Zdeněk Piškula: Odmalička jsem se rád předváděl

Jak je vidět, televizní StarDance dává zabrat i historicky nejmladšímu účastníkovi, který by měl být ve svých osmnácti na vrcholu fyzických sil.

„Zhubl jsem už čtyři kila, přitom se snažím žrát všechno, co můžu, protože už teď jsem kost a kůže,“ podívá se kriticky na svůj hrudník idol dívek ve věku kolem dvanácti let.

Nejdřív si ho oblíbily jako Matěje v pohádce Tři bratři, teď ho obdivují zejména ve videoklipech k písním, které nazpíval a zčásti i vymyslel. Podrží ho i v taneční soutěži? Mohly by, zvlášť když Zdeněk, který má za sebou mimo jiné vztah s youtuberkou Teri Blitzen či herečkou Annou Linhartovou, překvapivě hlásí, že je nezadaný.

Nic extrémního se nestává, ale jednu věc opravdu nemusím. Je mi nepříjemné, když jedu metrem nebo jdu po ulici a někdo si mě začne nenápadně fotit na telefon. Přijde mi to hodně přes čáru, až ujeté. Stačilo by přece přijít a poprosit o fotku. Chápu, že lidi můžou mít ostych se zeptat, ale to není důvod brát mi soukromí.

Ne že by mi bylo úplně jedno, co si o mně ostatní myslí, ale dělám si, co chci, pokud tím neomezuju někoho jiného.

Přečtu si to, jenže co s tím můžu dělat? Svým způsobem mě to těší, ale že by mi to mělo povznést ego nebo vylepšit náladu na celý den, to ne. Člověk se nad tím pousměje a řekne si, že je to vlastně hezký, ale dál to neřeším.

Ano. Sociální sítě jsou o komunikaci, tak se toho snažím co nejvíc využít.

Vůbec ne, to bych nedovolil. Právě o tom jsem nazpíval písničku Balič novodobý, v níž paroduju lidi, kteří tráví život na sociálních sítích, kde se také seznamují, a už to ani jinak neumějí. Rozhodně to ale není můj případ.

Neměl. Vždycky jsem sbíral inspiraci od víc lidí. Už od dvanácti let, kdy jsem se začal pohybovat na natáčení, pozoruju, jak se kdo chová a jak na to ostatní reagují. Co se sluší a co ne. Tak jsem si od každého něco vzal a mám pocit, že mi to zatím funguje.

Pražská konzervatoř, kde mě na jaře čeká maturita, je pro mě skutečná škola života. Naučila mě hodně, ačkoli ne vždycky to, co jsem čekal, ale z jiného soudku.

Jakžtakž jsem se naučil, jak to funguje v životě, ale to vlastně dokáže každá střední škola, kde se o všechno staráte sama, všechno si zařizujete.

Celkově je to náročné. Začíná se v osm ráno a končí v šest večer. Máme různé pohybové předměty, zpěv, herectví, dějiny divadla. Úplně něco jiného než klasický gympl, ale zrovna tohle mi vyhovuje, protože bych nemohl dělat matiku nebo fyziku, na čísla nejsem.

Chtěl jsem se dostat na konzervatoř, tak jsem do toho dal úplně všechno a jel na sto procent, aby to vyšlo. Rok jsem chodil na hodiny zpěvu, herectví, pohybu, učil jsem se noty a teorii, abych zvládl přijímačky.

Odmalička jsem se rád předváděl. Viděl jsem videa z dětství, kde jsem se na každé rodinné oslavě snažil na sebe strhnout pozornost. Později jsem se dal na dramaťák. Jednou babička přišla s tím, že si všimla upozornění, že v televizi shánějí blonďatého kluka s modrýma očima. Casting na seriál Vyprávěj jsem nakonec vyhrál a od té doby se to se mnou veze. Určitá sláva mi dělá dobře a nedokážu si představit, že bych seděl deset hodin v kanceláři.

Prababička byla operní pěvkyně a praděda swingový zpěvák. To je všechno.

Rodiče normálně pracují. Nerozváděl bych to konkrétně, to je jejich věc.

Nebyli moc nadšení, když jsem jim oznámil, že chci jít na konzervatoř, ale prostě jsem jim řekl, že bych si měl vybrat sám. Doteď nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí, ale nelituju toho. Zatím.

Letěl jsem do Ameriky, abych si očíhl, jak to tam funguje, kdybych tam případně vyrazil po maturitě. Dva týdny jsem se učil anglicky a další dva cestoval ve vypůjčeném autě. Rád se tam vrátím, ale určitě ne natrvalo.

Amerika není nic pro mě, cítil jsem, že je hrozně daleko od domova. To Anglie nebo Německo… Ale neplánuju. Nemám žádný strop ani cíl, spíš cestu.

Není to moje myšlenka, ale souhlasím s ní. Záleží na tom, jak silnou má člověk osobnost. Buď ho to zlomí, nebo ne. Zatím ještě žiju a v osmnácti to nehodlám vzdát.

Jediná věc, která mi ulehčila život, je auto. Všude, kam chci, si dojedu a nemusím se třeba hodinu trmácet hromadnou dopravou. Jakmile jsem dostal řidičák, hned druhý den jsem vyrazil brouzdat po centru. Pořídil jsem si starý peugeot, abych se na něm zaučil a nebylo mi líto, když ho někde odřu.

Řidiči se neumějí chovat. Každý někam spěchá a pak dělá voloviny. Když mě někdo naštve, že jede těsně za mnou a začne troubit, ať přidám, i když jedu přesně podle pravidel, ještě ho trochu přibrzdím a koukám do zpětného zrcátka, jak nadává, a bavím se u toho.

Po šesté ještě jedu na trénink a kolem desáté jsem doma. Ve škole mi povolili, že můžu zameškat, pod podmínkou, že se to všechno doučím.

Jakmile se začínáme učit nový tanec, je to pro mě nejhorší chvíle, protože mám špatný pocit, když mi něco hned nejde. Chtěl bych to umět lusknutím prstu. Přestože makám, není to jen tak, naučit se za dva měsíce tančit stejně jako profesionálové za dvacet let. Stejně si ale myslím, že po téhle soutěži se pustím do společenských tanců, protože mě to opravdu baví.

Ani náhodou. Jenom mě strašně bolí záda z nezvyklého držení těla a ještě před prvním přenosem jsme si s taneční partnerkou (Veronika Lálová - pozn. red.) museli dát několikadenní pauzu, abychom se vyleželi a nabrali síly. Na rozloučenou jsme si v dobrém řekli, že jsme rádi, že se čtyři dny neuvidíme. Už jsme byli v takovém malém manželství. Oba jsme předem čekali, že se dostaví ponorková nemoc, a dohodli se, že to nebudeme brát vážně. Zajdu si někam na masáž a snad to bude dobrý.

Pořád si musím zvykat. Úzké flitrované košile ozdobené kamínky nejsou nic, co bych běžně nosil. Připadám si zvláštně. Jinak na maskérnu jsem zvyklý z natáčení, tady je toho jenom trochu víc a ulízané vlasy taky nejsou můj styl. Já, jak se ráno probudím, tak do toho hrábnu, dám trochu gelu nebo laku a dál účes neřeším.

Předpokládám, že mi nejvíc fungují klouby, takže při tanci můžeme blbnout a dělat si, co chceme. Jenže taky už se nám stalo, že jsme vymysleli zvedačku, při které partnerka spadla a trochu si pochroumala nohu, takže to nesmíme přehánět.

Sám jsem měl asi už desetkrát za život natažené vazy v kotnících. Stačí mi jenom špatně došlápnout, a na tři týdny jsem vyřízený, ale když už do něčeho jdu, tak makám naplno a snažím se na to nemyslet.

V deseti jsem s tím sekl, protože mi vadilo, jak trenéři řvou. Šest let jsem to vydržel, ale pak jsem si řekl, že už to nemám zapotřebí. No, a teď na mě řvou režiséři. (smích)

I když jsem šel ke konci na vlastní žádost do útoku, rozhodně mi to šlo líp v bráně. Po osmi letech se mi veškerá fyzická kondice vytratila, ale pořád si umím zahrát.