Yvetta Simonová: Vdala jsem se za publikum

„Můj život se točí pořád hodně kolem zpívání, já bez publika nevydržím. Jeden kamarád to před lety vystihl slovy: Už vím, jak to s tebou je – ty ses vdala za publikum. A měl pravdu. Nejdřív u mě bylo vždycky představení a pak teprve soukromý život. Dělala jsem to špatně – ale už se stalo,“ přiznává upřímně pěvecká legenda, bez níž se řadu desetiletí neobešel snad žádný hudební televizní pořad.

Nazpívala přes 600 písní: Já jsem zamilovaná, Malá černá kočička, Dáme si do bytu, Dva modré balónky, Čas borůvkových koláčů, O nás dvou… Ty nejslavnější v nerozlučné dvojici s Milanem Chladilem.

Zůstala skromná, laskavá, vždy dobře naladěná, pracovitá a nekonfliktní. Uvítala mě dokonale upravená, s hlavou plnou vzpomínek, ale hlavně současnosti. Je sice už mnoho let v důchodu, „jenže v naší branži tohle slovo neznáme“, směje se. Intenzívně se zajímá o dění v muzice, politice, kultuře i technice. A když jí zadrnčí mobil, pohotově domlouvá další vystoupení, na která jezdí několikrát do měsíce s Josefem Zímou či Milanem Drobným.

Ve věžáku s nádherným výhledem a balkónem bydlí sice sama, často se ale vídá s rodinou svého syna Tomáše Spurného, který pracuje v Divadle U hasičů.

A je už dokonce prababičkou! „Patnáctiletá pravnučka Eliška chodí do spousty kroužků, sportuje, dělá i muziku a tanec… Zdá se, že podědila nějaké moje geny. Syn hrával na kytaru, jenže pak toho nechal, vyvrbil se spíš po otci, který byl vynikající producent a manažer pražské Lucerny…“ uvádí mě do děje.

Zpívá si stále každý den, patří to k jejím zaběhnutým rituálům. „Ráno si uvařím kafe nebo raději bylinkový čaj a rozhýbu nejdřív celé tělo, jinak bych se nehnula. Mám totiž operovanou páteř, naštěstí mě rehabilitační sestra naučila výbornou sestavu, ke které si ještě přidávám něco svého. Chvilku se koulím na balónu a místo činek, které na mě pokaždé vypadly ze skříně, používám pet láhve, ty pěkně stojí. Onehdy jsem se z jedné omylem napila, ale už je zase plná a cvičím opravdu poctivě.“

Disciplínu dodržuje i v jídle, štíhlou figuru by jí mohla závidět leckterá čtyřicítka. K snídani si vystačí s „gumovými“ dietními chlebíčky. „Nejsou moc poživatelné, ale zvykla jsem si. Dám si na ně plátek sýru nebo dobré šunky, jinak uzeniny nejím. Při různých občerstveních po televizních vysíláních se mi zprotivily, navíc pořád čtu, jaké šílenosti obsahují. Nikdy jsem nejedla sladké, knedlíky jsem taky nemusela, ale tatarskému bifteku jsem neodolala nikdy… Ovšem věk se nedá zastavit ani zdravou životosprávou,“ posteskne si.

Stárnout umí paní Yvetta s noblesou. Není divu, že si k stříbrnému Slavíkovi z minulosti a k druhému za celoživotní přínos nedávno přisedl i titul rozhlasové ankety Šaramantní osobnost roku. Když se před víc než šedesáti lety objevila na jevišti a později na obrazovce, mužům padala čelist a ženy toužily vypadat jako ona. Říkalo se jí česká Sophie Lorenová.

„Ta byla fakt krásná, ale to srovnání by mě samotnou nenapadlo. Já se na sebe nedívám, jsem strašně sebekritická. Spíš si říkám, že jsem musela mít hrozné šaty nebo líčení. Šminky se tenkrát sháněly složitě v Tuzexu nebo východním Berlíně, oblečení – většinou kalhotové kostýmy – mi šili v salónech Eva, což byla bývalá Podolská, a Styl, jinak nic nebylo.“

V době jejího mládí neexistovaly ani fan kluby, ani cílená propagace. „Ve Slavíkovi jsem se proto držela léta jen ,na chvostu‘ a kolikrát jsem říkala, že už tam po čtyřicítce nepatřím, ať dají prostor mladým. To tvrdím i dnes, výjimkou jsou stálice Gott a Bílá, kterým moc fandím.“ Líbí se jí ale třeba i Vondráčková, Rottrová nebo Machálková a sleduje také Vojtu Dyka a nové talenty v muzikálech. Ona sama kdysi v jednom začínala…

A jestli to mají začínající zpěváci teď lehčí nebo těžší? „Těžko říct. Je každopádně obtížné se prosadit. Sleduju SuperStar a ty mladé obdivuju. Musí mít obrovskou odvahu předstoupit před kameru. Já bych tam nešla, zbláznila bych se trémou. Vzpomínám na své první vystoupení v televizi roku 1960, jak dlouho jsme zkoušeli, a přesto jsem se klepala…“

Podle paní Yvetty je to věc osobní volby. „Kdo touží něčeho dosáhnout, přihlásí se, i kdyby ho měli zmlátit a házet po něm rajské. Vyhrávají ti, kteří už často zpívají s malými kapelami a trochu se v té oblasti pohybují. Vedle nich se na obrazovce ocitne spousta lidí, kteří tam nemají co dělat, až se člověk diví. Ale ono o nic vlastně nejde – objeví se, zmizí, akorát vedle v domě řeknou: Hele, ten Honza tam neměl chodit.“

Malá Yvetta Roubalová měla melodický hlas a chodila do hudební školy. „Jsem z muzikantské rodiny, dědeček Šedivý byl sice známý vídeňský mistr štukatér, ale k tomu založil kapelu, učil na housle a všechny jeho děti zpívaly.“

Vyrůstala v areálu podolské nemocnice, kde její tatínek získal práci a služební byt. Koupala se ve Vltavě, v zimě bruslila a byla dobrá ve volejbalu. Chtěla být nejdřív tanečnicí, pak učitelkou klavíru a operní zpěvačkou. „Maminka mě brala často do Národního divadla a poctivě odseděla i moje hodiny baletu, znala kroky a zkoušela mě z nich jako z násobilky. Dokud jsem stála u tyče, šlo to, ale jak přišly špičky a měla jsem přecupitat sál, bolely mě strašně palce. Učitelka říkala: Dívenka je šikovná, ale je moc statná. Prostě jsem se při své výšce neunesla.“

Byla z toho smutná a učitelka ji utěšila tím, že by mohla zpívat. Začala tedy chodit na zpěv na konzervatoř. „Abych neměla smůlu, přeskakovala jsem tam rohožky, div jsem se nepřerazila, pila jsem příšerná syrová vajíčka… Jenže pak konzervatoř zavřeli a já to doháněla v soukromí.“

Na přání tatínka vystudovala obchodní akademii. „Ten by mi jen zpěv nedovolil, nevěřil, že je to solidní zaměstnání. Ani já nepočítala s tím, že bych zpívala do šedesáti jako třeba Rudolf Cortéz, s nímž jsem občas vystupovala. Ten tvrdil, že mám hlas jako anděl. Leda snad baskervilský, oponovala jsem.“

První angažmá získala v Bratislavě v pouhých sedmnácti letech: vystoupila na Malé scéně v hudební verzi Gogolovy Ženitby – a zažila velký úspěch. „Byla to náhoda, doporučil mě tam můj profesor zpěvu. Maminka mě dlouho nechtěla pustit, kartářka totiž předpověděla, že budu mít večerní zaměstnání. A tak se obávala, že snad budu pracovat v baru. Ale měli jsme v Bratislavě příbuzné, a tak jsme tam žily tři roky spolu.“

Jednoho dne pozval Yvettu pan režisér na oběd s tím, že přijede Oldřich Nový. „Obdivovala jsem ho jako Kristiána a moc se těšila. Dorazil s manželkou a přisedl si k nám i mně tehdy neznámý producent František Spurný. Tam to ale ještě nezajiskřilo. Po návratu do Prahy jsem vystupovala s orchestry Jiřího Procházky a Zdeňka Bartáka. A asi za rok mi zavolal, že by potřeboval, abych zazpívala v Plzni…“

Po svatbě získala příjmení Spurná. Jan Werich ovšem jednoho dne prohlásil, že s takovým jménem nemůže zpěvačka vystupovat, protože je nevstřícné. Napsal na papírek řádku variant a mezi nimi Simonová. Yvettě tak zůstal monogram YS, který si nechala i po osobních peripetiích.

Roku 1957 začala zpívat s kapelou Karla Vlacha – nejdřív sólo. Až Vladimíra Dvořáka napadlo, že by to mohli zkusit v duetu s Milanem Chladilem. Byla to dobrá volba. A protože k tomu došlo v pátek, stejně jako k dalším osudovým momentům zpěvačky, stal se pátek jejím šťastným dnem.

Trochu ji mrzelo, že už se nedostala znovu k herectví, i když jako skutečná herečka si ve své sebekritičnosti nepřipadala. Později aspoň propůjčila hlas Květě Fialové jako Tornádo Lou ve filmu Limonádový Joe. „Dnes je propojení hraní a zpěvu běžné, možná bych se v muzikálech uplatnila víc. Hostovala jsem jen v Karlíně v Hello Dolly a moc se mi to líbilo. Ale Milan chtěl, abychom jezdili jako zpěváci, chtěl být nezávislý, sám sobě šéfovat. Asi to tak bylo dobře.“

Když mluví o svém parťákovi, rozsvítí se jí oči. „Milan byl moc hezký chlap, bodrý Moravák, příjemný, vtipný. Rozuměli jsme si jako přátelé i jako zpěváci a prožili jsme spolu víc času než s vlastními rodinami. Kolikrát jsme v noci přijeli ze zájezdu a ráno hned natáčeli v rádiu nebo televizi. Měli jsme se rádi, dokonce jsme v Praze bydleli ve stejném domě. I když lidi to brali jinak. Vytvořili si představu, že jsme pár.“

Samozřejmě občas přišla ponorka, taky se dovedli pohádat – a rychle usmířit. „Dost jsme se poznali na dlouhých zájezdech do Sovětského svazu. Povídali jsme si většinou o muzice nebo o sportu, Milan byl velký sportovec. Ale chodil se mnou v Moskvě i do divadla na balet a operu. Viděli jsme třeba slavnou Annu Pavlovovou, která byla můj idol a tančila až do sedmdesáti!“

Jejich repertoár tvořily hlavně zahraniční hity, které šikovní textaři narychlo přeložili do češtiny. „Snažili jsme se zpívat i v originále, jenže nám to páni zatrhli a nutili nás do ruštiny. Vlach měl taky zájem, aby se dělaly původní české šlágry, a že jsme jich měli…“

Paní Yvetta vzpomíná, že když přijeli do Gruzie, s ruštinou je vypískali. „Druhý den jsme už zpívali Cao, cao, bambino a další – anglicky, italsky, francouzsky, maďarsky. A strhnul se obrovský aplaus. Dodnes si ty cizojazyčné písničky pamatuju, ale musím je odzpívat v celku, jak bych se zastavila, ztratím nit. Dnešní hudební proudy jsou už někde jinde, my byli melodičtější. Proto vítám návrat k muzice 60. let. Moc škoda, že Milan tak předčasně, roku 1984, zemřel…“

Potlesk Yvettě Simonové nahrazoval osobní štěstí. Manželství s Františkem Spurným skončilo rozvodem, stejně jako druhý sňatek s hudebním skladatelem Jaromírem Vomáčkou. Pro své partnery byla asi příliš emancipovaná, a tak nejklidnější období zažila až s třetím partnerem Karlem Vlachem. Ale dlouhé roky ji ani ve snu nenapadlo, že jednou vytvoří harmonický pár.

„Zpočátku mi onikal. Byl o dost starší, zkušený, měl pochopení pro můj neuspořádaný a hektický život, nepotřeboval si nic dokazovat a nejlépe věděl, co soužití se zpěvačkou obnáší. Ani nevím, jak to přišlo, že jsme se sblížili. Každý rok zjara se jezdilo s kapelou na týden na Chopok na takové prázdniny, tak asi tam…“ krčí rameny.

„Vlastně jsem nikdy neměla chlapa, který by se o mě staral, musela jsem hodně spoléhat na sebe. Všichni moji partneři byli osobnosti, ale ti první dva neunesli, že nestojím v jejich stínu. Když čtu, jak má nějaká známá zpěvačka harmonické manželství, neumím si to představit, potřebovala bych na to nějaký kurz. První rozvod byl vůbec náročný, ve hře byl syn a Spurný zrovna zažíval těžkou situaci: Lucerna i divadlo pryč, složitá doba. Taky děsně žárlil…“

Nebylo divu, Yvetta dostávala kila dopisů od ctitelů. Poštu zařizovala její maminka – třídila ji, rozesílala fotky. „Dnes je výhoda, že si vás každý vyfotí sám, ovšem na úkor kvality, fotky jsou většinou příšerné momentky s bleskem. Raději je nechci vidět.“ Maminka zpěvačku zastoupila i ve výchově syna – spolu s druhou babičkou. „Ty dnešní většinou ještě pracují, moje měly naštěstí čas. Syna jsem kolikrát viděla až po několika týdnech. Vyrovnal se s tím dobře, jen já mám občas výčitky svědomí…“ přiznává.

Může mít taková velká hvězda dobré kamarádky? „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, ale moc jsem jich opravdu neměla. Odvíjelo se to vždycky od mé profese. Bavila jsem se s děvčaty, s nimiž jsem zpívala, třeba z Linha Singers mám přítelkyni Alenku. Jezdila jsem i se Zorkou Kohoutovou… Ovšem takovou tu velkou svěřovací kamarádku jsem neměla nikdy, nebyl čas.“

Tvrdí, že neví ani o ženské závisti a rivalitě. „To jsou jen malichernosti, snad jsem zaslechla nějakou poznámku kolem šatů, že jsou hodně odhalené. Jinak jsem si ničeho nevšimla, nezatěžovala se tím. Práce bylo opravdu dost… Jeden čas jsme měli chalupu v horách, kam jsem ráda jezdila, i když jsem nebyla žádná chalupářka,“ odvádí řeč.

Šťastná, pozitivní povaha. Přesto tvrdí, že žádný recept na štěstí nemá. „Život utíká, jde pořád svým tempem, které nelze ovlivnit, zpomalit. Pokud jsem zdravá a mám práci… to je moje štěstí. Jakmile odejdete do penze v šedesáti, nastane vakuum a to je špatné na psychiku. Což mě zaplaťpánbu minulo. I když… jsem nervnější než dřív, byla jsem známý kliďas. Možná to přináší i doba, stačí dvoje zprávy a člověk je vytočený. Proto sleduji jen 24.“

A další koníčky? „Nemám už tolik času. Dost spolknou vystoupení a zájezdy. Jsem taky strašně pořádná a musím mít v bytě všechno akorát, pěkně uklizené… Ale moc ráda čtu. Hlavně historické romány a literaturu faktu, knížka mě uklidní, bez ní bych neusnula. Teď jsem četla hodně knížek o Egyptě.“

Na filmy a televizi moc nekouká. Zato miluje změny a s nadšením přestavuje byt. „Ten bych měnila pořád! Vede u mě hlavně bílá barva – kolem sebe i na sobě, mám bílé stěny, nábytek, sedačku i halenky, bílá je lichotivá k obličeji, rozsvěcuje.“

Zpěvačka má ještě předsevzetí skamarádit se víc s technikou. „Chci k narozeninám tablet, abych si mohla číst o nejnovějších událostech, ale když vidím, jak u toho všichni sedí, trochu se bojím, aby se ze mě nestal závislák. Že budu přesycená informacemi a budou mě bolet oči. Přijdu na návštěvu a tam dvě hodiny hledají na internetu kabelku… No nevím, je to pokrok i brzda.“

Na svém životě by nic neměnila, anebo by změnila úplně všechno. „Nebylo to tak špatné. Ale ani tak nádherné, že by to nemohlo být lepší. Nejhezčí bylo určitě období, kdy se narodil syn. Od té doby jsem ušla dlouhou cestu a už jsem z ní trochu unavená. Měla jsem velkou kliku na lidi. A na publikum, které mě vždy nabíjelo a vracelo mi energii, kterou jsem mu poslala. Toho si nesmírně vážím a snad díky tomu ještě mám nějakou sílu. S muzikou není život snadný, ale je krásný!“

Zpěvačka mrkne na hodinky a vyděsí se. „Už konec, jinak bych se umluvila a přišla o hlasivky. A zítra musím zpívat!“