Zakladatel Českého Kneippu - Bez bot a někdy i bez šatů

Dáma sice zůstala neznámou, ale pánem byl podmaršálek ve výslužbě Emanuel Salomon z Friedbergu-Mírohorský, vlastenec, spisovatel, malíř, muž, který získal v armádě vskutku mimořádné postavení. A také zakladatel Českého Kneippu v roce 1893, spolku řídícího se zásadami faráře Sebastiana Kneippa. Byl přesvědčený vegetarián, nekuřák a abstinent. Ani kávu nepil. Přísnou kuratelou se řídil už od dětství.

Emanuel se narodil 18. ledna 1829 v Praze v rodině drobného šlechtice Augustina Ignáce Salomona z Friedbergu, která se hlásila k českému jazyku, i když byla zřejmě bavorského původu. Emanuelův otec pracoval jako správce různých šlechtických statků. Matka Teresie zemřela po synkově porodu a otec se znovu oženil s Františkou baronkou Staël-Hollsteinovou. Ta se snažila Emanuela vychovávat německy a učila jej francouzsky. V budoucnosti bude chlapec mluvit ještě anglicky, maďarsky, italsky, polsky a srbochorvatsky.

Už odmala měl odpor k alkoholu a tabáku. Jeho strýc Neumann jej jednou v jedenácti přinutil, aby alespoň ochutnal pivo a víno, protože „je nerozumné odsuzovat něco, co jsme neokusili“. Ještě po letech na to vzpomínal Emanuel s odporem: „Pivo svým zápachem a hnusnou lepkavostí se mi protivilo. Vzal jsem je do úst, tu ale mi bylo, jako by mi kdo vochlí neb hřebelcem jezdil po jazyku, a hořké to bylo jako žluč, tak, že jsem to musel vyplivnouti a notným kusem cukru zajísti, as jak odporný lék.“

Lepší to nebylo ani s vínem, které mu „bylo příliš kyselé“. Od té doby alkohol nevzal do úst. A nezůstalo jen u alkoholu.

Malý Emanuel nesnášel i kouření cigaret a ještě víc než to pak šňupání tabáku. O strýci Neumannovi, který šňupání miloval, se vyjádřil celkem nemilosrdně. Prohlásil, že „v jeho hlavě nebylo přemnoho rozumu a ještě méně vědění. Pil často přes míru, tudíž vždy zapáchal lihovinou, šňupal náruživě - měl četnou sbírku tabatěrek - a měnil velmi zřídka modré kapesní šátky, jež před každou potřebou pozorně prohledával, kde by našel ještě místečko čisté, tabákem neprosáklé“.

O cigaretách později napsal: „Divím se jen, jak může někdo něco cloumat v ústech, co na jednom konci smrdí a na druhém hoří!“

Stejný odpor měl i k doktorům. Vnukl mu ho rodinný lékař dr. Čermák, který všechny nemoci léčil „uhemováním“ v posteli, bez větrání, bez výměny ložního prádla, zato s pitím teplé vody. Emanuel se v dospělosti stal vášnivým vyznavačem vodoléčby a skoro nikdy nebyl nemocný. Dennodenně se koupal. Vodu používal na všechny neduhy - prý s její pomocí léčil i svého sluhu s pohlavní nemocí.

Emanuelův život byl plný pohybu. Do osmi let se vzdělával doma, pak v letech 1837-1840 navštěvoval Akademické gymnázium v Klementinu, jehož prefektem byl Josef Jungmann. Jeho spolužákem byl Vojta Náprstek. Když mu bylo deset, ptal se ho otec na budoucí povolání. Chlapec prohlásil, že chce být malířem. To se hlavě rodiny nelíbilo, zvolal, že „všichni umělci jsou darebáci a žebráci“.

Emanuel se nakonec rozhodl pro vojenskou dráhu - v uniformě strávil 43 let. Po studiu ve vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě v roce 1847 se stal příslušníkem 28. pěšího pluku v Terezíně. A začal mu přepestrý vojenský život s přesuny z místa na místo.

V roce 1848 se účastnil bojů v severní Itálii, kde vypuklo protirakouské povstání. Tam utrpěl zranění, „vyňali mu kus lebeční kosti a místo toho měl stříbrnou desku, zakrytou shrnutými vlasy“. Sloužil mimo jiné např. v Temešváru, Budapešti, v Lublani, ve Veroně. Válku roku 1866 strávil na italském bojišti.

Byl velmi oblíbený, ale v osobním životě šťastný nebyl. Důstojníci, kteří se chtěli oženit, museli složit vysokou kauci a ještě byl přesně stanoven počet, kolik jich může být ženatých. Proto zůstali mnozí svobodní. I Friedberg se ženitbou nepočítal a ženy nevyhledával. V roce 1849 jej ale kolegové vtáhli do veřejného domu pod záminkou, že uvidí vzácnou sbírku obrazů.

Zážitek si pochvaloval: „Naučili mne soudruzi znáti novou stránku lidského žití, ukázali mně, že někde ve světě prodávají, a tudíž lze i koupiti za peníze okamžitě jako housku v krámě ženskou přízeň rázu aspoň čistě tělesného i nejkrajnější bez předběžných okolků, bez o ni se ucházení, bez dvoření, koření a lichocení a škemrání napřed, bez obtížných zápletků a rozpaků vzápětí, koupiti každým způsobem nesmírně laciněji, než jak to žádá mravokárná společnosť - za otročení manželství až do skonání!“

Vydrželo mu to do třiceti - pak se zamiloval do dcery ženijního plukovníka Marie Rudolphové a vzal si ji. Zpočátku bylo soužití idylické. Friedberg si o tom zapsal: „Jsem od pěti neděl ženat a mám sotva tolik kdy, abych rozmilé choti své lekce dával v češtině, jíž ona nadšeně se učí, a potěšitelné pokroky činí, ač z rodičů Vídeňáků narozena.“ Takový stav se ale brzy změnil - Marie trpěla výkyvy nálad, urputně žárlila, byla lítostivá a nervózní. Emanuel dokonce napsal v roce 1886 memorandum O zrušení manželství a války. Nakonec u Marie plně propukla duševní choroba - zemřela v roce 1878.

Přesto měl Friedberg k ženám úctu a děti miloval.

S manželkou měl Emanuel sedm dětí, tři dcerky zemřely už v útlém věku „na psotník“, dva dospělí synové Zdeněk a Ludvík spáchali sebevraždu, jedna z dcer, Helena, propadala depresím a skončila „v ústavu nervovém“.

Otcova stáří se dočkaly pouze dvě dcery. Emanuel byl zoufalý a zdrcen. Dětem se cele věnoval. Všechny vítal s radostí, ať už to byli synové, nebo dcery. Ošetřoval je v nemoci, nutil manželku, aby děti kojila, protože odmítala s tím, že „cítí bolesti palčivé při každém prvním zacucání silné hubičky“. Což bylo v té době něčím výjimečným.

Sám si o sobě zapsal, že příroda snad chtěla ho mít „původně děvčetem. Stal jsem se tělem sice mužem, ale povahou v nejednom ohledu ženou.“

V roce 1883 odešel Friedberg zvaný Excelence do výslužby, o rok později byl vyznamenán řádem Železné koruny II. třídy a povýšen na svobodného pána. Své stáří trávil v Praze a pokračoval ve svých nejrozmanitějších činnostech. Časem se také k jeho jménu připojilo i další příjmení Mírohorský, což byl pseudonym pro literární činnost.

Ovšem jeho láskou bylo „kneippování“.

Friedberg často i přes vyšší věk běhal ve Stromovce, na Petříně a „bosky kneippoval“. Nosil řemínkové sandály bez špiček i v zimě, spal na železné vojenské posteli, odsuzoval holohlavé muže, kteří nosili paruky, brojil proti umělému chrupu a také jej ve stáří nenosil. Doma chodil a pracoval nahý, před návštěvami si oblékal župan. Všichni u něj chodili bosi. Na výletech nabádal ostatní členy Českého Kneippu, aby chodili naboso i venku, „kdo nejdříve k chůzi se odhodlal, obdržel darem stříbrný sandálek a závěsek“.

Výlety se konaly „v trávě, ve vodě, v prachu silničném“. Jako vegetarián Friedberg pojídal bylinné polévky, ovoce, chleba, „jediné maso, které snad ještě za zdravé uznával, byla zvěřina, poněvadž ve volné přírodě žije“.

Obklopoval se rád mladými lidmi. Jednou propustil ze služby kuchařku, která mu dlouhá léta vařila. Antonín Krofta, také člen Českého Kneippu, se za ni u Emanuela přimlouval, ale ten odvětil, „že on musí míti ve svém pokročilém věku okolo sebe jen mladé lidi“. Brojil proti vysokým podpatkům, dlouhým sukním a vlečkám, které „smetou kdejaký prevít rázu nejhoršího“.

Nezamlouvaly se mu ani žvýkačky, protože „odstraňují zápach z úst, ale pak člověk smrdí něčím jiným“.

Asi nikoho nepřekvapí, že na něj lidé měli rozporuplné názory. V kvalifikační listině ze stran nadřízených si o něm v roce 1862 zapsal generálmajor John, že „je veselý, živý, někdy přepjatý, snadno vzrušivý - popudlivý. Čestný, samostatný, mnohostranné duševní vlohy, velmi dobrá paměť“.

Ovšem ačkoli byl Emanuel pracovitý, nadaný, všestranný, ochotný komukoli pomoci, jeho neobvyklé názory okolí popuzovaly. „Já si nemohu pomoct, ten Tyrš i ten Mírohorský mi připadali tak výstřední! Tak trochu blázniví!“ vyjádřil se o něm bývalý účetní u Ottova nakladatelství Trousil. Také byl až přehnaně sebevědomý a přesvědčený o vlastní neomylnosti.

Stáří nesl těžce a vyjadřoval se o něm, že „je sakramentské“. V roce 1907 jej srazil povoz u Národního divadla, ale ze zranění se vykřesal. Přesto zemřel tragicky - 10. prosince 1908 do něj narazil automobil - ironií osudu „automobily nenáviděl a nikdy do žádného nevsedl“.

Přes jeho podivínství to byl bezpochyby výjimečný a mimořádný člověk.