Z boule na kotníku si Věra nic nedělala, ale po porodu přišla o nohu

Je veselá, hlučná a všude je jí plno. Věra Svobodová z Prahy miluje zvířata, věnovala se jim také v zaměstnání a postupně si pořídila psa i dva koně, o které se stará spolu s kamarádkou Amálkou.

Postavila jim na kraji hlavního města zázemí a s partnerem Mikulášem se pustila také do rekonstrukce nedaleké chaty, aby k nim měla co nejblíž.

Auto nevlastní, a tak jezdila do práce, na nákupy i ke koním na kole nebo ještě častěji na logboardu (skateboardu s delší deskou). Ten se jí však stal osudným.

„Ten hlavní problém byl jednostranný pohyb na něm a přetěžování jedné šlachy,“ vypráví Věra. Její levá noha dostávala zabrat a rozjíždět a brzdit pravou se nikdy nenaučila.

„Několikrát se mi v noze utvořil zánět, vždycky jsem dostala obinadlo, mastičku, berle a klid na lůžku a do týdne byl zánět pryč,“ popisuje, jak se to vždy vyřešilo. Až se jí před necelými pěti lety udělala na Achillově šlaše nad kotníkem malá boule.

„Ale furt jsem si říkala: Trapná boule, nebolí to, nezvětšuje se to, není potřeba to řešit,“ myslela si tehdy. Lékaři po biopsii konstatovali, že bulka není zhoubná, přesto jí pro jistotu doporučili operaci. Do nemocnice se však Věře moc nechtělo. Navíc začal v té době řádit covid a ani situace v zaměstnání nebyla růžová.

„Vždycky si člověk najde sto jiných důvodů než jít zase do nemocnice – tady u koní řešíte přístřešek, do toho máte rozestavěno, je potřeba udělat rychle seno, než začne pršet… Bylo toho moc, tak jsem to neřešila a pořád jsem to odsouvala. Byla to moje chyba,“ přiznává zpětně.

Do toho všeho zjistila, že čeká dítě. Dnes roční chlapeček Viliam se narodil císařským řezem. Do nohy se však Věře dostala sraženina, musela se léčit s hlubokou žilní trombózou, otok na končetině neopadal a lékaři začali řešit proč.

„Malá boulička explodovala do celého lýtka a už se to nedalo zachránit. Nádor rostl tak rychle, že jeden den byl na magnetické rezonanci nějaký snímek, druhý den na rentgenu byl nádor zase o něco výš a šlahouny už trochu dosahovaly až do kolena,“ popisuje podívanou nahánějící hrůzu.

„Řekli mi, že budou zachraňovat můj život, nevědělo se, jak to dopadne, postavili mě i před ten nejhorší závěr. Takže já jsem si doma proplakala to, že je mi třicet, konečně mám všechno, co jsem si přála – prosperující koně, nádherného syna, skvělého muže. A teď to všechno skončí? Bylo to šílené, měla jsem velký strach o sebe, o rodinu a svědomí mě pálilo velmi,“ svěřuje se.

Od začátku se počítalo, že jí amputují celou nohu až k pánvi. „Nakonec to doktor udělal tak, že zvolil exartikulaci (oddělení v kloubu - pozn. red.) v koleni, a tím pádem mi zachránil celou hybnost vrchní části nohy, za což jsem zpětně nesmírně vděčná,“ říká Věra.

Amputaci měla za sebou, následná rekonvalescence však neprobíhala úplně dobře, rána se nehojila a znekrotizovala.

„Posléze se přistoupilo k plastické operaci, v podstatě mi odřízli povislou kůži po porodu na břiše a voperovali mi ji dolů na tu nohu. Jiné ženské za to zaplatí, já mám plastiku zadarmo, takže má to i svoje výhody, odešla jsem štíhlejší,“ bere situaci s humorem.

Na adekvátní protézu, která by vyhovovala jejímu aktivnímu životnímu stylu, si musela počkat půl roku. „Já už jsem se nemohla dočkat, říkala jsem doktorovi, ať mi klidně dá i dřevěnou, že už chci chodit,“ směje se Věra a ukazuje nám tu, kterou nakonec získala – bionickou.

„Mám tu nelepší, co lze, fakt si nemůžu na nic stěžovat, nechci dělat, že pláču, s touto protézou dělám všechno, ne-li víc, jako dřív, ve funkcích je asi kolem osmdesáti sportů, které se tam dají nastavit, ovládám to skrze aplikaci v telefonu,“ popisuje nám, jak funguje.

Chodit se s ní už naučila, na běh si ještě netroufá, stále se s náhradou nohy sžívá a zvyká si na ni. Těžké práce kolem koní a na pozemku se ale nevzdala. Z hnoje dělá kompost pro místní zahrádkáře a koňskou sílu využívá na tažné práce.

Za tmavým Amorem a bílou Žanetou, které oba získala ve špatném stavu a vyléčila, chodí skoro každý den a za každého počasí.

Jen zdejší svažitý a občas kluzký terén v bahně jí dělá s protézou, a často s dítětem na zádech nebo kolečkem v ruce, problémy. Plánuje zpevnění povrchu, scházejí jí však finance, se kterými má pomoci veřejná sbírka na platformě Znesnáze21.

„Vzhledem k tomu, že jsme na to sami, tak by nám moc pomohla finanční náplast v podobě sta tisíc korun. Za to bychom zakoupili zatravňovací dlaždice, daly by se do svahů a mně by to neprokluzovalo, obzvlášť v době oblevy,“ vysvětluje.

A proč volí právě zatravňovací rohože? Místo na kraji Prahy v Suchdole, na hranici chráněného krajinného území, nechce narušovat uměle třeba betonem, ráda by ho ponechala co nejvíce zelené.

„Život vedle koní mě naplňuje a dělá šťastnou,“ říká usměvavá žena. Pomohli jí prý vyrovnat se psychicky se ztrátou nohy a nedovolili smutnit. Podobnou pomoc nabízí také ostatním, kteří se potýkají s podobným osudem jako ona. Jsou u jejích koní vítáni.

Zato k osudnému longboardu má dnes o něco méně vřelejší vztah. „Nechala jsem si ho vyrobit na zakázku, tak se mi nechce ho prodávat. Spíš možná vystavit jako připomínku na životní kapitolu,“ zvažuje.

Myslí si, že by časem jízdu na prkně zvládla i s protézou. „Jenže nevím, zda se mi chce pokoušet znovu osud a ‚dráždit‘ ho novou nohou. Teď mám navíc malého a je třeba být zodpovědnější,“ říká Věra na závěr.