Zdeněk Chlopčík: Lidé, tančete!

Mám takovou nálepku, ale ve skutečnosti za mnou lidé chodí a říkají, že jsem letos nějak mírný. Já ale myslím, že pokaždé hodnotím stejně. Když někdo netančí dobře, řeknu proč a adekvátně to ohodnotím, když se někdo zlepšuje, tak to musím zaznamenat. Nehodnotím tak, abych nikoho nerozzlobil a všem se zalíbil. Když jsem byl v porotách tanečních soutěží, dělal jsem to stejně.

Oni jsou spravedliví. Tento pořad není o kvalitě tance, ale o oblíbenosti. Porota je tu od toho, aby ohodnotila taneční úroveň, diváci hlasují o tom, kdo se jim líbí, kdo je pobaví, s kým se ztotožní.

Většinou mi vyjde do semifinále, nejvýš do finále. Tam to je nevyzpytatelné. Trefil jsem se třeba u Aleše Valenty, naopak mě překvapil výsledek posledního finále (před dvěma lety dali diváci přednost Anně Polívkové před Taťánou Kuchařovou – pozn. red.).

Vidíme tanec v přímém přenosu poprvé, stejně jako diváci. Známku napíšeme na papírek a ve chvíli, kdy se soutěžící uklání, ho odevzdáme asistentce, která s nimi utíká do režie, aby ihned připravili tabulku hodnocení. Ve chvíli, kdy je slovně hodnotíme, už známku nemůžeme měnit.

V zemích, kde těch ročníků mají za sebou daleko víc, je úroveň choreografií i výkonů vyšší. Celebrity tam jsou cíleně vybírané, aby předvedly co nejvyšší výkony.

Ne. Ono to trochu odpovídá mentalitě českého národa. Potřebujeme vedle šampióna také člověka, se kterým se může ztotožnit i většinová populace, která nechodí tančit, ani se nijak nepohybuje. Takové to: Podívej se, mámo, to bych taky uměl! Třeba v Americe musí být všechno super a dokonalé.

Letos to je třeba elektronická tužka, pomocí které ukazuji, jaké chyby soutěžící dělají. Přišel s ní Jirka Podlipný, který vymýšlí StarDance Kolem dokola. Jsem nadšený. Doma jsem sice strávil desítky hodin prohlížením záznamů předchozích ročníků, abych našel úseky, na kterých to chci demonstrovat. Myslím, že to divákům názorně ukazuje, čím se porotce řídí, a už třeba sami hlídají, zda má partnerka patřičný odklon nebo partner ramena nahoře.

Jednoznačně u manželských párů. Mnozí si u sledování pořadu vzpomenou na mladá léta a po čase najdou společnou aktivitu, při níž mezi nimi začne zase fungovat chemie, opět vnímají erotičnost svého protějšku. Ta je odjakživa významným atributem tance, proto ostatně lidé spolu začali tančit. Je to vlastně milostná předehra.

Tanec je o dotycích, o emocích, je to intimní záležitost, určitě dochází k velkému sblížení, které u někoho přejde ve vztah, u jiného se to v nějaké fázi zastaví a každý si jde v osobních vztazích svojí cestou.

Dnešní sportovní tanec je už bohužel tak rychlý a tak technicky dokonalý, že tahle stránka je úplně potlačená. Jsou to dvě těla, která se snaží stejně a dokonale tančit, ale vytrácí se z toho to prapůvodní, že jsou muž a žena.

Já měl tanečních partnerek hrozně moc, to bych nezvládl! (smích) Je ale fakt, že jsem se se dvěma oženil.

Ano, ale nečekám, že by se z toho stalo nějaké pravidlo. Tahle soutěž je jiná disciplína, setkávají se tu profesionální tanečníci, pro které to je nasmlouvaná práce, a známé osobnosti, které do toho jdou taky ze zcela jiných důvodů, než aby se s někým seznámily.

Spěchám zpátky domů, protože další den už mám práci. V neděli pořádáme kurz.

Jsem. V Ostravě jsem se narodil a prožil jsem tam většinu života. Teď už třináct let žiji v Malenovicích pod Lysou horou, odkud naše rodina pochází. Každý den dojíždíme 35 kilometrů do Ostravy. Mně se v tom kraji moc líbí, lidi se mi tam líbí, neměnil bych.

Společenský tanec má v regionu velkou tradici díky Jarušce Calábkové, která založila Taneční klub Ostrava. Tancování patří ke svéráznosti Ostravska – lidé se tam jednak chtějí bavit, jednak se nebojí něco nového naučit, umějí na sobě tvrdě pracovat.

Aktivně jsem od sedmnácti tančil, od roku 1985 jsem vedl taneční klub. Po roce 1989 jsme začali pořádat taneční kroužky na školách, pak jsem po kamarádovi, který už chtěl skončit, převzal taneční školu. Nikdy jsem nelitoval.

Po střední průmyslové škole jsem měl v plánu jít na vysokou a pak učit někde na průmyslovce. Maminka je učitelka, stejně jako sestra… Když jsem se pak začal věnovat tanci, spojil jsem to dohromady.

Vedeme tolik kurzů, kde pořád něco ukazujeme, že pak spíš jen sedíme a díváme se. Mám radost z toho, že lidem přináší tanec potěšení, pěkně při něm vypadají…

Lidi, kteří se hýbou a dobře se u toho spolu baví. A to může každý. Každý, kdo chodí, zvládne tančit. Tanec není nic jiného než kroky dopředu, dozadu a do strany podle nějakého rytmu. Takže kdyby každý věnoval tolik času tanci jako chůzi, jsme všichni dokonalí tanečníci. Tanec je krásný. Lidé, tančete, tančete, tančete!