Zdeněk Maryška: Peníze hrají v Americe velkou roli. Pro mě až tak důležité nejsou

Nejdřív k divadlu: Fidlovačka je moje srdeční záležitost, byl jsem u jejího znovuvzkříšení před víc než dvaceti lety. Radek Brzobohatý hrál na housle a já s Pavlem Křížem jsme předvedli úryvky ze Strakonického dudáka.

Po odchodu zakladatelů Tomáše Töpfera a nedávno Elišky Balzerové je tam samozřejmě jiná atmosféra. Ale taky fajn, někteří lidi zůstali nebo se vracejí, uměleckou vedoucí je výborná Katka Dušková. Cítím se tam pořád dobře.

A Cizinec? Jde o kus s aktuálním přesahem. Hraju poručíka Froggyho, přivedu do společnosti kamaráda (Martin Písařík), který je v depresi a nechce s nikým mluvit, proto ho vydávám za cizince. Díky tomu se dozví spoustu věcí, které by před ním ostatní nevyslovili, kdyby tušili, že jim rozumí. Zvláštní hra. Odhaluje skrytou nevoli k cizincům, xenofobii…

V počátcích mého pobytu v Americe jsem skutečně nerozuměl, nemusel jsem to ani předstírat. Nezbývalo mi nic jiného než se učit, učit, učit. Ale depky, kdy by mi nebylo do řeči, naštěstí nemívám, beru věci, jak přicházejí, a spíš si z nich dělám legraci.

I když ty první dva roky v jinak překrásné Kalifornii byly náročné, je to úplně jiná kultura, lidi jsou otevření, pořád keep smilling (s úsměvem – pozn. red.). Jenže mně už bylo přes třicet a s nikým z nich jsem necvrnkal kuličky. Chuť k hovoru nemám často dneska, když se dívám v televizi na zprávy.

Ne kvůli roli, kvůli vnoučatům Gavrielovi a Mie. Jejich mámou je Sabina, dcera mojí současné ženy Hanky. Vzala si Portugalce a bydlí v Praze kousek od nás, na Pankráci. Zatím toho moc neumím, poslouchám cédéčka a koukám na filmy. Abych si s nimi popovídal. Ale mluví i česky.

My s Hankou teď pro změnu letíme na dovolenou na západní pobřeží Ameriky, kde ještě nebyla, uděláme okruh od San Franciska přes národní parky až do Death Valley a přes Los Angeles zpět. Setkáme se tam i s mojí třetí ženou Miriam, sestrou herečky Gabriely Vránové.

Tady, v Česku. Možná i kvůli divadlu. I když v USA jsem nakonec taky hrál, ale konkurence je velká, jen v New Yorku čeká na svou šanci 40 tisíc zaregistrovaných herců. Pochopitelně hodně záleží na štěstí a to já měl.

Dostal jsem angažmá v Chicagu v zajímavé hře Neklid v duši od Michaela Wellera, který spolupracoval i s Formanem. Na konkurz nás přijelo 700 a roli jsem dostal já. V hotelu, kde jsem pracoval, jsem si vzal volno a na tři měsíce odjel za výborné peníze do Chicaga. Vrátil jsem se zase jako nula, ale díky skvělým kritikám jsem získal agenta, protože v USA se bez agenta nehnete.

Tady je to trochu jinak, nechci pomlouvat, ale agenti často požadují peníze za neuvěřitelné věci, zatímco tam jednají na férovku. Agenta mám dodnes, vím, že bude přistavené auto, natočím, vrátím se a pošlu mu 10 procent. Což je poctivé, bez intrik a vytáček.

Založili ho roku 1947 lidi jako Elia Kazan a Lee Strasberg, dodnes čítá 6000 členů a zkoušela se tam třeba slavná hra Tramvaj do stanice Touha, než se točil film. Nebo Velký Gatsby. Já se tam dostal v době, kdy studiu šéfoval Paul Newman. Na rozdíl od některých českých „hvězd“ se choval jako normální chlap, skvěle a skromně. Podobně Al Pacino. Bezvadná parta. V úterý a pátek jsme měli acting lessons a pak se představovaly nové hry.

Vašek Šimek, který utekl v sedmnácti z ČR a hrál v amerických filmech Rusy, mi zrežíroval hru od Václava Havla Protest. Taky jsem hrál v Obchodníkovi s deštěm nebo ve Zkrocení zlé ženy. Ta představení nebyla většinou určená pro veřejnost, jen pro agenty, herce, moderátory (včetně spisovatele Normana Mailera).

Jediný sportovec, který tam chodil, byl tenista McEnroe, jehož zápasy připomínaly emocemi divadlo, a vznikla o něm dokonce opera Fantom kurtu. Jinak skromný člověk a žádný blbec. Na závěr vždycky přítomní cupovali herecké výkony, každou větu, klidně tři hodiny, ovšem sofistikovaně, na úrovni. Prostě škola k nezaplacení.

To je fakt, ale důvodů je víc, včetně dobré znalosti jazyků… A když se podíváte na naše herce, tak hlavně chlapi nedbají na to, jak vypadají. Snad jen Ondra Vetchý. Já celý život sportoval, dnes dávám pravidelně plavání a běžky. Taky pořád jedu pracovně, nezastavím se, navíc mě to stále baví, což je důležité. Občas hraju v USA, občas v Německu, točil jsem i seriál v čínské produkci.

U nás mám pěkné vzpomínky třeba na Menzelův film Obsluhoval jsem anglického krále nebo na snímek Juraje Herze Dívka a kouzelník. Na jevišti mě minul Romeo, ale užil jsem si dost velkých rolí. Nikdy jsem neměl žádnou vysněnou, prostě jsem bral, co přicházelo, a snažil se v tom být co nejlepší. Teď mě čeká další krásná postava, jen o ní ještě nesmím mluvit.

Hodně jsem četl a předváděl se. Maminka byla herečka, a tak se zřejmě projevovaly geny. Dodnes v Mariánkách existuje ochotnické divadlo, kde jsem ve čtyřech letech stál poprvé na jevišti. Tu roli jsem ale totálně zkazil: měl jsem se zasmát a já se rozplakal. Nicméně jsem tam a v divadélku Kruh vydržel až do maturity.

Chvíli jsem chtěl být námořní kapitán, jenže ta škola byla v Leningradě, tak jsem se svého bláznivého nápadu raději vzdal. Hlásil jsem se na DAMU, ale nevzali mě, šlo o nabitý ročník a uspěli jen ti nejzralejší jako Hanzlík. Tehdy nastala dramatická situace: otčím mě přihlásil na dřevařskou školu do Zvolena. Přijedu tam, druhý den zajdu s novými spolužáky na pivo a vedle mě pobodal jeden chlap druhého. Dal jsem si ještě jedno, zabalil kufry a stopem odjel do Plzně.

Ano, právě odcházeli Neckář a Kubišová, byl to příjemný rok. Pak se na mě usmálo štěstí v Brně na JAMU a dostal jsem se mezi partičku jako Bartoška, Skopal, Švandová, Donutil, Polívka. S Bolkem jsem dokonce bydlel, třeba u pana Včelaře, kterému jsme snědli, co jsme našli v lednici a troubě. To bylo hodně bohémské období.

Jednou přijdu domů a na posteli leží nehybně v krvi náš třetí spolubydlící. Byl jsem v naprostém šoku. Najednou se rozsvítí a Bolek s pár kumpány říká: a vstáváme… Spoustu takových volovin jsme vyváděli, průšvih následoval průšvih.

Býval jsem často zamilovaný a přespával na dívčích kolejích. O jednu lásku jsem prý nalomil deštník. Příslušník VB si se mnou nevěděl rady, říkal, že jsem jako „Othállo“, a nakonec mě pustil se slovy, ať už toto nedělám. Párkrát mě vyhodili z podnájmu, jednou z JAMU a pak z vojny. Abych nemusel jít na dva roky, podplatil jsem doktorku, že jsem trop na ledviny. Bolek měl zase papír na hlavu. Prostě trochu bouřlivější začátek heterosexuálního života.

Vrátil jsem se na rok do Plzně, kde jsem dělal zajímavé pořady s panem Kostkou, tátou Petra. Do toho zavolal slavný Otomar Krejča a přitáhl mě do pražského Divadla za branou. Ale než jsem se rozkoukal, bylo divadlo roku 1972 z politických důvodů zavřeno. Namířil jsem si to na další volání do Brna – do Divadla bratří Mrštíků.

Pak jsem přešel do Státního divadla v Brně a v režii Honzy Kačera jsem hrál nádherné role, poslední byl McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem. Chodil jsem kvůli němu na box, Vlasta Fialová hrála velkou sestru. Jenže těsně před premiérou hru zakázali. To byla poslední kapka, která rozhodla o mojí emigraci v roce 1982. K tomu jsem odmítl v rozhlase nějaké pásmo sovětských veršů. To nás teď možná všechno čeká znova.

Mohl jsem klidně zůstat v Německu nebo Rakousku, kde mám příbuzné, dostal jsem nabídku z divadla v Mohuči, jazyk jsem uměl. Ale s mojí tehdejší ženou jsme chtěli být co nejdál od šíleného režimu v Československu, nevěřili jsme, že se někdy změní.

Po třinácti měsících čekání jsme dostali umístěnku do Utahu. K radosti se záhy připojily trable, zjistili jsme totiž, že tam žije 80 procent mormonů (členové Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů – pozn. red.), kteří jsou skoro horší než komunisti: dají vám všechno, školy, auto, bydlení, ale nesmíte od nich nikdy odejít.

Tak jsme raději letěli za přáteli do San Franciska, kde jsme se díky nim uchytili u bohatých lidí jako domestic couple – kuchařka a majordomus. Na peníze to bylo úžasné. Začínali jsme u staré vzdělané paní Schrollové, jejíž otec postavil jednu z prvních železnic z Chicaga do Texasu. Byla velice šetrná, když zjistila, kde mají nejlevnější citróny, museli jsme jet právě tam.

Přátelila se s tzv. bílou emigrací, která utekla z Ruska, konkrétně s následníkem trůnu Vasilijem Romanovem a jeho ženou princeznou Natašou. Žili míli od ní a oba rádi nasávali. Když jednou nedorazili na oslavu Díkuvzdání, vyslala mě paní Schrollová, abych je přivedl. Protože pan car nebyl ve své kůži, vzal jsem ho do náruče a ve slavnostní růžové uniformě (celkem jsem jich měl pět na různé příležitosti) jsem ho přinesl.

Taky jsme chvíli pracovali v české hospodě Cikánský sklípek, kam jezdili bohatí Američané na knedlíky a svíčkovou. Jakýsi pan Novák hrál na housle a končil vždy československou hymnou…

Pak jsme se přestěhovali do Sacramenta k dalšímu boháči, bankéři Buttlerovi. Ale byl to úplný blbec, v pracovně měl jedinou knihu – bibli – a na jeho stole ležela modlitba k bohu, aby mu splnil asi dvacet přání včetně úspěšných transakcí. Nesplnil. Za dva měsíce šel Buttler bručet na třicet let za vytunelování bank! To je Amerika! Tak jsem si řekl, že šaškování už bylo dost, a odjel jsem do New Yorku.

Propracoval jsem se jako číšník až na post kapitána, což je jejich vedoucí. Přitom šlo o obrovský kolos, 2000 pokojů, 2500 zaměstnanců. V jedné ze dvou věží měl apartmá Frank Sinatra, stálo ho 3600 dolarů za noc, spal tam dvakrát do roka, ale musel zaplatit všechno. Vím, že byl kapku mafián, ovšem jinak úžasný chlap, dával velká dýška. Chodila k nám třeba i paní Albrightová nebo režisér Coppola. No a pak převážilo to herectví.

Nenudil jsem se. Působil jsem taky jako redaktor ve Svobodné Evropě a jeden pořad o Václavu Havlovi jsem už v květnu ’89 končil slovy: Václave, opona se zvedá, zlom vaz! Potom přišla sametová revoluce a volal Jarda Hutka, že je na hranicích. Přijel jsem zároveň na pohřeb táty do Mariánek a párkrát se ještě otočil sem a tam. Pevnou rodinu jsem tehdy neměl, takže zvítězil stesk po domově. A prezident Havel, který mě při našem setkání podpořil, abych se vrátil natrvalo.

Ajajaj… První čtyři ženy pocházely z Brna a všechny dnes žijí v zahraničí. První, chemička, se usadila v Itálii, druhá, obchodnice, v St. Moritzu, třetí, herečka, v Kalifornii, čtvrtá, knihovnice, v New Yorku.

Jsem asi trochu blázen, že jsem se hned ženil. Výhodou bylo, že se kamarádi na každé mé svatbě dobře najedli a napili. Dodnes mám se všemi manželkami výborné vztahy, teď jsem byl na obědě s první, druhou jsem viděl taky nedávno, za třetí jedeme na výlet.

Moje poslední manželka je z Prahy, takže ten vztah vydrží. Jsme spolu už dvacet let a přede dvěma roky jsme do toho na dovolené v Chorvatsku praštili. Jsme tedy mladomanželé. Původně byla taky herečka a poslední roky organizuje mezinárodní lékařské kongresy.

Ale ano, dceru, ovšem nemanželskou. Její máma byla návrhářka kostýmů v Divadle na provázku. Je jí třicet devět, narodila se v Brně, žije v Austrálii v Melbourne a živí se jako akademická malířka. Vystavuje hodně v Evropě a často za mnou jezdí, máme hezký vztah. Taky pořádá festivaly česko-australských filmů. Je dobrá.

Vzhledem k tomu, že totalitní režim zničil mého tátu, mě asi emigrace nemohla minout. Nebýt té konstelace, možná bych z Česka nevytáhl paty. I když moje dobrodružná povaha by mi stejně nedovolila klimbat.

Co je v Americe dobré, je nejlepší, a co je horší, je hodně špatné. Ty rozdíly, i v náladách, jsou extrémní. Jinak tam žijí kromě mafiánů lidi, kteří nelžou, vyplňují daňová přiznání, jsou vstřícní a pozitivní.

Ovšem třeba s kauzou Me Too to přehánějí. My bychom kdysi museli být zavření na dvacet let! Přiznám se, že jsem si s Američankami moc nezačínal, žil jsem akorát s jednou dost sebestřednou herečkou, která po zjištění, že nevlastním tři domy, ztratila zájem. Peníze tam hrají velkou roli. Pro mě až tak důležité nejsou. Musí mi stačit, co mám, a nepotřebuju toho moc.

Radost. Rodina, vnoučata… Výlet do Prachovských skal. Léto na šumavské chalupě, kterou jsme postavili před deseti lety. Při pohledu na naši politickou scénu si někdy s hrůzou říkám, že nazrává čas pro další emigraci. Ale já tady už zůstanu.