Zázračná třezalka aneb Jak jsme vyráběli přírodní lék

„Vezmi stejné množství cibule, česneku, vína a volské žluči, smíchej v mosazné misce a nechej devět nocí stát. Směs natírej na oko pírkem,“ radí recept na mast proti ječnému zrnu z anglosaské knihy Bald’s Leechbook, jedné z nejstarších dochovaných učebnic medicíny pocházející z 9. století.

Budete se divit, ale tahle pálivá, páchnoucí směs by fungovala velmi dobře. Vědci z nottinghamské univerzity totiž balzám podle středověkého receptu připravili a zjistili, že dokáže zlikvidovat 99,99 % zárodků superbakterií, tedy zhruba stejně jako antibiotika.

Přitom se jednalo také o kmeny bakterií, které jsou vůči běžným antibiotikům rezistentní.

Cibuli, česnek a víno seženeme snadno, ale co volská žluč? Kupodivu i ta je k mání v lékárnách nebo v internetových e-shopech. Proč se tedy tak snadno dostupný, levný a účinný lektvar nevyrábí průmyslově? O tom jsme si povídali s profesorem Richardem Koplíkem z Ústavu analýzy potravin a výživy VŠCHT.

A vyzkoušeli jsme si vyrobit účinný přírodní lék z třezalky s bylinkářkou Monikou Čechovou, zakladatelkou webu Bylinková terapie, majitelkou tradiční bylinkové dílny na Kokořínsku a autorkou dvou knih o bylinách.

„Nottinghamská studie vypadá nadějně,“ připustil profesor Richard Koplík. Průkazné účinky středověkého lektvaru ho nepřekvapily.

„Že syrový česnek působí antimikrobiálně, je známo. Obsahuje totiž sirnou aminokyselinu alliin. Když se buňky česnekové bulvy rozdrtí, změní se bleskovou reakcí za působení enzymů část alliinu na alicin, což je silně působící antimikrobiální látka,“ vysvětluje.

Rozdrcený česnek ale nefunguje sám o sobě tak dobře, je třeba dodržet výrobní postup. Třeba víno, další součást balzámu, moc mikrobů nezlikviduje, nicméně pokud se při výrobě vynechá, účinnost léku výrazně klesne. To platí také o ostatních jednotlivých složkách.

„Ty umožňují, aby se molekuly alicinu z česneku a cibule dostaly na místo, kde mají působit: alkohol, konkrétně etanol obsažený ve víně působí jako rozpouštědlo. Žlučové kyseliny pak účinné látky pravidelně rozptýlí, takže do kontaktu s bakteriemi přijde více drobných kapének s alicinem,“ přibližuje mechanismus působení Richard Koplík.

V situaci, kdy farmaceutické koncerny vynakládají miliardy na hledání nových účinných antibiotik, tedy existuje empiricky i laboratorně ověřený recept, který funguje, a navíc se skládá z běžně dostupných levných surovin neškodících lidskému organismu. V čem je tedy problém?

„Vypadá to svůdně, až se člověk diví, že takový lék už dávno někdo nevyrábí. Problém zřejmě bude v jeho stabilitě: sirné sloučeniny včetně alicinu jsou totiž obecně velice reaktivní a nestálé, jejich chemické složení se rychle mění. Pokud by farmaceutická firma chtěla vyrábět podobný produkt za standardizovaných podmínek, musela by nejspíš vynaložit značné úsilí na jeho stabilizaci, aby si zachoval účinnost delší dobu,“ nabízí vysvětlení Richard Koplík.

Navíc je moderní medicína založená na lécích, jejichž účinnost byla opakovaně jednoznačně prokázána. Lékař tedy prostě nemůže použít přípravek, který mu dodá bába kořenářka, byť účinný.

„To se vymyká způsobu, na který si farmaceutický průmysl za poslední století zvykl,“ podotýká Richard Koplík.

„Přírodní látky jako byliny, jejich části nebo výtažky z nich jsou příliš složité. Farmaceutický průmysl proto pracuje převážně s čistými, jednoduchými syntetickými chemickými substancemi. Je jednodušší vyrábět léky na nich založené, protože se dají dobře popsat a snadněji testovat.

Pro stanovení vhodného dávkování je totiž nezbytné prověřit nejen léčebný účinek a spolupůsobení s jinými látkami, ale také rychlost a míru vstřebávání léku v těle, jeho další přeměny a dobu, po kterou lék v těle přetrvává. Moderní léčivé přípravky proto zřídkakdy obsahují víc než dvě tři účinné látky, protože takové testy lze snadněji zajistit pro jednotlivé substance než pro mnohasložkové směsi obsažené v bylinách,“ uvádí chemik.

Do toho všeho vstupuje ještě další neznámá, individuální reakce pacienta. Výroba a testování proto stojí obrovské peníze, které se výsledně promítají do cen léků, aby se farmaceutickým firmám vrátily vynaložené náklady. A zisku se také nebrání, takže platíme velké peníze i za triviální léky, u nichž dávno prošla patentová ochrana.

Stále víc lidí se proto obrací k přírodní medicíně, která může být v některých případech stejně účinná.

Patří k nim i bylinkářka Monika Čechová, s níž jsme se vydali sbírat byliny na svatého Jana, v období letního slunovratu, kdy prý mají největší sílu.

Monika miluje všechny byliny, dokonce i otravné svízele přítuly, jejichž semínka se tak špatně odstraňují z ponožek:

„Nejobyčejnější plevele, co rostou u cesty, jsou nejlepší: svízel čistí lymfatický systém, kořen pampelišky zase játra, bršlice kozí noha léčí otoky, mladé kopřivy pomáhají na jaře proti únavě, komonice je výborná na křečové žíly,“ vypráví, zatímco supíme po kamenité cestě do kopce.

„Královnou všech bylin je ale třezalka tečkovaná,“ dodává. Nenápadnou bylinu s drobnými, zlatožlutými, černě tečkovanými květy jste určitě při procházkách přírodou nevědomky mnohokrát minuli. Na slunných stráních ve volné přírodě roste běžně.

„Poznáte ji snadno. Když rozmáčknete poupě mezi prsty, zbarví je do červena. Proto má přezdívku červený zvoneček nebo krev sv. Jana,“ ukazuje bylinkářka názorně.

„Lidé mají z třezalky strach, protože urychluje odbourávání léků. Ale je to taková hladivá bylinka, říká se o ní, že v člověku najde tmu, rozsvítí ho a pohladí nemocnou duši. V čajové směsi uklidňuje, tinktura léčí úzkosti a deprese. Stačí pár kapek pod jazyk nebo třeba do horkého čaje.

Jako mast či olej je pak ideální na kožní problémy, popáleniny a povrchová zranění, urychluje hojení jizev a pomůže i na bolavá záda,“ vyjmenovává bylinkářka.

Zatímco stříhá třezalku do košíku, popisuje, jak probíhá její rok: „Jako první sbírám pupeny, které obsahují celý genetický potenciál rostliny. Když se nalévají, ale ještě se nerozvily listy, sbírá se kůra. Třeba vrby bílé, která funguje jako přírodní analgetikum. Úžasná je také dubová kůra, z níž se vyrábí tinktura působící jako účinná dezinfekce.

Pak přichází na řadu míza, na pleť a na vlasy je úžasná březová. Vzápětí už se zelenají první jarní plevely - kopřivy, medvědí česnek, bršlice, sbírá se mladé lipové a bezové listí, rozvíjejí se květy ovocných stromů, šípkové růže a bylinky jako máta, meduňka či saturejka.

Nejdůležitější měsíc je červen. Začíná to šeříkem, pak kvetou borovice, jejichž pyl funguje jako omlazující tonikum. Pak přijde na řadu květ bezu a hned po něm květ lípy. Tehdy roste už také komonice, svízel, heřmánek, vlčí máky, ořešáky a „ženské“ byliny jako kontryhel, řebříček či jetel červený...

Když se léto překlopí do podzimu, přijde čas kořenů, plodů a semínek. Rostlina shromažďuje zbývající síly, aby přežila zimu, její síla se zatahuje do země. To se sbírá třeba kořen kostivalu. Chodím na něj před úsvitem nebo po západu slunce, protože roste v zemi, ve tmě, a tak nemá vidět denní světlo. No a v zimě sbírám lišejníky, jmelí a dřevokazné houby, které mají rády vlhkost: Jidášovo ucho, penízovku a hlívu ústřičnou.

Zpracování bylin je jednoduché. Nejčastěji se suší a dělají se z nich odvary a nálevy. Pokud obsahují hodně slizových látek, třeba jako hluchavka, je možné vyrobit sirup: silný odvar s cukernatým roztokem, případně citronem proti plísni.

Z bylin, jejichž účinné látky jsou rozpustné v alkoholu, se dělají tinktury. A k zevnímu použití jsou určené masti se základem ze včelího vosku a vepřového sádla, případně rostlinného tuku.“

Než to všechno stihne Monika dopovídat, vracíme se s košíkem plným čerstvé třezalky do její půvabné bylinkové dílny s kachlovými kamny a starožitným nábytkem. Na dřevěném stole už leží připravený slavný herbář ze 16. století od italského lékaře Pietra Andrei Mattioliho.

Jak v něm slovutný pan doktor praví, „polev z celé třezalky léčí onanii u mládeže v době puberty“ a „někteří při sobě nosí bylinu červeného zvonečku proti nočním obludám a vykuřováním touto rostlinou zahání ve svých domech zlé duchy“.

My však připravíme jednoduchý třezalkový olej vhodný na hojení ran, pohmožděnin a pokožky spálené sluncem, k léčení zánětů žil nebo jako součást pleťové či vlasové masky.

„Dej do sklenice čerstvý květ, nalej na něj olej, dobře to zahraď na povrchu a vystav na slunce několik dnů. Pak zceď onen olej, květ dobře vytlač a do téhož oleje přidej nový čerstvý květ, zas vystav na slunce, také vytlač a to několikrát opakuj. Naposled pak utluc šešulky se semenem a také je nalož do téhož oleje a budeš míti olej pěkné červené barvy.“

Tož do díla! Monika odstřihuje z třezalkové natě volně uspořádaná květenství, úzkým hrdlem je protlačuje do zavírací lahvičky, obráceným koncem vařečky rozruší strukturu byliny a přes trychtýř zalije řepkovým olejem. Následovat budou tři dny na sluníčku, kdy se olej začne zbarvovat dočervena.

Čím víc třezalky v něm přibude, tím sytější barvu získá. Po dvou týdnech a dalších dvou dávkách žlutých květů bude odstínem připomínat rubín. Zbývá už jen lektvar vyfiltrovat, aby se odstranily usazeniny, a uskladnit v temnu.

Hotový třezalkový olej - podobně jako recept na Baldův oční balzám - opravdu funguje. Jeho jednoduchou přípravu by zvládlo i školní dítě. A náklady jsou minimální.

Pro srovnání: nejlevnější balení třezalkového oleje o objemu 115 ml koupíte v obchodě za 140 Kč, cena však může být i několikanásobná. Nás vyšlo stejné množství asi na osm korun, téměř dvacetkrát levněji.

Zajímavé počty, že? Třezalka však umí daleko víc. Velkou pozornost věnují farmaceuti v poslední době zejména dvěma organickým sloučeninám, které obsahuje: hyperforinu a hypericinu.

Jak konstatovala společná studie odborníků z biofyzikálního ústavu AV a Mendelovy univerzity, uplatnění nacházejí při protinádorové terapii a léčbě depresivních stavů. Hyperforin je dokonce v některých případech účinnější než syntetická antidepresiva a přitom nemá vedlejší účinky.

„Složitější přírodní látky mohou být součástí moderních léků, pokud jde o definovaným způsobem připravené výtažky rostlin,“ dodává Richard Koplík.

„Už padesát let se prodává třeba ascorutin, směs vitaminu C a rutinu, který zvyšuje jeho účinnost. Flavonoidům, jež jsou obsaženy ve spoustě bylin, ale také v čaji nebo kávě, se zase připisuje příznivý účinek na cévy. Saponiny pomáhají proti kašli, podporují transport živin do jater a působí proti otokům. Jsou však jedovaté, takže je třeba hlídat dávkování. Hranice mezi léčivou a jedovatou rostlinou je totiž velice tenká.“

A to je také hlavní důvod, proč přírodní přípravky těžko konkurují osvědčeným syntetickým preparátům.

Za zlomek obchodní ceny sice snadno a levně vyrobíte přírodní třezalkový olej, kostivalovou mast nebo čaj proti kašli, musíte se však v bylinkách vyznat, věnovat čas jejich sběru, zpracování - a také věřit, že budou fungovat.

Koupit vyzkoušený lék, na jehož příbalovém letáku máte vše podrobně popsáno, je daleko jednodušší. Takže nakonec raději spolknete třeba acylpyrin, než byste si připravili odvar z vrby bílé...

Přesto by byla škoda účinky přírodních preparátů ignorovat. Jak ukazuje Baldův oční balzám nebo právě třezalka, středověká lékařská praxe i současná bylinkářská alternativa mohou moderní laboratorní výzkum v mnohém inspirovat.

Může se vám hodit na Seznamu: