řemeslo, jako je třeba vaření, musí být nutně debil. Jsem přesvědčen o tom, že do budoucna bude nesmírnou výhodou umět něco tvořit rukama.
Studentů máme neúměrně mnoho, pořád přibývají a práce pro ně nebude. Myslím, že dneska spíš platí: když nevíš, co máš dělat, jdeš na střední školu. Kuchař je už ale plnohodnotné zaměstnání, za které se nikdo nemusí stydět.
Tvrdíte, že vás ve škole bavil nanejvýš tělocvik, zpěv a zeměpis. Přesto své myšlenky prezentujete lépe než leckterý člověk ověnčený vysokoškolskými tituly.
V dětství jsem hodně četl, tak možná je to tím. Anebo mám i nějaký dar, který mi umožňuje se vyjadřovat lépe než jiní.
Když už jsme u vyjadřování: jak jste se po své emigraci v roce 1989 pral s cizími jazyky?
Naučit řeč se prostě musíte, bez toho se v cizině nedá žít. Myslím, že spousta hokejistů by mohla vyprávět. Ale mně šly jazyky celkem dobře.
Proč jste se vlastně po čtyřech letech strávených v Nizozemsku a Austrálii vrátil domů? Z některých vašich názorů, jak to u nás funguje, by člověk usoudil, že toho možná i litujete.
Dnes už nelituju, prostě jsem si zvykl a nezabývám se věcmi, které nemohu ovlivnit. O tom, jak to funguje, se asi nemá cenu bavit. Ale můžeme si za to sami.
Několikrát jste v rozhovorech zmínil, že obdivujete Japonsko a Švýcarsko kvůli disciplíně, která v těch zemích panuje. V čem je pro vás tak klíčová?
Daleko důležitější bylo, že smysl pro disciplínu měli lidé, kteří mě učili, a stálo jim za to ji do mě natlouct. Já teď mladším dělám totéž. Pokud chcete v životě něco dokázat, je disciplína nezbytná. Musí být jasné, kdo je boss, takže já v práci na sluníčkářský a hippie přístup nevěřím. Naše branže je jenom pro silné lidi, kteří navíc musejí mít svou práci rádi.
S manželkou Zdeňkou a vyženěným synem Martinem, na něhož také uplatňuje metodu cukru a biče.
Učil vás drilu i baseball, v němž jste nás jako mladý reprezentoval? Mimochodem v Česku to není obvyklý sport. Jak jste k němu přišel?
Přivedl mě k němu kamarád, jenže k vrcholovému pojetí sportu jsem měl hodně daleko. Je to skvělá hra se spoustou atletických i taktických prvků. Rád se na ni koukám dodnes, ale sám spíš chodím do posilovny, na golf a občas dám kolo.
Všimla jsem si, že sledujete i tenis.
To, že není do posledního míče konec, mi na něm připadá fantastické. Takových sportů moc není. Finále mužské dvouhry na posledním Australian Open (mezi Federerem a Nadalem - pozn. red.) toho bylo jasným důkazem. Občas si i trošku zahraju, takže vím, jak je to náročné.
Jak vychováváte své syny? Nepatříte zrovna mezi zastánce liberálního přístupu.
Aniž bych uměl kohokoli vychovávat, jsem přesvědčen, že liberální výchova není k ničemu a vlastně výchovou není. Produkuje to sice spoustu „osobností“, ovšem v reálném životě prakticky nepoužitelných. Myslím, že cukr a bič jsou daleko užitečnější. Snažím se o tom přesvědčit i všechny ostatní, včetně své ženy.
Co podle vás znamená zdravě jíst a jak se stavíte k alternativám typu syrová strava?
Raw strava je jen módní výstřelek, a hodně blbej k tomu. Nejedná se v podstatě o vaření jako takové, jen její zastánci umějí křičet lépe než ostatní a jsou jiní. Určitě ale ne lepší. Pojem zdravá strava je vlastně mýtus. Ve skutečnosti jde hlavně o to, aby všechny suroviny byly v super kvalitě a v přiměřeném množství. To, že je například něco syrové, samo o sobě žádnou kvalitu nepředstavuje.
Vařil jste své ženě, když před dvěma lety onemocněla rakovinou prsu?
Své ženě vařím pořád a jsem si jist, že kdo nejí dobře, nemůže být úplně šťastný.
Takže patříte k lidem, kteří tvrdí, že „jste to, co jíte“, a také, že jídlo může uzdravovat?
Že by jídlo uzdravovalo, to nevím, ale škodit může docela jistě, takže je nezbytné snažit se mít pod kontrolou, co si dáváte do pusy. Podezřele levné věci je lepší rovnou přeskočit a meníčka za 80 korun mezi ně určitě patří.
Kam musíte vyrazit, abyste si odpočinul? Po Česku, kde vás kdekdo zná, to asi nebude, že?
Nejsem žádným štvancem své popularity, mohu jet kamkoli, kde je dobré jídlo, dobrá společnost a počasí. Je ale pravda, že na poslední dovolené jsem byl na Sardinii a teď trávím nějaký čas v Americe. Na stará kolena mám stále raději teplo a klid. Brzy budu mít šedesáté narozeniny a dost jsme doma řešili, jestli to nějak zásadně slavit. Zatím se přikláníme k variantě prožít je v klidu (rozhovor vznikl před narozeninami).
Odpočinek ve společnosti fenky českého fouska jménem Bela.
V říjnu 2013 jste koneckonců prohlásil: „Jsem kuchařský důchodce.“ Jak si to vysvětlit - nemáte fyzičku, nápady nebo už vás to nebaví?
Baví mě to víc než kdykoli předtím. Snad je to tím, že už se v tom dost slušně vyznám, ale cítím, že fyzička chybí. Prostě už tam ty hodiny nemůžu ustát. Chlap v mém věku zkrátka už ke sporáku nepatří.
Dělám jiné věci, které jsou pro moje podnikání důležitější, než je míchání polívky, a které ti mladší ještě dělat nemohou. To, co potřebuju, pořád v pohodě zastanu.