Článek
„Jakákoliv tvorba mě odmalička nesmírně bavila. Proto mě rodiče přihlásili do základní umělecké školy v Zábřehu. Původně jsem tam tancovala a uspěla jsem i na několika mezinárodních soutěžích. Hrála jsem i na klavír. To ale byla otrava. Mám malé prsty, takže mi to nešlo. Po několika letech jsem je proto začala používat na výtvarném oboru,“ vysvětluje Kateřina Jakešová.
Po gymnáziu začala studovat prostorový design na Vyšší odborné škole v Praze. „Tam jsem zjistila, že mě více baví grafika, že mi jde. Hlavně logotvorba mě naplňuje. Jsem schopna se u toho zasekat na několik hodin a nevědět, co se kolem děje,“ tvrdí.
Po půl roce dostala nabídku externě pracovat v Praze pro filmovou produkci. „Věřili mi a já se u nich učila. A přešla jsem na obor reklamní grafika. To mě neskutečně posunulo,“ vypráví.
Botanická malířka Pavlína Kourková: Snažím se vystihnout krásu rostliny
Pomohlo jí i následné studium v Anglii. „Byla nás tam spousta, každý z jiné země. Poznala jsem různé kultury. Pohledy třeba spolužáků ze severských zemí nebo Kanady byly zcela odlišné. Přidalo mi to na chuti tvořit,“ prozrazuje.
Propojovala grafiku i s jinými obory. „Začala jsem fotografovat, točit videa. Je to i vidět na logu Zábřehu. Chodila jsem po městě a fotila si různé detaily, třeba na stavbách, a ty mě inspirovaly,“ pokračuje. Snažila se, aby každá linka, mezera, měla svůj význam.
„Logo je složeno ze dvou číslic 7. Otočením druhé číslice o 180 stupňů vznikne dohromady písmeno Z, jako Zábřeh. Číslice O je zastoupena kruhem s 30 cípy. Tolik jich je proto, že ve znaku města je pět šesticípých hvězd, tedy dohromady 30 cípů. Zároveň připomíná slunce. Kombinace historického fontu čísel 77 a minimalistického třiceticípého kruhu symbolizuje pokrok, který za 770 let město Zábřeh dosáhlo,“ popisuje svůj vítězný návrh Jakešová.
Do soutěže se přihlásila, až jí o ní řekl kamarád. „Zábřeh je pro mě srdcovka. V Nemili, která je nedaleko, mám pořád rodinu. Často se tam vracím. Je to křižovatka cest, z baráku vidíme na Praděd, za ním je přehrada Nemilka, lesy. Je to tam krásné a pořád mě to zpátky táhne,“ přiznává.
Nyní už žije v Plzni. „Více ale bydlím ve vlaku. Cestuji hlavně mezi Plzní a Prahou, jezdím i do Olomouce, Zábřehu. Mojí výhodou je, že mohu tvořit odkudkoliv. Otevřu počítač a je mi jedno, kde jsem,“ podotýká s tím, že pracuje sama na sebe a klientů má dostatek. „Nikdy jsem je nesháněla, přišli sami a mám štěstí, kšefty pořád chodí. Své práce prezentuji převážně na sociálních sítích. Teprve teď jsem si dala alespoň své portfolio na webové stránky, ale jsem hrozný lajdák, tak je moc neaktualizuji, asi jako každý druhý kreativní člověk. Pro nás je důležitá práce pro klienty. Jsem prostě kovářova kobyla,“ říká s úsměvem.
Z její tvorby byl zatím asi nejvíce na očích plakát pro film Igora Chmely Barcarole, který byl uveden předloni na festivalu v Karlových Varech. Poutá už i logo Zábřehu, které na vjezdu do města nahradilo na poutači místního dobrodruha a cestovatele Jana Eskymo Welzla.
Kateřina má ale smělý sen. Vytvořit něco velkého, grafického na zeď. „Chtěla bych se starat o vizualizaci, kde grafika přesahuje do prostorů, každodenního užívání. Napadá mě navigační systém nebo něco podobného pro velkou nemocnici. To by byla výzva. Otec je doktor, máma zdravotní sestra a já odmalička slýchala: Budeš se věnovat něčemu podobnému. Ráda bych ukázala, že i já bych něco pro zdravotnictví udělat mohla.“
Touží zkrátka prorazit do světa velké grafiky. V regionu, z něhož pochází, už jméno má. Lidé ji tam znají. „To mi ovšem nestačí. Mám už nějaké zakázky ze Slovenska, Švýcarska. Tvořím i pro firmu, která vyrábí cereální tyčinky. Nová řada půjde za měsíc ven. Dostávají se na německý trh. To by mohla být cestička,“ míní.
V budoucnu by se ráda dostala nastálo do nějakého studia, mezi kreativce. „To ale až třeba jednou opadnou zakázky,“ dodává osmadvacetiletá žena.