Zápachy a vůně zajímaly obyčejné lidi i vědce

Vězeňský puch byl nejobávanějším strašákem ze všech možných smradů zcela oprávněně. Potvrzují to informace o roztodivných neštěstích. Tak v roce 1577 v Oxfordu předvolali vězně Rolanda Jenkinse před soud za buřičství, přičemž ze sebe vydával tak „zhoubný zápach, že se bezmála všichni udusili. Jen málokomu se podařilo vyváznout. V Oxfordu tehdy zemřelo tři sta osob a více než dvě stovky onemocněly a zemřely později“. Nebyl to případ ojedinělý.

K veliké tragédii došlo 11. května roku 1750 na zasedání v Old-Bailey. Před soudní tribunál předvedli lehkomyslně naráz dvě stě vězňů. Umístili je do dvou místností hned vedle soudní síně, oddělených jen dřevěnou příčkou, k tomu všemu proraženou. Tyto tři místnosti „se několik let neuklízely. Intenzita zápachu byla kvůli horku a tomu, že byly uzavřeny, ještě větší, a navíc zde dlel velký počet lidí. Dva nebo tři advokáti a jeden ze zástupců velitele policie se tam udusili“. Navíc ještě čtyřicet dalších osob přišlo o život.

Není divu, že pach, zápach, ale i vůně v dějinách přitahovaly a přitahují historiky, o čemž svědčí například kniha Alaina Corbina s názvem Narcis a miazma (Argo 2004).

Už v roce 1380 radní na Starém Městě v Praze nařídili, aby lidé „prasata swá každý chowal we swém domě, aby neběhala v ulicích pro smrad“. A v Novém Městě v roce 1407 zase přikázali, „by jatkáři newypauštěli nečistot swých na ulici, pod trestáním panským (konšelským), aby nikdo hrnců nečistých newyléwal na ulici pod pokutau pěti grošů“. Totéž se opakovalo v dalších staletích.

Slovy profesora Thomayera: „Ale předkové naši nebyli nervózní a těšili se vzácné vytrvalosti. Nejméně tři sta roků se jim zakazovalo vylévati nečistoty na ulice a tři sta roků to nebylo nic platno. Pražané lili z oken napořád.“

V roce 1610 například žaloval v Praze Kašpar Sauer jistého Josefa Lazara, že „ho z okna močůvkou neřádnou zlil“, a Lazar musel zaplatit pokutu dvě kopy grošů míšeňských. Konečně, všechno svinstvo ve městech zůstávalo ležet na ulici.

Většinu nechutné kaše v uličkách tvořil hnůj, neboť měšťané chovali prasata, kozy, slepice a živočišný odpad se nestačil zapojit do koloběhu zemědělské výroby, jak se dělo na venkově. Odpadky navíc mohly vyschnout jen za suchého počasí a teprve poté s nimi měšťan hnojil zahrádku.

V Lounech tak například: „Hloubku a nesmírnost bahna lidem bylo nesnadné přebroditi, a při pohledu na ně se člověku zvedal žaludek.“

Některé ulice zapáchaly tak strašně, že dostávaly cynické názvy - Fialková, Růžová. V Lounech se objevil název daleko výstižnější - ulička, zvaná prostě Usranou. Nepomáhalo ani zakládání žump - nikdo je nechtěl vybírat.

Konšelé bojovali v zájmu očisty města s mnohým. Zakazovali vypouštění odpadu na hradbách, spílali „smraďařům“, tedy jirchářům, že kazí vzduch, to všechno s minimálním účinkem.

Lépe se nevedlo ani panským hradům s jejich kamennými prevéty (záchody) arkýřového typu, pod nimiž exkrementy tklivě zdobily hradní stěny. Měšťanské domy měly také stolice záchodní, ale i s nimi nastaly svízele.

O problémech se záchodem svědčí i případ z roku 1522 na Novém Městě v Praze. Tam zcela nevhodně umístili v jednom židovském domě stolici záchodní do kuchyně. V témže roce dům rozdělili.

Podle historika Zikmunda Wintra „mezi židovku a žida. A tu ta židovka, které připadla kuchyně, nechtěla pustiti žida ani jeho rod k stolici ve své kuchyni. Při každé nutné návštěvě byl boj. Z toho soud. Židovka vinila žida, že jí sahá na kuchyni a stolici záchodní, kteráž v ní jest udělána, užívaje jí a nečistoty a smrad čině“.

Nakonec jí soud nařídil, že záchod musí z kuchyně ven, aby všichni obyvatelé domu k němu měli přístup.

Ani za Rudolfa II. se situace nelepšila. Hromady obsahu nočníků se vršily v ulicích, radost pohledět. Do stružek na ulicích se lilo všechno, co nechtěli mít Pražané doma.

Jakási Kateřina Skalská vylila štoudev ze své koupele před vchod Anny Bakalářky. Soused kožešník Košťál to uviděl a zvolal: „I kajž jest nám zvyjedený čert to sem vylil?“ Jindy na Florenci Dorota Brabcova metla bláto přímo před dveře sousedky Majdalény Držtkové. Ta na ni popuzeně vykřikla: „Což před nás bláto meteš, špatný voškrde!“ Na to Dorota lakonicky: „Ano, jiní na vás metou, závistno-liť, vezmi chvostiště a meť taky.“

Ani baroko mnoho nezměnilo. V souvislosti se zájmem o odéry vůbec ale začali lidé věnovat také více pozornosti pachu vlastnímu.

V roce 1756 učenec Withof prohlásil, že každý živý tvor má určitý pach. Vědci jeho doby se zabývali nejrůznějšími odéry a tvrdili, že na osobní pižmo má vliv podnebí, potrava, vzduch, ale i vášně, které jedinec prožívá.

Některé studie vyzněly kuriózně, například jedna o tom, že ryšaví lidé páchnou silněji, stejně jako Finové a Eskymáci. Pach ovlivňovala i profese - řezníci, jircháři, výrobci svící a čističi žump páchli nejvíce.

Vědce fascinovaly i tělesné plyny a pach ze špíny vůbec. Kanovník Gattoni, Voltův žák, se v Itálii zabýval například studiem odéru kolem nemocných a neduživých: „Obstaral jsem několik žebravých chlapců a ty jsem pod slibem větší či menší peněžité odměny přesvědčil, aby se nechali až po bedra zavřít do pytle ze silné kůže na způsob měchu.“ Po určité době se snažil jejich plyny chytat do velké skleněné baňky.

Pach společnost nevnímala jako něco špatného. Vždyť sami lékaři varovali před mytím ve vodě. Tvrdili, že organismus voňavých a mytých lidí se často úplně zhroutil.

Očista mohla údajně oslabit i pohlavní pud: „Kůže se omyla, silný zápach zmizel, avšak to, co charakterizovalo pohlaví, zcela pohaslo.“ A zápach znamenal pro touhu mnoho.

Obecně se přijímalo, že pach ovládá vášně. Přiznával to sám Casanova. Jindřich III. miloval celý život Marii z Kleve, protože mu dovolovala být při tom, když se převlékala, a on mohl šťastně očichávat její prádlo. Jeden východní sultán si zase vybíral ženy podle tunik vlhkých od potu.

Básník Goethe přiznával, že sebral madam Steinové jeden z jejích korzetů, aby k němu mohl vonět. Jestliže u zdravých zápach vítali, u nemocných odpuzoval. Lékaři varovali před delším pobytem v jejich přítomnosti. Ti, podle nich, šíří pach, který proniká i do oděvu a stěn pokoje.

Stejně nezdravé připadalo okolí i dusno námořních kajut, špitální odér, vězeňský pach a zápach manufaktur. Vztah k tělesnému odéru se ale postupně měnil. Objevovaly se názory, že tělesný zápach není žádné afrodiziakum a je potřeba jej přehlušit.

Pachy obecně překrývaly parfémy, pižma a vykuřování. Doporučovalo se nosit s sebou flakon s parfémem a čas od času si jím polévat i oděv. Například dámy doby renesance milovaly parfémy levandulové a fialkové a všude je nosily s sebou. V 18. století došlo ke změně. Začalo se tradovat, že parfémy mohou obsahovat jedy. Jindřich VI. prý zemřel, protože nosil rukavice napuštěné parfémem, papež Kliment VII. zase zahynul, protože pobýval v blízkosti svícnu s otravnou vůní.

Od těžkých pižmových vůní z cibetu a ambry se začalo ustupovat, v oblibě začaly být lehké květinové parfémy, hlavně ty s karafiátem. Ostatně, zlepšila se i hygiena. Lidé z vyšších kruhů se s oblibou omývali v růžové vodě. V Anglii a Montpellieru se dokonce šily šaty z voňavých látek. Jako se změnil vztah k osobnímu pachu, změnil se vztah k hygieně vůbec.

Postupně mizely odpadky z ulic, vznikala kanalizace, odpadní jámy se dezinfikovaly. Lékaři doporučovali časté větrání místností. Ve špitálech se objevovala oddělená lůžka a začalo se měnit špinavé prádlo. Zřizovaly se veřejné latríny. Rozkladný proces zastavilo používání chlorového vápna.

Devatenácté století a zejména jeho druhá polovina znamenaly revoluci ve vztahu k záchodům. Stal se stejně důležitým jako ostatní místnosti v domácnosti. Koupelny se často zařizovaly masivním nábytkem a hygienici doporučovali vanu. Kánony estetiky těla vybízely k tělesné čistotě.

Bohatí se měli pravidelně mýt, chudým se měla zlepšovat kvalita obydlí. Nic ovšem nebylo ještě ideální. Komtesa di Bradi radila v roce 1838 svým vrstevníkům: „Nikdy se nezouvejte!“

A vrcholem všeho se stalo počínání mladého Flauberta, který byl znechucen nabádáním k čistotě a doporučoval v roce 1842 svému příteli Ernestu Chevalierovi „smradlavé boty, močit z okna, nahlas prdět a pak smrdět“.

Na druhé straně v roce 1845 vydal frankfurtský lékař Heinrich Hoffmann knihu Struwwelpeter (Rozcuchanec), v níž seznámil děti od tří do šesti let s rozsáhlými hygienickými pokyny. Obdobně se vyvíjely i české země.

Zvyk koupat se alespoň jednou týdně se v 19. století ujal i v Čechách. Napomohl k tomu i rozvoj lázeňství a také například rady „vodního doktora“ Vincence Priessnitze, který choroby léčil omýváním, podobně jako farář Kneipp. Lidé si navykli denně si mýt obličej a ruce v umyvadle.

Průkopníkem zdravovědy se u nás stal Filip Stanislav Kodym. Ten kromě hygieny doporučoval i mytí vlasů. Byla to svízel - ženy nosily uzly z dlouhých vlasů a ty nemyly, protože se bály nachlazení. Kodym si nad tím povzdechl: „U ženských je to však s vymýváním hlavy poněkud těžké, ačkoli těm by bylo při jejich dlouhých vlasech promývání snad ještě potřebnější. Ať dělají, co mohou.“ I u nás se ve větší míře používaly toaletní vody.

V Praze se začala budovat kanalizace už v roce 1816, ale práce se táhly až do 70. let 19. století. Nedostatek vody vyřešila až voda z Káraného, jejíž vodovod byl postaven v devadesátých letech.

Metaři a domovníci se starali o čistotu ulic, odpadky lidé pálili a o zbytek se postarali popeláři. S postupujícím pokrokem se hygiena právě v tomto století stala vědou. A zapáchající člověk se octl na okraji společnosti.