Zdeněk Piškula: Mám taky svoje démony, co občas vyplavou

Už nestuduju, protože jsem dokončil konzervatoř, odstěhoval jsem se od rodičů a žiju s přítelkyní. A natočil jsem dost fajn film Zlatý podraz.

Občas jezdím na plesy, když nás pozvou, abychom něco předvedli. Ale že bych šel sám, na to není čas. Když je možnost, na večírku si zatančím.

Ano, říká se to, ale já to jako velkou změnu nepocítil. Ani jako nijak radikální. Možná je to jiné v tom, že není automaticky vždy plná lednička a někdy si musím prát sám.

Ano, to je. Práce v domácnosti máme rozdělené.

Hraju v něm Jana Sedláka, kluka z vesnice, který nade vše miluje hrát basket. To je jediné, co chce. V letech 1938 až 1951, kdy se děj filmu odehrává, mu to bohužel nedovolí nejprve druhá světová válka a pak nastupující komunismus.

Má trochu strach z holek, neví, jak se k nim chovat. Maminka mu umřela a vychovává ho tatínek. Nakonec milostný románek zažije. Snad můžu prozradit, že film happy endem nekončí.

Bavil mě. Celý rok před natáčením jsme se s klukama scházeli každou neděli a trénovali basket s profesionály. Tak nás to chytlo, že jsme v tom pokračovali i později. Docela jsme se vytrénovali. Prvních deset natáčecích dní jsme točili jen basketbalové scény. To jsme se proháněli pod košem od rána do večera.

No, občas se trefím. Rád dělám všechny sporty, co mi přijdou pod ruku, docela se v nich chytám.

Ano, a zvonění.

Ano a velice silné, dokonce tak, že bych o nich nerad hovořil. Jsou to nehezké věci, které postihly mou prababičku i babičku. Mnoho lidí z mé rodiny mělo v té době problémy.

Nejtěžší byly basketbalové scény, nicméně roční trénink udělal své. Navíc za tu dobu mezi námi s klukama vzniklo upřímné přátelství a doufám, že to bude vidět i na plátně.

Režisér Radim Špaček. Má veliký talent vybrat nejen lidi na správnou roli, ale aby také vzájemně ladili.

I to se stane. Pokud ten druhý není vůl, což nebývá, prostě se nevyhledáváme víc, než profesně musíme. Chemie si občas nesedne, ale rozhodně na sebe nejsme nepříjemní.

Ano a uvažuju stále, i když jsem zjistil, že se nejvíc učím praxí. Ta mi dává hodně. Nicméně bych rád odjel studovat ještě na nějaký herecký kurz. Nejraději do Anglie, to je královna herectví.

Byl jsem přede dvěma lety i v Americe, ale zjistil jsem, že tam to není můj šálek kávy. Je to od nás daleko a je to znát. Lidi tam, to je úplně jiná nátura. S americkým stylem života se neztotožňuju.

Ano, začal jsem točit ve dvanácti, od devíti let jsem se věnoval dramatickému kroužku. Alternativu jsem neměl, možná gympl, ale tam jsem moc nechtěl. Počty a podobné věci nejsou mojí silnou stránkou. Zvládl bych je, ale nebyly by pro mě tak přínosné jako konzervatoř.

Ne, takové chvíle nejsou. Herectví miluju a taky vše, co se týká umění. Když si představím, že bych měl sedět v lavici a pak ještě doma nad knihami, tak se asi oběsím. Čtu rád, ale jakmile cítím povinnost, nechce se mi do toho. Potřebuju svobodu.

Osobně moc nevím, ale přeji si, aby se tu začaly točit pořádné filmy a našli se pořádní scenáristé. Aby se tvůrci nebáli progresivnějších či alternativnějších věcí. Zdá se mi, že se filmy dělají pro jednoduchého diváka, který se chce jen zasmát, což nemyslím nijak zle. Ale umění by mělo lidi taky posouvat. Donutit je se zamyslet. A to se dnes děje málokdy, v tvorbě postrádám hloubku. Ta u filmů Radima Špačka nechybí a za to jsem rád.

To nedokážu posoudit, já taky nejsem žádný pankáč, i když se punku nevyhýbám.

Ano, určitě, máme podobné názory.

Ano, jsou, ale teď mě žádná nenapadá.

Myslím, že ne. Diskutujeme, ale moc se nehádáme.

Cestuju. Nebo s kamarády vyjedu za město.

V Indii, s Brontosaury (jeden ze základních článků neziskové organizace Hnutí Brontosaurus – pozn. red.) v Himálajích. Měl jsem touhu pomáhat jako dobrovolník, poznat tamní kulturu a učit děti ve škole hudebku, což nakonec nevyšlo.

Jeli jsme do Malého Tibetu a měli možnost zúčastnit se benefičních výzev, jejichž výtěžek šel na školu v Mulbekhu. První výzva byla jízda na motorkách k ledovcovému jezeru, druhá rafting na Indu, třetí výstup na šestitisícovku. Z původního příspěvku 14 tisíc korun se stalo celých dvě stě. Zapojil jsem totiž do toho svůj Instagram a vše za pomoci profi kameramana natáčel. Lidé nám posílali peníze a i díky tomu se v Mulbekhu budou stavět nové laboratoře pro žáky.

Velmi příjemně, na rozdíl od nížinné Indie. V Malém Tibetu je buddhismus aktuální a je to znát. Lidé jsou přátelští, milí, žijí v míru, všude vlají vlaječky a do kamenů jsou vytesané mantry. Je tam krásná atmosféra.

Kdežto v Novém Dillí, kde jsme strávili jeden den, to byl masakr. Strašně moc lidí, bordel, špína, choroby, dokonce jsme na ulici viděli mrtvé dítě. To byl pro mě šok.

V Městských divadlech pražských zkouším hru Moře, což bude moje první velká pražská premiéra. Po Vánocích budu mít volno, možná je to ten správný čas na Anglii.

Ano, Simča hraje právě i ve Zlatém podrazu. Měli jsme z toho trochu strach, ale bylo to úplně v pohodě. Možná jsou i páry, co se hádají, ale my jsme v klidu. Asi je rozdíl potkávat se na natáčení deset dní, nebo trávit spolu dva měsíce v divadle.

Většinu času jsem v pohodě, i když mám taky svoje démony, co občas vyplavou. Někdy jsem smutný, ale spíš se snažím prožívat život v pohodě a to, s čím si někteří lámou hlavu, za ni házím.