Zdeněk Godla: Proč si mám říkat Rom, když jsem celý život Cikán?

Jak nesete popularitu?

Teď už mi tak nevadí, ale zpočátku to bylo horší. To jsem se i bál. „On se se mnou chce někdo fotit? Proč?“ říkal jsem si. Nečekal jsem, že když natočíme Most, že budu tak oblíbený. Šel jsem pak do Kauflandu na nákup a všichni se za mnou otáčeli! „Co se děje?“ divil jsem se. Dostával jsem až křeče do koutků pusy, jak často jsem se fotil.

Nevěděl jsem, co mám dělat a jak se chovat. Nikdy jsem ale nikoho neodmítl. Jednou někoho odmítnu a on řekne, že jsem nafrněná černá huba a že mám nos nahoru. Tak jsem se radši vyfotil. A jednou dokonce po hádce s manželkou.

Přiletěl jsem z Dánska, ona mě přijela na letiště vyzvednout. Nějak jsem se rozčílil, vyletělo ze mě i sprosté slovo. Zezadu se pak zrovna ozvalo: „Dobrý den, mohl bych se s vámi vyfotit?“ Z rozčílení jsem plynně přešel do jiného módu, otočil se a řekl: „No samozřejmě.“

To jste už profík. Jdete z role do role, ale jak dlouho ještě tohle tempo vydržíte?

Takhle to nebude pořád. Jsem nohama na zemi a vím, že to jednou skončí. Mám i jinou práci, podnikám. Když nenatáčím, makám prostě jinde. To je pro mě zásadní. S lopatou jsem přišel a lopatu nepustím. Co přijde, to přijde. Nepřemýšlím nad tím.

Berete všechno?

Ne, neberu. Už dvakrát jsem scénář odmítl. Nelíbil se mi. Když jsem hrál ve filmu Nikdy nejsem sám, byla to role pasáka a mně to připomínalo dobu, kdy jsem chodil mezi tyhle lidi. Moc se mi to nelíbilo. Ale mohl jsem to zahrát, protože jsem to prostředí znal. Mám kamaráda, co měl šlapky dvacet let. A teď žije řádný život.

Po Mostě jsem dostal nabídku na Stockholmský syndrom. Scénář se mi zdál moc drsný. Holky, drogy, to už jsem hrát nechtěl. Martin Hofmann mi řekl, že jsem se zachoval jako profík. Že on to taky nevzal, z toho samého důvodu.

S Martinem Hofmannem jste se skamarádili?

Ano, dost, mám ho rád. On říká, že se mu líbí můj humor. Že co vypálím, stojí za to.

Jeden z filmů, které jste za poslední dobu natočil, je Bastardi 4 – Reparát. Kritici píšou, že je docela kontroverzní, co na to říkáte?

Každý může mít svůj názor. Já myslím, že ze série Bastardů je tenhle nejlepší. Tomáš Magnusek ho natočil jako komedii. Není tak drsný a drastický jako předchozí díly. Když jsem do toho šel, jediná moje podmínka byla, že to bude komedie. A o to jsme se snažili. Film většinou kritizují ti, co to neviděli. Někdo řekne, že to ani vidět nechce, taky názor. Ale je hodně lidí, kterým se film líbí.

Byl jsem asi v osmi kinech spolu s delegací dalších lidí ze štábu, kteří se na filmu podíleli. Diváci se ptali na spoustu věcí a vypadalo to, že je film velmi pobavil. Pár lidí mi řeklo, že kdybych tam nehrál já, je to k ničemu. To si ale nemyslím, snažili jsme se všichni.

Na co se vás ptali?

Byla tam třeba učitelka ze školy a ta tvrdila, že se jí to moc líbilo. Že by ten film měl být pro děti ponaučením. Brala to jako volání po záchraně pomocných škol, protože některé děti jsou holt pomalejší, na základce učivo nestíhají a pomocná škola jim více vyhovuje.

Ona jako učitelka takové situace prožívá denně. Je hodně Romů, co dříve chodilo do pomocných škol. A někteří i dnes základku nestíhají. Paní učitelka si toho všímá a ví, že film řeší aktuální problémy.

Jak na školu vzpomínáte vy?

Já v tom filmu viděl sám sebe jako takového parchanta. Napadlo mě, že si lidi budou říkat, že scénář není reálný, ale je. Tohle fakt existuje. Byl jsem taky parchant.

Když jsem šel do školy, vytrhl jsem si stránku, kterou jsme se ten den měli učit, abych netahal celou učebnici. Vůbec jsem nehleděl na to, že to je školní knížka a že to táta bude muset zaplatit.

Když nás učitelka vyzvala, ať si vytáhneme učebnici češtiny a nalistujte stranu 32, vytáhl jsem tu svoji stránku. Věděl jsem, že se ji budeme učit. Víc jsem neměl. Když řekla, otočte na druhou stranu, otočil jsem, ale tím to skončilo. Když na to učitelka přišla, pochopitelně se rozčílila.

Asi se vám do školy moc nechtělo…

Ne, vůbec se mi nechtělo. Byl jsem lenivý, nechtělo se mi vstávat. Tak to má asi většina dětí, ale mě to ve škole ani nebavilo. Asi proto, že jsem byl trochu blbej a ničemu jsem nerozuměl. Čtení ani český jazyk mi nešly. To pro mě byly nejhorší předměty. Když jsme měli mít češtinu, nechtělo se mi do školy o to víc.

Byla to pro vás nuda?

Asi jo. Raději jsem lítal venku až do večera. Táta mě pak naháněl, často mě ani nemohl najít. Když mě našel, dostal jsem přes hubu a šel spát. Ráno se mi nechtělo vstávat, tak jsem šel za školu. Teď teda nevím, k čemu mi to bylo, když jsem stejně nespal, bylo to zbytečné.

Šel jste na zvláštní školu. Rodiče souhlasili?

Tenkrát to asi nešlo. Nebylo obvyklé protestovat. Do první třídy jsem šel normálně na základku, ale za komunistů, když bylo dítě pomalejší, přešlo automaticky do zvláštní školy. Rodiče se proti tomu nestavěli, asi je přesvědčili. Řekli jim asi: syn je pomalejší, nestíhá to, dejte ho do zvláštní školy, tam to bude mít lepší. Rodiče souhlasili, tak to chodilo.

Vaše děti mají ke škole stejný vztah jako tenkrát vy?

Nemají to stejně. Nechtěl jsem, aby byly jako já. Moje děti strašně moc rády chodily do školy. Nejstarší syn, o kterém jsem si myslel, že bude největší darebák, měl vždy na vysvědčení vyznamenání. Chování, přístup k učitelkám, všechno výborné. Byl jsem na něj hrdý. Když jsem šel na třídní schůzku, paní učitelka ho chválila.

„Je to vůbec možné, že je to můj syn?“ ptal jsem se sám sebe. Chvilkami jsem tomu ani nevěřil.

Jste ženatý více než dvacet let. U vás se lidi asi moc často nerozvádějí, nebo ano?

Jo, u nás se rozvody nenosí.

Čím to je?

Můj táta říkal, že když si my vezmeme manželku, jsme s ní celý život. Ať už jsme vzorní, či nevzorní manželé. Člověk někdy něco provede, ale vždy se vrátí k manželce. Nenechá ji samotnou. Může se stát ledacos, ale manželství je pořád závazek. Snažíme se ho udržovat.

Já mám s manželkou hezký vztah pořád. Jako bychom se seznámili zrovna teď. Nevím, proč se to tak děje, ale furt ji miluju. Jsme spolu 24 let a já se pořád nemůžu dočkat, až přijdu domů.

Kde jste se seznámili?

V Postoloprtech. Na Lounsku. Původně jsem bydlel v Chomutově, ale když jsem přišel z vězení, kde jsem byl za loupežné přepadení, chtěl jsem se usadit a nechtěl zpátky do Chomutova. Šel jsem do Postoloprt, kde jsem si sehnal bydlení a chodil do práce, ale načerno, protože jsem se nikde nechytal, nikde mě po kriminálu nechtěli. A taky jsem tam našel Janu. Během měsíce jsme byli spolu. Šlo to rychle.

Čím vás upoutala?

Přišel jsem na diskotéku, Hvězda se jmenovala. Ona tam seděla s kamarádkami, které se dobře bavily, ale ona moc ne. Připadala mi trochu smutná. Byl tam starý pán, seděl se mnou u baru a povídá: „Jestli hledáš holku, tak jdi za támhletou. A ukázal na ni.“ Na tu, co se mi zrovna líbila. Vyzval jsem ji k tanci, no a ona šla.

Za jak dlouho byla svatba?

Za rok. Chtěli jsme ji mít tajnou, ale její maminka asi slyšela, jak si to vyprávíme. A začala všechno zařizovat. Samotné nás to překvapilo.

Vraťme se ještě k práci: film Invalida, kde také hrajete, na Slovensku trhá rekordy v návštěvnosti. Je to opět nekorektní komedie. Jakou v ní máte roli?

Ve filmu se jmenuju Gabo a jsem z romské osady. Děj začíná tak, že děti přinesou domů poklop od kanálu a moje sestra na ně začne řvát, ať ho jdou okamžitě vrátit, aby je nezavřeli. Jinak jste bez večeře, řekne.

A tak jdu s dětmi vrátit dekl a u kanálu leží Laco. Já jako Gabo si myslím, že to je moje vina, že spadl kvůli chybějícímu deklu. Začnu se o něj starat. Zpočátku to neklape, Laco nemá rád cikány, ale pak se skamarádíme. Je to i o lásce, i když on je trochu nervák. A já ho přesvědčím, že vždy, když se rozčiluje, by si měl radši zazpívat.

Hraje tam i zpěvák Rytmus, jak jste na sebe slyšeli?

Suprově. Myslel jsem si, že to bude namyšlený raper, ale není. I když je bílý, hlásí se k Romům. Jeho táta prý byl Rom. Já si ho oblíbil. Nic ze sebe nedělal, i když by na to měl. Bavil se s námi, vymýšlel svoje texty, má rád komedie.

Invalida se odehrává v 90. letech. Jak na ně vzpomínáte?

Nemám na ně dobré vzpomínky. V roce 1990 mi bylo patnáct a byl jsem darebák. Prakticky jsem byl na ulici. Neposlouchal jsem tátu, rodiče, zajímali mě jen kamarádi. Byl jsem nevděčný člověk. Nikomu jsem nevěřil. Táta mi říkal, ať se vrátím domů. Že mě kamarádi přivedou do vězení a budu litovat.

Vzpomínal jsem na to, když nás 18. března v roce 1994 zavřeli. Tátu jsem pak v hlavě slyšel každý den celých pět a půl roku, co jsem seděl.

Předtím jsme popíjeli dva dny, dva z kamarádů se jmenovali Josef a ten má svátek 19. března. Bylo to dost hrozné. Pak se člověk probere a zjistí, že něco provedl. Byla to pro mě zásadní životní zkušenost.

Ale víte co, řeknu vám, že jsem i rád, že mě zavřeli. Teď, když jsem dospělý chlap a stárnu, tak si říkám, že je dobře, že jsem šel sedět. Bůhví, kam bych to dotáhl. A tam jsem si to všechno uvědomil.

Zjistil jsem, že táta měl pravdu a že rodiče mají vždycky pravdu. Ať se nám to líbí, nebo ne. Řekl jsem si, že se do kriminálu už nikdy nevrátím, že si musím najít ženu a založit rodinu. Vybudovat si zázemí a chodit do práce.

Ale bylo to těžký, když jsem šel v roce 1999 ven. Všude chtěli vidět trestní rejstřík a já nemohl zavadit o práci. Chodil jsem za kurátorem a říkal, že potřebuju práci. Už jsem byl půl roku s manželkou, ona otěhotněla a já věděl, že budu muset živit rodinu. A bál jsem se, že bych se mohl dostat do problémů a dělat blbosti. To jsem nechtěl připustit. Tak jsem dělal načerno.

Byl jsem na úřadu práce, ale vždycky jsem zapomněl, kdy se mám jít hlásit. Takže mě vždycky na půl roku vyřadili. Byl jsem tolikrát sankčně vyřazen, že se to ani nedá spočítat.

Natáčení filmu probíhalo i na Slovensku, máte slovenské kořeny?

Ano, to mám, táta byl z Prešova. Ale slovensky jsme doma nemluvili. Dokonce ani romsky. Máma romsky nikdy neuměla. Táta jo, ten byl z východu.

Vy romsky umíte?

Mě to naučili. Na Slovensku mám příbuzné, od táty je tam velká rodina. Někdy se vidíme, když oni přijedou do Čech. Znám bratránky od tátovy nejstarší ségry, ale další ne, rodina je moc velká. Nevím, kdo ke komu patří.

Jak se učíte scénáře?

Mám štěstí, že mi režiséři dávají prostor a já můžu improvizovat. Dají mi přečíst, o čem to je, promluvíme si o tom, vysvětlí mi roli a já už pak jednám.

Jste trémista?

Ne, nejsem. Mně stačí, že tu situaci vidím, něco mi řekne režisér a já už navážu.

Pořád jste měl v sobě, že budete herec?

Jako kluk jsem byl rodinný šašek a všichni mi říkali, že jednou budu herec. A já souhlasil. Ale nemyslel jsem to moc vážně.

Zaznamenal jste, že mladý romský herec Marcel Bendig dostal Českého lva?

Marcela sleduju, známe se osobně. Jsem na něj hrdý. Je to šikovný kluk, hraje, zpívá, má rád legraci. Mně se líbí, že dostáváme příležitost, za komunistů bychom ji asi neměli. Na tyhle věci je to dobrá doba. Na některé ne, ale v tom, že máme přístup i tam, kam dřív ne, je to dobré. Můžeme se někam dostat, lidi na nás už nekoukají tak, že s námi nechtějí dělat.

Když mě objevil režisér Petr Václav, ptal se mě, jestli vím, proč mi nabídl další roli. Ty jsi sice měl jen pět natáčecích dní, ale měl jsi radost, že máš tři tisíce na den, možná prvně v životě, a vůbec ses mi nedíval do kamery. Byl jsi přirozený. Točil tam i Karel Roden, můj oblíbený herec, nebo Lenka Vlasáková, oba dva velcí profíci. A vedle nich já. To byla pocta! Až jsem se z toho rozklepal.

Jste populární, ale setkáváte se i s rasismem?

To ani ne. Občas mi Romáci řeknou, že jsem něco neměl točit. To mě ale nezajímá. Já si jedu svoje. Mě nikdo z nich neživí. Taky si myslím, že si nemusím říkat Rom, když jsem celý život Cikán. Proč si mám říkat Rom, když nechci? Však je demokracie.

Romský malíř Dzurko volal na své syny: „Koukejte si tady uklidit, máte tu bordel jako u Cikánů.“ Líbí se vám takový humor?

(Rozesměje se) Jasně! To říkám doma i já.