Výživová poradkyně Cecílie Jílková: Najíst se a ještě zhubnout

Pronikla ale do tajů zdravé výživy zvané živá strava a ke svým spisovatelským a muzikantským aktivitám přidala ještě profesi výživové poradkyně.

„Od svých sedmnácti jsem věčně držela nějaké diety,“ říká mladá spisovatelka, která svým psaním pokračuje v rodinné tradici. „Jedla jsem sice zdravě, ale málo. Teď, když jím ty správné věci, mohu se najíst dosyta, a přesto zhubnu.“

Zdá se vám to paradoxní? Přesto to funguje. „Mnoho lidí, kteří mají problém s váhou, dělá tu chybu, že jedí málo. A ještě k tomu nesprávné věci. Jenže hubnutí neznamená trápit se hlady!“ má za to Cecílie Jílková.

Když jí před lety ručička na váze ukázala osmdesát pět a ona vyzkoušela už všechny možné diety, tři roky jí trvalo, než našla to, co potřebovala. Řešením byly nikoli nízkosacharidové, ale naopak vysokosacharidové potraviny. „Ovoce, sušené plody, pseudoobilniny a v menší míře ořechy a semena,“ vypočítává Cecílie, co tvoří její základ.

„K tomu přidejte zeleninu, hlavně listovou, jako jsou špenát, salát, čínské zelí, kapusta nebo čekanka. Nic zdravějšího, co zároveň čistí organismus, neznám. V mnoha zpracovaných potravinách jsou dnes chemické příměsi, které tam dříve nebývaly, a i proto má mnoho lidí problém s nadváhou. Ale vezměte si třeba pohanku. Opomíjená potravina, a přitom ji naše babičky používaly na kde co. Je geniální v tom, že obsahuje komplexní polysacharidy, mnoho stopových prvků, zpevňuje a uzdravuje cévy, dokáže nás na dlouho zasytit, neobsahuje lepek a nekolísá po ní krevní cukr,“ říká Cecílie, která svým klientům sestavuje jídelníček na míru tak, aby nehladověli a kila přitom šla dolů.

Živočišné bílkoviny sama nekonzumuje téměř vůbec, i když třeba své pětileté dceři ryby vaří pravidelně. „A u babičky, tam má i klobásky nebo salám. Nezakazuju jí to, i když vím, jaký je rozdíl mezi krví vegana a masožravce,“ usmívá se.

„Svým klientům provádím i test z kapky krve a tam je to stoprocentně poznat. Vegani mají krev mnohem čistší. Panuje názor, že živočišné produkty jsou plnohodnotnější, protože obsahují komplexní bílkoviny. Vhodným poskládáním těch rostlinných, třeba rýže s fazolemi, docílíte ale téhož.“

Nejen o zdravém jídle často diskutuje i se svým otcem, sedmaosmdesátiletým spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Dává mu číst to, co napíše, a záleží jí na jeho názoru. Často jsou si oponenty a na mnoho věcí mají názory odlišné. „Je to ale jen takové poštuchování. Třeba o mém jídle žertuje, že je zvrhlé. Mně přitom připadá víc zvrhlé to, co je plné chemie. Nakonec ale táta moje jídlo oceňuje, protože se mu už většina pokrmů špatně kouše, a to, co připravuji já, se kouše snadněji,“ směje se.

Také její maminka, spisovatelka Lenka Procházková, se živou stravou nechává inspirovat. „Ráda by jedla takové jídlo častěji, ale trochu ji odrazuje menší dostupnost některých surovin. Ty je potřeba nakupovat v obchodech se zdravou výživou. A navíc si někdy ráda dá v dobré české restauraci dobrou svíčkovou.“

V prostředí, kde Cecílie vyrůstala, se šlo psaní vyhnout jen těžko. „Viděla jsem běžně svoje rodiče, jak píší, takže mi psaní přišlo jako něco normálního.“ Přesto, když se jí známí a příbuzní ptali, zda i ona bude spisovatelkou, kroutila hlavou, že rozhodně ne. „Chtěla jsem být jiná než táta a máma, vymezit se. Jenže hned po gymplu jsem zjistila, že o volných chvílích ťukám do počítače. A byla z toho povídka.“

Z povídky pak byla kniha Cesta na Drromm, kterou její otec nazval společenským románem. „Tváří se sice jako science fiction, ale je to zejména o mezilidských vztazích,“ prozrazuje Cecílie. „A i tam se už objevuje otázka zdravého jídla. I když je fakt, že mí hrdinové si nedělají jen lněné placky, ale třeba z kustovnice čínské, jinak nevyčerpatelné zásobnice vitamínů, pálí pálenku.“

Věděla, že rodiče ve svých románech čerpají ze svého života. Proto se do některých knih prostě nepodívala.

Zvlášť do těch, kde se v literární nadsázce objevuje její dětství. „Knihu od mého otce Jak se dělá chlapec jsem nečetla, znám jen úryvky. Nějaký názor na to, jak to bylo, má táta, nějaký máma, ale nějaký mám i já. A někdy se od názorů mých rodičů liší,“ říká pevně. I proto se bála, aby si snad jednoho z nich nevytáhla jako maturitní otázku. „Nakonec to ale naštěstí byl Seifert.“

To, že se doma občas mluvilo šeptem s pohledem významně stočeným k ukryté štěnici, považovala za normální také. Oba její rodiče byli členy Charty 77, v disentu velmi aktivní. Když občas odvedli estébáci tatínka nebo maminku k výslechu, nebrala to jako nic divného. „Jen mi přišlo trochu neobvyklé, když se mě paní učitelka ve školce každé ráno ptala, co je u nás doma nového. Ale byla jsem ráda, že se o mě tak zajímá! Rodiče mi iluze nebrali. Neřekli mi, že paní učitelka na nás pravděpodobně donáší.“ Pestrá společnost umělců a intelektuálů se v jejich bytě scházela velmi často.

„Pamatuju se, že jsem se věčně zasnubovala s nějakými umělci a slibovala jsem jim, že až vyrostu, vezmeme se. Jaké bylo moje překvapení, když mi to v dospělosti v žertu připomněli!“

S maminkou měla odjakživa kamarádský vztah. Dnes se ve svých aktivitách podporují vzájemně. Cecílie si velmi váží toho, že její matka vystoupila proti podobě, v jaké byly schváleny v naší zemi církevní restituce.

Lenka Procházková podala řadu trestních oznámení, je iniciátorkou mnoha diskusí a petic proti jejich rozsahu. „Byla jsem s ní skoro u všech jednání s odborníky, právníky a historiky, která máma absolvovala, aby se v problematice církevního majetku zorientovala. To, co jsem slyšela, mě jednoznačně utvrdilo, že církevní restituce ano, ale určitě ne tak, jak se dějí teď.“

Tatínek, ten je pro ni zejména autoritou. „Vždycky tomu tak bylo. Milovala jsem ho a mí sourozenci taky, ale museli jsme být v lati. Když se vracel domů, bylo to: Pozor, táta jde! Občas mě i seřezal. Ale vzhledem k tomu, že mě měl až v pětapadesáti, odskákala jsem to přece jen o dost méně než jeho první tři synové,“ říká dnes Cecílie s nadsázkou.

Svého otce bere jako kritika i inspiraci. Ve své hudební skupině Dzewucha zpívá písně, které jí jako malé holce upravil právě její táta. „Zpíval mi valašské a obecně moravské písničky, a když mi nějaká přišla smutná nebo se mi nelíbila, táta ji takzvaně polepšil,“ vysvětluje.

„Jsem moc ráda, že mě naši vychovali tak, jak mě vychovali,“ uzavírá dvaatřicetiletá spisovatelka a výživová poradkyně. „Laťku z rodiny mám nastavenou pěkně vysoko, ale na druhou stranu cítím, že mám právě díky tomuto prostředí v sobě určitý pevný základ. Vyrůstat v naší rodině bylo velmi motivační a je fakt, že naši ke mně nebyli přehnaně kritičtí jenom proto, že jsem jejich dcera, ale naopak mě ve všem citlivě podpořili. Teď v dospělosti jsem někdy tvůrčí až moc a občas je složité se zklidnit a soustředit pouze na jednu aktivitu. Všechno se to ale lepší a možná že to souvisí i s tím zdravým jídlem!“