Yvetta Blanarovičová: Každé dítě si zaslouží naši pozornost. A ne tablet nebo mobil

Bylo dané produkcí a dramaturgem, že jsme navštívili centrum pro lidi s tímto onemocněním. Hovořili jsme tam s panem docentem o jeho projevech. Jakým způsobem ho vnímá rodina a jakým pacient.

První stadium choroby se nepozná, protože všichni zapomínáme na leccos. Rodina netuší, že už je to fáze nemoci. Zajímavé je, že s touhle rolí se kolem mě jakoby mávnutím proutku vyrojilo mnoho přátel, kteří podobný osud řeší doma. Ani jsem netušila, že je toho tolik, a i v mém okolí. Ta role je opravdu velká výzva.

Kdepak, já se už naumírala v divadle i v seriálech! Když jsem hrála v Pojišťovně štěstí, lidi se divili, že mě potkávají na ulici, a jedna paní se dokonce rozplakala, že mě vidí živou a zdravou, že mi ta televizní sebevražda ve skutečnosti nevyšla.

Teď se navíc zabývám zdravějším začátkem role, kde je i humor a Zdena má jen mírné blackouty. Divák projde celou nemocí a na začátku je to relativně v pohodě.

Vznešený stát je ten, kde se mají dobře děti, nemocní a staří lidé. My máme sílu zvládat život, ale tyhle skupiny ne. Jsou to otisky nás samotných.

Když je člověk nemocný, dostavuje se často beznaděj. Nemá jinou volbu, pokud je ta choroba fatální. Zdravotnictví by mělo být na tak vysoké úrovni, aby dokázalo pomoci, zvláště když je starý člověk u konce svých sil. Trápí mě, že není víc zařízení, která by umožňovala důstojný pobyt nemocným a starým lidem, odkázaným na péči druhých. Mnohdy se nenacházejí v prostředí, které by odpovídalo tomu, jak dlouho pracovali.

Máme tu teď generaci důchodců, kteří celý život pracovali a pobírali většinou mizerné platy. A na ně se v devadesátých letech jaksi zapomnělo, takže když všechno šlo nahoru, důchodce stál někde zapomenutý v dějinách bujarého optimismu.

Jejich důchody, ve většině případů, jim doteď stačí na velmi skromný život, a když se k tomu přidá nemoc, tak je jejich situace opravdu krizová. Kdybychom nenastoupili my, rodinní příslušníci, asi by se jim moc dobře nežilo.

Ano, právě proto je naše pouto velmi silné. Mám mamku, která přijíždí pravidelně do Prahy ze Slovenska, vždy na osm měsíců. Je jí osmdesát a je úžasný parťák.

Pomáhá mi, je to autorita i kamarádka, která umí radit, protože má odžito. Na naše žabomyší války se dívá s velkým nadhledem, který je ozdravný. Zdraví jí zaplať pánbůh slouží, vyřídilky má také dostatek. Hodně čte a neustále mne zkouší u televize, jestli znám jména herců. Je vynikající kuchařka, a hlavně dobrý člověk.

Helena Vondráčková je ikona a polemiky, v jaké době se stala slavnou, mne nezajímají. Stejnou ikonou je pro mě Marta Kubišová, Václav Neckář, Hanka Zagorová, Marie Rottrová, Karel Gott. Zanechali svoji pečeť, jejich písně se zpívají dodnes a je úplně jedno, v jakém období vznikaly. Vždyť zlidověly. Lidé je poslouchají, ať se to někomu líbí, nebo ne.

Můj hudební vkus ovlivnil tatínek, který miloval vážnou hudbu a folklor. V tom jsem vyrůstala. Protože jsem se věnovala baletu, poslouchala jsem Čajkovského, Prokofjeva a podobné autory.

S popem jsem se setkala tak, že tatínek přinesl kotoučák. Když chceš poslouchat tuhle muziku, tak kvalitní, řekl a dal mi pár nahrávek. A já se zamilovala do Queen, Beatles, Deep Purple, Jackson5, U2, Phila Collinse, to pro mě bylo top. Dodnes si pamatuji, jak si brácha pouštěl Radio Luxembourg a já vedle v pokoji drilovala na houslích etudy. Dětství plné emocí…

Chcete upřímně?

Byla jsem nejmladší ze tří sourozenců, a ještě k tomu holka. Ráda jsem se učila. Nebyla jsem šprt, jen jsem si rychle pamatovala.

Na základní škole jsme měli přísné, ale dobré učitele, kteří mne ve všem podporovali, uměla jsem číst a psát poměrně brzy, zajímala mne historie, hodně času jsem trávila v knihovnách, i doma jsme toho měli přehršle, takže jsem ve dvanácti přečetla Bídníky, Edith Piaf, Bouřlivé výšiny, Janu Eyrovou, no, a nakonec jsem si vybrala do čtenářského deníku Ladislava Mňačka Jak chutná moc.

Našla jsem ho v naší knihovně. Trošku jsem tím způsobila ve škole rozruch, ale až teď si uvědomuji, jak jsem měla úžasné učitele.

Dost jsme jako sourozenci sportovali. Ráno jsme vypadli a večer se vraceli. Od toho se vše odvíjelo. Byli jsme před domem a hráli si, rodiče neměli starosti a nemuseli nás hlídat. Žádné doprovázení přes město na kroužky, chodili jsme sami, to byla výhoda. Dnes to děti neznají, lidé se víc bojí a své ratolesti hlídají. Je to dáno dobou.

Vzali nám nějaké majetky. Pole, luka, háje, ale mamka o tom nevěděla. Až když jsem řešila pozůstalost po babičce, zjistili jsme, že jsme toho měli víc. Nikdy jsem neměla to správné CV, maminka třeba nikdy nevstoupila do komunistické strany. Pracovala 35 let ve zdravotnictví.

Komunismus byl v mnohém krutá doba, ale v mých vzpomínkách je naše ulice, škola, výlety s mamkou po hradech a zámcích a lidé, kterým vděčím za mnohé. A to říkám i svému synovi, který se mě na to ptá, protože tendence překrucovat historii je velká.

Je třeba, aby věděl, jak to bylo v době mého dětství a mládí, aby se nestalo, že se to bude přetáčet a říkat jinak. To pak může způsobit další zkrat. Tak jako já se ptám mámy, jaké to bylo v době války a v období tvrdé normalizace.

Myslím, že je půl napůl a jsem za to ráda. Je to mix, který je přijatelný a pohodový. Má charakterové vlastnosti, které jsou fajn. V mých stopách nešel, i když umění má rád. Chodí do divadla a na koncerty, ale má v sobě spíše obchodního ducha.

Každá z nich mi dávala zabrat a na každou mám hezké vzpomínky.

Myslím, že to byl moment, kdy si lidé začali pamatovat mé dlouhé příjmení. (směje se) Měla jsem radost. Tehdy Hudební divadlo Karlín mělo 1550 míst a představení bylo pět let beznadějně vyprodané a Princezna ze mlejna sklízela úspěchy doma i v zahraničí. Kdo by z toho neměl radost?

V roce 1987 jsem dostala pozvání na kamerovky pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Měla jsem za sebou velkou roli ve filmu Kdo se bojí, utíká, který točil Dušan Klein, a tři měsíce poté jsem stála před kamerou jako čarodějnice Černava. Dvě diametrálně odlišné role.

Dá se říct, že tyto dva filmy ovlivnily můj život a Princezna ze mlejna mou kariéru.

Protože jsem se setkala v prvním filmu s Petrem Čepkem, který mi hrál otce, a v pohádce mi mámu hrála Helena Růžičková. Skoro rok jsem mohla stát vedle těchto velikánů a užívat si jejich brilantního herectví.

U obou filmů stál za kamerou Jaroslav Brabec, a když si k tomu přidáte režiséry Dušana Kleina nebo Zdeňka Trošku, měla jsem ten nejkrásnější rozjezd, o jakém se mi ani nesnilo. Hodně mne naučili, a za to jsem jim vděčná.

Mám úctu ke všem, kteří poctivě svou prací a pílí něco dokázali, ať je to na poli politiky, byznysu, či umění. Mám mnoho přátel, kteří jsou vzácní a vznešení v tom, co dělají.

Povedly se jim naprosto neuvěřitelné věci, to jsou pro mne autority. Z ničeho se dokázali probít k úspěšnosti. Těch si vážím, ať jsou nahoře, či dole, protože to se může stát hned.

Co mi chybí ve společnosti, je úcta ke starším. Moc tramvají nejezdím, protože pořád přejíždím autem sem a tam, ale pokud v ní jedu, nemám problém zvednout cácorku nebo kluka, když vidím, že starý člověk stojí nad ním. Když se někdo chová neurvale, nemám problém ho zklidnit a zeptat se, zda se nestydí. I když je to parta výrostků.

Když to řeknete v klidu a bez afektu, tak většinou se omladina zklidní. A mladí potřebují pocítit respekt a vědět, kde mají mantinely. Vždyť mám La Sophia (projekt na vzdělávání talentovaných dětí ze sociálně znevýhodněných rodin – pozn. red.) a tam jsou děti od 7 do 18 let. Přijdou třeba z prostředí, kde si leccos můžou dovolit, ale v La Sophia ne.

Jsem taky ředitelkou Mezinárodní soutěže Talent la Sophia a pravidelně jezdím s dětmi na letní Akademii. Ukočírovat 56 talentovaných dětí můžete jen tehdy, když jim nastavíte pravidla.

Pokud cítí, že se chovám stejně ke všem, tak to berou. Děti potřebují řád. Je nesprávné vychrstnout je do školy a zodpovědnost předat učitelům. Nikdo nezná lépe dítě než rodič sám. Musí však být deset kroků napřed.

Když dítěti nechá projít malér, co bude dělat za 10 let? Je třeba jim to vysvětlovat. Děti jsou zlaté, každé z nich se rodí jako nepoznamenaný anděl. Měla jsem v projektu i děti s poruchou chování a nezaznamenala jsem jediný problém. Když se s nimi komunikuje a vše se rozebírá, rády naslouchají, a pokud cítí jistotu, zklidní se.

Každé dítě si zaslouží naši pozornost. A ne tablet nebo mobil. Může mne vzít čert, když tříleté dítě „unavuje“ svého rodiče otázkami a on mu radši vrazí do rukou tablet a pustí hry. To je smutné.

Lež. Tu nedokážu odpustit. Když někdo zalže, vymyslí si na někoho nepravdu, a rozjede Thomasův teorém, tedy že když bude stokrát opakovat lež, stane se nakonec pravdou. Tomu se odmítám podřídit.

Narážím doteď. Je divné a zvláštní, že tento nešvar je tak rozšířen a má živnou půdu celosvětově. Někdo si něco na někoho vymyslí, pustí to do éteru, a světe, div se, ona ta lež funguje. V Káthmándú takové lidi zavírali se zloději do klece na hanbu. A celá ulice se na ně dívala. Představte si velikost té klece u nás. (směje se)

Spíše naopak. Ti, kteří mě znají, vědí, že když ztichnu, začnu být podezřele klidná a nemluvím, je zle. To se bojí.

Pořád a vůbec mi to nevadí. Když si lidé zapamatují při vyřknutí mého jména roli, co se jim dostala do srdíčka, proč bych měla protestovat?

To ano, bylo parné léto jako to letošní a můžu vám říct, že v tom kožichu bylo na padnutí.

Nejlépe bez mobilního telefonu a wifi. Tento rok jsem odjela na měsíc do domu své manažerky do Španělska. Kvůli totální únavě už to byla nutnost, jen občas jsem zvedla telefon. To byl odpočinek!

Jezdila jsem se Španěly autobusem, kam se mi zachtělo, každý den jsem zdravila východ slunce. Řeknu vám, být sama se sebou je úžasné.