Článek
Tehdy ho v Praze navštívily Američanky Gay Blocková a Malka Druckerová, které chystaly knihu Rescuers (Zachránci) a jednu kapitolu chtěly věnovat právě Antonínu Kalinovi. V USA publikace vyšla v roce 1992.
„Tisíckrát jsem v Buchenwaldu riskoval život,“ řekl Američankám. „Nejenom pro děti, ale i pro mnohé dospělé vězně, kterým bylo třeba pomoci. Často jsem si v lágru vybavoval svého tátu. Stoprocentně jsem věděl, že by jednal stejně.“
Považoval jsem to za správné
Dámy se 86letého muže vyptávaly na jeho pocity ze záchrany tolika dětí. „Na to vám neodpovím, prostě to nevím,“ odvětil. „Dělal jsem něco, co bylo mým vnitřním přesvědčením, jakýmsi instinktem. Prostě jsem to považoval za správné. Nevím, jak bych to řekl jinak.“
Američanky ke Kalinovi přivedl jeho kamarád MUDr. Jindřich Flusser, který za války jako vězeň také prošel několika koncentračními tábory a v Buchenwaldu se podílel na Kalinově záchranné akci. Americkým reportérkám řekl: „Zjistil jsem, že v nejhorší situaci jsou lidé schopni překonat i zlo, jestliže drží pospolu. Co se týče Antonína Kaliny, je to jediný opravdový hrdina, kterého jsem se kdy dotkl.“
Antonín Kalina v posledních letech života (1988).
Písemné vzpomínky Jindřicha Flussera (1917–1994) vyšly pod názvem Život na úvěr soukromým nákladem v roce 2010. I ty se staly cenným zdrojem pro známého autora literatury faktu Stanislava Motla, který téměř dvacet let sbíral informace a dokumenty pro svou knihu Děti Antonína Kaliny (Rybka Publishers 2013).
Vylíčil v ní až neuvěřitelný příběh českého vězně, jehož odvaha překonala sílu smrti. Doma byl Kalina zapomenutý a neznámý, zatímco ve světě uctívaný. Zejména v Izraeli a Spojených státech.
Celoživotní komunista
Narodil se 17. února 1902 v Třebíči, v chudé čtvrti, které se říkalo Kočičina. Kalinovic chalupa měla jedinou velkou místnost, v níž s rodiči žilo 12 dětí, Antonín byl nejstarší. Rodinu živil Antonín Kalina starší, velmi zručný obuvník, o němž bylo známo, že dokáže ušít i ty nejluxusnější modely nebo střevíčky pro baletky.
Měl talent na jazyky. Nejlépe ovládal němčinu – její znalost mu později pomohla získat v Buchenwaldu funkci „blokaře“.
Na nějaké studium nemohlo být ze sociálních důvodů ani pomyšlení, i když hlavu na to Antonín junior měl. Kromě toho ale zdědil po otci jeho fortel, takže se po obecné škole vyučil ševcovskému řemeslu. Po práci se sám vzdělával. Neustále ležel v knihách a měl talent na jazyky. Nejlépe ovládal němčinu – právě její znalost mu později pomohla zvládnout krutý život v koncentračních táborech a v Buchenwaldu získat funkci „blokaře“.
Jako školáka ho bavil sport, později začal mít i jiné zájmy. Především to byla politika – v tom si velice rozuměl s otcem. Mladý Antonín si brzy získal autoritu mezi dělníky, stal se jejich mluvčím a později odborovým předákem. Několikrát byl také zvolen do rady městského zastupitelstva.
Oba Kalinové se stali členy komunistické strany, otec hned po jejím založení v roce 1921, syn o dva roky později. Aktivním a přesvědčeným komunistou pak zůstal do posledních dnů svého života. Ještě i v roce 1988 vzpomínaným Američankám tvrdil, že jeho „vztah k myšlenkám socialismu a komunismu se nezměnil ani po roce 1968 a nemůže ho změnit nic na světě“.
Nabídka od Tomáše Bati
Třebíč měla v meziválečném Československu zvláštní postavení. Bylo zde početné dělnictvo a říkalo se jí „rudé město“. Ve zdejších fabrikách se často stávkovalo za zvýšení mezd a za lepší sociální podmínky zaměstnanců.
I ve firmě Budischowsky a synové, druhé největší továrně na obuv v zemi, se odehrávala v srpnu 1929 velká stávka – a mezi její hlavní organizátory patřil Antonín Kalina. Měl pověst nesmlouvavého rebela. Přitom se vyznal v paragrafech a k jeho zálibám patřilo studium právních předpisů.
O jeho vlivu na zaměstnance zřejmě dobře věděl i zlínský podnikatel Tomáš Baťa (který v roce 1931 krachující třebíčskou firmu koupil), neboť si krátce nato nechal Kalinu zavolat. „Nabízel mi místo správce budovy s platem 4500 Kč měsíčně a notářem podepsanou smlouvu, když vystoupím z KSČ,“ vzpomínal Antonín Kalina po válce.
„Říkal, že prý člověka s mou inteligencí je škoda u kruhu a tím více u komunistů. Že prý u něho mohu udělat kariéru a mohu být za nějaký rok vedoucím třebíčského závodu. Na všechny jeho lákavé nabídky jsem mu řekl, že nemá tolik peněz, aby mne mohl koupit.”
„Pak byli ze zaměstnání na hodinu propuštěni všichni moji blízcí i vzdálení příbuzní s připomínkou, aby prý šli za mnou a poděkovali mi, že jsem je zbavil zaměstnání. Předtím jim ovšem uložili, aby mne přemluvili k odchodu z KSČ a abych odvolal svou kandidaturu do městského zastupitelstva.“
Nežádoucí!
I když se několikrát odvolal k soudu, nakonec byl i on z Baťovy továrny propuštěn a protloukal se, jak se dalo. Kácel stromy v lese, dělal u zedníků přidavače, ale často nenašel vůbec žádnou práci. Až později se znovu uchytil jako obuvník.
Se svými rodiči a sourozenci na snímku z 30. let minulého století. Antonín Kalina vzadu uprostřed s vázankou.
Po vzniku tzv. druhé republiky na podzim 1938 vedl v Třebíči ilegální organizaci KSČ. Když nacistické Německo v polovině března 1939 okupovalo zbytky Československa, mělo gestapo k dispozici kartotéku příslušníků komunistické strany a seznamy dalších „nepřátel Říše“. Mezi nimi bylo i jméno Antonína Kaliny.
Policisté pro něho přišli hned 16. března 1939 přímo do továrny Busi, kde pracoval, a sebrali ho v montérkách a ševcovské zástěře rovnou od stroje. Několik dní seděl na brněnském Špilberku, následovalo vězení v Praze na Pankráci, načež byl převezen do koncentračního tábora v Dachau a odtud pak v září 1939 přemístěn do Buchenwaldu.
Ve svých papírech měl napsáno: „Nežádoucí!“
Štubák a blokový
Esesmani nemohli sami zvládnout desítky tisíc vězňů. Proto působila v každém koncentračním táboře „vězeňská samospráva“. Velitel bloku (což byl příslušník SS) měl k ruce tzv. blokového (blockältester), jehož z řad vězňů navrhoval lagerältester (nejstarší tábora) a musel ho potvrdit velitel tábora. Blokový pravidelně podával – na apelech – hlášení o počtu vězňů v bloku, rozděloval stravu a ručil za vše, co se v bloku odehrálo. Měl dva až tři pomocníky, jimž se říkalo štubáci.
V koncentračním táboře Buchenwald existoval podzemní odboj, který se skládal z několika ilegálních organizací, jejichž vrcholným orgánem byl Mezinárodní táborový výbor (MTV). Antonín Kalina se zapojil do činnosti Československého národního výboru.
MTV využíval nejrůznější cesty, aby na místa ve „vězeňské samosprávě“ prosadil své lidi. Antonín Kalina byl v Buchenwaldu jistý čas štubákem na bloku 39 a v létě 1944 byl jmenován blokovým na č. 66 v takzvaném malém táboře.
Vyměňoval děti za dospělé
Koncem roku 1944 začali nacisté před postupující Rudou armádou likvidovat koncentrační a vyhlazovací tábory na východě a posílat vězně na pochody smrti do Německa. Tisíce jich cestou zemřely a ti, co přežili, skončili v německých táborech. Početné transporty přicházely také do Buchenwaldu.
Jeden z největších znalců historie tohoto koncentračního tábora dr. Harry Stein na stránkách Motlovy knihy říká: „V tzv. malém táboře bylo nacpáno na 18 tisíc lidí. Bojovali o holé přežití. A mezi nimi děti. Těch byly stovky a neměly takřka žádnou šanci. A právě tady se zrodila myšlenka soustředit všechny ohrožené děti do jednoho bloku. Do šestašedesátky. Ten nápad měl Antonín Kalina.“
Američankám v roce 1988 řekl: „U každého transportu jsem zjistil, že je v něm 20–50 dětí z celé Evropy. Řekl jsem veliteli tábora, že bych chtěl dát všechny děti dohromady, a on souhlasil.“ Začal tedy s jinými blokovými „vyměňovat“ své dospělé za jejich děti. Esesmanům to bylo v podstatě jedno, hlavně když souhlasil početní stav vězňů.
Tzv. malý tábor v Buchenwaldu. Právě tady začal Antonín Kalina koncem roku 1944 soustřeďovat děti přijíždějící z východu.
Baráku číslo 66 se začalo říkat Kinderblock. Kalina dokázal využít svého postavení dlouholetého vězně s množstvím kontaktů a osobních vazeb, aby pro své svěřence – i za cenu obrovského osobního rizika – obstaral ošacení, boty, přikrývky a hlavně jídlo. Dělal, co mohl, aby chlapci strádali co nejméně. Nemuseli například dvakrát denně na nástup a sčítali se v ubikaci. Nemuseli chodit do práce, což nepochybně mnohým zachránilo život.
„Kalina byl srdcem a mozkem záchranné akce, která v dějinách druhé světové války nemá obdoby,“ konstatuje dr. Stein. „Mohl ji zorganizovat pouze za předpokladu mezinárodní solidarity. Proto svou činnost koordinoval s představiteli Mezinárodního táborového výboru.“
Děcka musejí přežít!
Zubožených dětí na Kinderblocku přibývalo a mezi nimi bylo stále více Francouzů. Kalina mluvil mnoha jazyky, ale francouzštinu neovládal. Hledal mezi vězni někoho, kdo by se s nimi domluvil. Tehdy mu náhoda přihrála do cesty nedostudovaného medika Jindřicha Flussera, který se objevil v Buchenwaldu 5. února 1945.
Flusser přežil třítýdenní pochod smrti z tábora Blechhammer (z pěti tisíc vězňů došlo pouhých 300). Před válkou studoval nějaký čas v Paříži. Kalina mu vysvětlil, o co mu jde, a přijal ho na šestašedesátku jako písaře. „Pomohl mi sestavit dva seznamy dětí,“ vyprávěl Kalina Američankám. „Jeden se skutečnými jmény, a druhý, na němž byla všechna židovská jména zaměněna za křesťanská.“
Podle vzpomínek Flussera bylo v únoru 1945 na Kinderblocku už několik stovek dětí ve věku 3–16 let. Oba muži měli za sebou roky v lágrech a snad stokrát hleděli smrti do tváře. Teď však měli motivaci. Kalinovi bylo třiačtyřicet a Jindřichovi několikrát řekl: „Mám už stejně život téměř za sebou, ale ta děcka ho mají teprve před sebou. Musejí přežít!“
Hra vabank na hlavní bráně
Fronta se rychle blížila. Počátkem dubna 1945 bylo nacistům jasné, že lágr budou muset „evakuovat“. Každý den táborový rozhlas vyzýval: „Achtung! Achtung! Všichni Židé nastoupit na apelplac!“ Na poradě blokových však padlo rozhodnutí: Hlášení ignorujeme, nikam se nepůjde!
V noci na 6. dubna Kalina shromáždil všechny své děti. Již několik dní předtím se postaral, aby neměly na oděvu označení židovské příslušnosti. Teď promluvil v několika jazycích a Flusser překládal do francouzštiny. „Chraň vás ruka Páně, aby zítra někdo z vás řekl, že je Žid,“ apeloval Kalina. „Kluci, kdo se přihlásí, tomu vlastnoručně zpřerážím pracky. Rozumíte? Jste Poláci, Maďaři, Češi, Slováci, Francouzi, Holanďané, jste všechno, co chcete – jen Žid tu není žádný! Rozuměli jste? Tak dobrou noc a spát!“
Druhý den vpadli esesáci na blok 66. Na příkaz, že mají vystoupit Židé, nevystoupil ani jeden – a Kalina jim tvrdil, že tam už žádní nejsou…
Ale to ještě nebyl konec. I v dalších dnech komanda SS vyháněla vězně z jednotlivých bloků na evakuační transporty. Devátého dubna se jim podařilo soustředit i většinu dětí z šestašedesátky. Kalina v té chvíli na bloku nebyl. Vojáci chlapce odvedli k bráně a řadili je do pětistupů. Zbývaly minuty k zahájení pochodu.
O záchraně dětí se nikdy nezmínil, ani příslušníkům vlastní rodiny.
Vtom na hlavní bránu odkudsi přiběhl Kalina. Postavil se před velitele a německy zavolal: „Blok 66 – zpátky do malého tábora!“ Esesácký velitel nechápavě zíral. Kalina ho přesvědčoval: „Řekl jste, že děti z šestašedesátky půjdou až jako poslední, spolu s nemocnými.“
„To že jsem řekl?“ – „Jawohl, slíbil jste to!“ pokračoval Kalina, jako by ztratil pud sebezáchovy. Němec koukal vyjeveně a pak máchl rukou: „Tak si je vezměte a jděte s nimi třeba k čertu!“
Spravedlivý mezi národy
Toho dne odešel z Buchenwaldu skoro celý malý lágr, ale Kalinovy děti jako zázrakem zůstaly. Když 11. dubna spojenci tábor osvobodili, našli tam přes tisícovku živých židovských chlapců…
Antonín Kalina se po válce vrátil do Československa. Ačkoli na pobyt v Buchenwaldu často vzpomínal, o záchraně dětí se nikdy nikomu nezmínil, ani příslušníkům vlastní rodiny. Zemřel v Praze 26. listopadu 1990. Dožil se 88 let.
V roce 2010 vznikl v USA dokumentární film Kinderblock 66, v němž vystupovali i čtyři osmdesátníci, někdejší Kalinovy děti. Dva z nich poté iniciovali úsilí, aby mu byl udělen titul Spravedlivý mezi národy, kterým se oceňuje nezištná pomoc nežidovských občanů celého světa Židům a jejich záchrana před smrtí.
To se také stalo a 3. července 2012 byl památníkem obětem holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě označen Čech Antonín Kalina in memoriam za Spravedlivého mezi národy – dvacet dva let po smrti a šedesát sedm let od konce druhé světové války.
Může se Vám hodit na službě Zboží.cz:
