Xindl X: Věk v občance se mění, ale já se cítím pořád na šestnáct

Ano. Chci se znovu začít učit tancovat, abychom si mohli zatančit i s manželkou Monikou.

Určitě mě překvapilo, jak je soutěž náročná fyzicky i časově. Pohltilo mě to tak, že jsem skoro neměl čas žít vlastním životem. To, co bych normálně řešil celý den, jsem měl vyřešené za půl hodiny. A co nešlo stíhat, jsem odsouval „až po StarDance“.

Mile mě pak překvapila parta, která tam vznikla. Jsou to hrozně fajn lidi a myslím, že jsme si všichni vzájemně sedli. A bylo vtipné pozorovat, jak se skupina dospěláků najednou změnila na jednu velkou školu v přírodě.

Jak všichni vytahují pubertální fóry ze základky, jak se z režisérů a organizátorů stávají „učitelé“, proti kterým se účastníci občas vzájemně „spiknou“…

Já s tím problém nemám. Vždyť jsem si to jméno sám vymyslel. Samozřejmě je to umělecké jméno, na Ondru slyším taky – i když jsem původně chtěl, aby se moje občanské jméno od pseudonymu úplně oddělilo. Xindl X měl být totiž název kapely.

Jenomže jsem tehdy dostal nabídky na hraní za takové peníze, že by to kapelu neuživilo. Tak jsem to nakonec odehrál jen sám s kytarou. Jezdil jsem jako jednočlenná kapela Xindl X a už mi to zůstalo.

Pseudonym samozřejmě fungoval i jako role, mohl jsem být třeba drzejší v tom, co jsem říkal mezi písničkami. Když se někdo jmenuje Xindl, dovolí si víc. Doufal jsem, že mi pseudonym umožní žít si život oddělený od Xindla, ale samozřejmě hned nějaký druhý třetí koncert, tuším na Portě, organizátoři na plakát napsali „Ondra Xindl X Ládek“, a bylo po inkognitu. Teď už na koncertech to, co mezi písničkami říkám, říkám víc za sebe, za Ondru.

Rozhodně nechci říkat, co jsem danou písničkou myslel, písničky mají mluvit samy za sebe! Nejlepší je, když si je člověk poslechne a najde si v nich to svoje – třeba i něco, co jsem tak ani nemyslel.

Nebylo…

To nebyla jen jedna zkušenost, takových bylo moře. Když se člověk pohybuje v šoubyznysu, pozná spoustu lidí, kteří se s ním chtějí kamarádit jen proto, že je jim to ku prospěchu, a pokud se jim to nehodí do krámu, přestanou ho znát.

Čím víc podobných zkušeností mám, tím lépe dokážu takové lidi selektovat ze svého života. Nepotřebuju mít spoustu kamarádů. Stýkám se s docela malým okruhem lidí, o to jsou však pro mě důležitější.

Moje texty jsou univerzální, fungují napříč generacemi. Důležité je, kdo je zpívá, interpretace udělá s písničkou hodně. Kdybych třeba texty pro Slzu zazpíval já na jinou muziku, fungovalo by to pro úplně jiné publikum.

Stejně tak písničku, co zpívá Hanka Zagorová, jsem původně psal pro sebe, nepřišlo mi, že se hodí pro někoho staršího. A přitom jí sedí.

Už dlouhá léta utíkáme s rodinou za teplem na Tenerife, kde máme druhý domov. A utíkáme tam nejen za teplem, ale také se schovat do bubliny, v níž máme soukromí a nikdo nás na ulici nepoznává.

Ano. I když používám online média pracovně – k reklamě a komunikaci s fanoušky – tak mi to nedá a trávím na síti i hodně osobního volného času, místo abych dělal něco smysluplného.

To, že s fanoušky komunikuji napřímo, se dneska od zpěváka očekává. Což je trochu škoda, protože se ze světa hudby vytrácí jisté tajemství. Dřív jsme si o muzikantech, které jsme měli rádi, hodně domýšleli, informace byly vzácnější. Dneska vědí všichni všechno na všechny.

Otcovství mě změnilo zásadně. Když se nám mělo narodit druhé dítě, myslel jsem, že začnu psát písničky pro děti – a místo toho jsem začal psát politicky angažovanější věci.

Řešil jsem, jak bude republika vypadat ne pro mě, ale pro následující generaci. Ale díky svým dětem mám nakoukaných i spoustu pohádek a muzikálů, tak to třeba ještě přijde.

Už teď mám v hlavě muzikál, který bude možná i pro děti. Každopádně v něm bude vystupovat hodně zvířátek. Ale možná to bude naopak dětem nepřístupný muzikál o zvířátkách…

Občas si s kamarády zahrajeme, ani u toho nemusí být oheň. Pořád se vnímám jako folkař, i když to není folkrock, ale folkpop. Folk je pořád důležitou součástí mé muziky.

Když se někdy potkáme i s rodinami s Lukášem ze Slzy, tak hrajeme vzájemně jeho a moje písničky a do toho třeba i Rosu na kolejích.

Anděla jsem původně napsal na kauzu Bohumila Kulínského. Celá píseň začínala slovy: „Andělskej sbor, no, to je lepší než porno“ a pak následoval ostatní text.

Nakonec mi přišlo škoda spojovat úvodní větou písničku s konkrétní kauzou, obecný text o zneužívání moci mi přišel lepší. Takže jsem tu první větu nakonec škrtnul.

Věk v občance se mění, ale já se pořád cítím stejně. Na šestnáct. Nepřipadám si jako zodpovědný dospělý. A manželka říká, že se pořád cítí na sedmadvacet, takže já jsem v našem vztahu pořád ten mladší puberťák.

Potrvá skoro tři hodiny, takže bude asi třikrát delší než náš normální koncert. Zamýšlím se nad dramaturgií, šířkou repertoáru i počtem hostů, řeším světla s osvětlovačem a kecám mu do toho podobně, jako kecám producentům do aranží písniček.

V písničce Volnoběh si dělám legraci z lidí, co jsou přehnaně ambiciózní, i z těch přehnaně neambiciózních. Původně jsem ji psal jako kritiku těch, kteří to nechtějí nikam dotáhnout, a pak jsem sám sebe přistihl, že je mi to v dnešní hektické době sympatičtější než opak.

Tak jsem se přehoupl do druhé polohy a kritizuji spíš lidi, kteří se pořád za něčím ženou, a život jim mezitím utíká mezi prsty. Ten klip je hodně vymazlený, stál bezmála půl milionu. Točilo se tři dny s velkým štábem, v různých lokacích, s hodně herci a komparzisty. Na to natáčení budu rád vzpomínat, byť mě to ekonomicky vysálo.

Spousta muzikantů nahrává „bestofky“ jen proto, aby si vydavatelství něco vydělalo. Já jsem k ní ale přistupoval tak, jako bychom točili normální desku.

Vybíral jsem sice písničky ze svých jednadvaceti singlů a přidal jen tři nové písničky, ale ty drží nejvyšší kvalitu. Tohle prostě bude ta nejlepší deska za celých dvanáct let, co hraju.

Určitě písničku Chemie, která mi přijde hodně nadčasová, a také V blbém věku, Cudzinka v tvojej zemi a Popelka. To jsou pro mě nejsilnější věci z celé mé tvorby, za těmi si stojím nejvíc.