Článek
„To ten traktor ty bučící krávy nahání? To nemají psy?“ pokračuje rozčíleně hlas. Neplánované zvuky znemožňují filmařům práci. Na místo dobytčího výběhu vyrážejí okamžitě další členové štábu, aby – z pohledu laika humornou – nenadálou situaci vyřešili. Pobaveně ji vedle mě sleduje také ředitel léčebny Ladislav Henlín. „Ty krávy jsou naše. Na zimu je zabijeme a budeme mít maso,“ žertuje. Záhy vše pro jistotu uvádí na pravou míru: „Zavolám tomu zemědělci, aby stádo odehnal.“ Jak řekl, tak učinil.
První byla kniha
Krávy i s traktorem po čtvrt hodině mizí v dáli a před kamerou, v krásném skleníku plném květin, běží nanovo zachycení emočně vypjaté scény. David Švehlík (alias Jaroslav Formánek) se v ní loučí s Ondřejem Malým (v roli triatlonisty Honzy). Druhý jmenovaný odchází jako „vyléčený“ do nejistého světa, kde ho nikdo a nic nečeká. A oba si tak nějak uvědomují, že právě přátelství mezi „zoufalci“ by mohlo být tím, co je udrží nad vodou...
Příběh čtyř pijáků, dříve úspěšných mužů ve středních letech, které osud a chlast svede dohromady v jedné z psychiatrických léčeben, vychází ze skutečných zážitků Josefa Formánka. V klíčových rolích snímku se vedle Švehlíka a Malého představí Jaroslav Dušek (v roli úředníka Milana), Ivan Franěk (učitel Tomáš), z žen pak Simona Babčáková jako jedna z jejich ošetřovatelek.
Předlohou filmu se stal bestseller spisovatele Josefa Formánka. Popisuje v něm vlastní boj s alkoholem.
„Příběhy hlavních hrdinů proti knize bereme z většího nadhledu. Vybírali jsme proto herce, kteří mají komediální talent. A jsem nesmírně rád, že hlavní roli hraje David (Švehlík – pozn. red.). Jeho přístup k uchopení role je obdivuhodný,“ podotýká režisér filmu Dan Svátek. A doplňuje, že alkoholismus nijak nezlehčují: „Týká se kohokoli. Bez rozdílu intelektu či sociálního prostředí, z něhož pocházíte nebo v němž se pohybujete. Vyprávíme příběhy i úplně mladých lidí, kolem šestnácti, kteří do toho spadnou.“
Spisovatel na place
Ví, o čem mluví. S Josefem Formánkem ho totiž pojí letité přátelství. „Zažil jsem ho i v dobách, kdy na tom byl špatně, kdy pil. Stal jsem se tak trochu svědkem té jeho proměny. A musím říct, proměny k lepšímu. Velmi proto obdivuju jeho nynější pokoru, pohled na svět,“ líčí mi režisér v přestávkách natáčení.
S Josefem, jak ho oslovuje, se při něm na place pravidelně potkávají. Prý se ani moc nehádají, když se obsah knihy upravuje do formy, aby na plátně líp plynul. Formánek, stojící pár kroků od nás, souhlasně přikyvuje.
Režisér Dan Svátek dává pokyny herci Davidu Švehlíkovi, který ztvárňuje postavu, kolem níž se točí děj filmu.
O tom, že je abstinující alkoholik, se dávno psát ani mluvit nebojí. Chlast, jak shrnuje, mu kdysi – jako přirozeně uzavřenému člověku – pomáhal tvořit a stýkat se s ostatními lidmi. Zároveň jeho život postupně zcela ovládl. „Když jsem se dostal do léčebny, koukal jsem kolem sebe a říkal si: vy jste tedy zoufalci. Jenže časem jsem zjistil, že já nejsem o nic lepší... Jestli tady chci zůstat pro své dcery a ženu, musím se změnit,“ ohlíží se za minulostí.
Podtitulem snímku – s rozpočtem 17,5 miliónu korun – se stal i slogan: „Během proti chlastu, během proti osudu“. První záběry vznikaly letos na pražském maratónu.
Technici během našeho povídání začínají ve skleníku balit vybavení a přesouvají se s ním v zahradě o pár desítek metrů dál. Na místo pod vzrostlým stromem, k lavičce a stolu s cigaretami, kde za pár minut proběhne jiná část dnešního natáčecího dne. Svá scénářem určená místa zároveň s nimi opouští také skupina pacientů, kteří v „opojně hořké komedii“, jak zní podtitul díla, tvoří komparz.
Dalším z hrdinů snímku je úředník Milan, kterého si zahraje Jaroslav Dušek. Oba herci si kvůli rolím nechali zarůst tváře vousy.
Během proti chlastu
O drobné role se na předešlou výzvu filmařů hospitalizovaní aktivně sami přihlásili. A viditelně si změnu v zavedeném režimu léčebny, vteřiny slávy, užívali. Nic moc ani předstírat nemusejí. Práce v terénu, na čerstvém vzduchu patří k důležitým terapiím, které jim zařízení s kapacitou 150 lůžek zajišťuje. Jednoduše řečeno, záhony by okopávali stejně.
I proto početná návštěva zvenčí jeho chod podle ředitele nijak nenarušila. „Naopak, jsou pro nás všechny zpestřením. Navíc, aspoň i takzvaně běžní lidé pochopí, že být tady není stigma,“ uvádí ředitel Ladislav Henlín. U tvůrců snímku si předem smluvně vymínil, že předpremiéra hotového kusu proběhne právě u nich, aby si jej mohli patřičně vychutnat nejen komparzisté, ale i jejich kamarádi a známí.
Ředitel petrohradské psychiatrické léčebny Ladislav Henlín pomáhal filmařům, jak se dalo. Rychle vyřešil také problém stáda krav, které je bučením rušily.
Režisér filmu Dan Svátek doufá, že příběh mužů, kteří se různě úspěšně – což snad prozradit mohu – postaví vlastním vnitřním démonům, zaujme co nejvíce diváků. Premiéru má mít na jaře příštího roku. Proti knižní předloze do něj přibyl jeden výrazný, důležitý prvek: pohyb, který Josefu Formánkovi v životní přeměně vydatně pomohl. Konkrétně jde o běh.
Pravidelně jej začal provozovat díky jednomu televiznímu dokumentu. V rámci cesty mezi „normální“ lidi si pod dohledem kamer zvolil metu nejvyšší: zdolat maratón. Právě na tom pražském filmaři před několika měsíci udělali první záběry Úsměvů smutných mužů. Následně se vydali do Ústí nad Labem, Kytlice, Zlína a jeho okolí.
Malebný zámek Petrohrad kdysi patříval šlechtickému rodu Černínů a k využití nabídl filmařům vedle krásného skleníku i rozsáhlý, pečlivě udržovaný park s užitkovou zahradou.
Klíč k lidem? Laskavost
A jak se líbí Josefu Formánkovi skutečnost, že mu filmovou tvář propůjčil právě Švehlík? „A komu by se to nelíbilo, že?“ odpoví mi s úsměvem protiotázkou a dodává: „David je velmi vnímavý, vtipný a milý člověk.“
Zdůrazňuje, že se po propuštění z léčebny alkoholu nedotkl: „Identifikoval jsem chlast jako jasné zlo. Nicméně, lhát vám nebudu. Na psychiatrii jsem se ještě dostal, kvůli kouření trávy. Nelituji. Díky tomuhle nebývale intenzivnímu zážitku jsem uvěřil v Boha. Vidím teď svět kolem sebe úplně jinak. Právě laskavost je k němu klíčem. Zkuste ji používat.”