Výtvarnice Ludmila Zemanová: Nad tátovými filmy stále žasnu

Scházíme se po letech v pražském trikovém studiu UPP, kde nedávno zrestaurovali další legendární snímek československé kinematografie, Ukradenou vzducholoď. Její tatínek ho natočil v roce 1966 a paní Ludmila kvůli němu přijela do Prahy z Kanady, kde po emigraci z ČSSR v 80. letech minulého století žije s rodinou. Za domov však považuje i Zlín. Tam vyrůstala a tam také s dcerou rekonstruují domek.

V Česku jste strávila velký kus září a kus října. Čemu jste tyhle týdny věnovala?

Hlavně Ukradené vzducholodi. Na podobné věci se vždycky těším. Tedy na digitalizaci dalšího tátova filmu. S Muzeem Karla Zemana vždycky vybíráme, který by se mohl divákům líbit.

Začínali jsem tedy logicky s restaurací jeho nejpopulárnějších snímků. Což byly Vynález zkázy, Cesta do pravěku a Baron Prášil. Brzy po opravách ukázaly, že po vyčištění dokážou uspět ve světě. A teď přišla na řadu Ukradená vzducholoď. Podle mě je vrcholem tátovy tvorby v době, kdy vznikala.

Psal se rok 1966. To už byl váš táta dávno slavný, ne?

Byl, proto mohl do filmu obsadit nejlepší herce té doby, mohl točit na pražském Barrandově, měl možnost využívat naplno tamní studia. Podle mě je ve filmu i vidět, že se zrovna cítil šťastně. Čiší z něj optimismus, který procházel celou společností. Sama ho mám velmi ráda.

Diváci si obnovenou premiéru v kinech užijí 24. listopadu. Jak to ale celé začalo? Tedy, kdy vás napadlo, že dáte tátově tvorbě nový život?

Tak nějak postupně. S restaurováním prvního filmu nám pomáhal James Mockoski, jehož nám doporučil Francis Ford Coppola (slavný americký režisér, scenárista a producent – pozn. red.).

James se seznámil s tátovou prací a byl z ní nadšený tak, že tvrdil, že by byla škoda, kdyby se na ni zapomnělo. Obdivoval mimo jiné jeho práci s barvami. Říkával, že je to pro něj škola.

Ani se mu nedivím. Táta musel v tvorbě hodně improvizovat. Nikdy nežil v „přebytku“. Mimo jiné musel šetřit materiálem. Točil často na černobílý film, pak políčko po políčku s kolegy na Barrandově dobarvoval. Musel neustále přemýšlet, jak používat světlo, aby docílil svých představ. Loutkové scény dělával zase ve Zlíně…

To zní hodně složitě.

Ono to složité i bylo. Táta si film nosil v hlavě dávno předtím, než začal točit. Každý záběr, scénu měl pečlivě promyšlenou od začátku do konce. Všechno si taky předem zkoušel. Fotil. Dodnes si říkám, jak je to možné, že se všechno stihlo natočit…

Pracovala jsem s ním dvacet let. Ještě předtím jsem v jeho zlínském studiu vyrůstala, sledovala jeho práci odmala. Pamatuju si, že jsem už cosi kreslila pro Vynález zkázy (1958 – pozn. red.).

Vždycky vás bavilo být součástí jeho týmu?

Tehdy ano, neuvědomovala jsem si ovšem naplno, kolik je za jedním tátovým filmem práce. Vidím to až teď, zpětně, když procházíme políčko po políčku při digitalizaci konkrétního snímku. Stále nad nimi žasnu. Ráda bych, aby jí prošly všechny snímky, co táta udělal.

Mluvíme o práci, o čase. Nyní se film natočí klidně za dvacet dnů. Jak dlouho ho, průměrně, točil váš táta?

Budete se možná divit, ale tohle bylo za socialismu dané. Existovaly pevné normy. Do dvou let musel být splněný plán. Takže jste jako filmař dostala na ty dva roky peníze a musela jste je utratit. Nikoho nezajímalo, zda děláte hraný, či trikový film…

Tímhle plánováním se řídil i náš rodinný život. Pamatuju si, že jsme s tátou nemohli během roku téměř nikam jet. Jedinou výjimkou byl konec prosince, byl-li film hotový. Potom jsme mohli po všech těch střižnách, nahrávání hudby… vyrazit na Nový rok na lyže.

Nevadilo vám to?

Žili jsme filmem. Všichni jsme věděli, jak to v branži chodí. Nebyli jsme v tom sami. Tátovým kamarádem byl Jiří Trnka. I on to měl stejně. Oba patřili k umělcům, kteří film skutečně milovali, milovali řemeslo, udělali pro ně všechno. Nedívali se tak na to, kolik je hodin, jaký je den. Byli v dílnách tak dlouho, jak bylo třeba. Dobře věděli, že mají na svůj titul „jen“ dva roky.

Kam jste se po tvůrčím maratonu vydávali na hory?

Na jednu chatu do Nízkých Tater. Minulou zimu jsem se byla na ni znovu podívat. Už jsem to místo nepoznala. V době, kdy jsme tam jezdívali, byla kolem pouze panensky čistá příroda. Ta zmizela. Škoda. Jinak ke Slovensku mám velmi silný citový vztah. Táta tam natáčel i Cestu do pravěku (1955 – pozn. red.).

Byla jsem tehdy poměrně malá, když nás v létě s bratrem vzal s sebou na natáčení. Ocitli jsme se v divočině, spali jsme ve stanu, pršelo… Nám to nevadilo. Rozuměli jsme tomu, že táta musel pro své scény najít oblast podobnou pravěku. Objevil ji u Váhu. V horách, poměrně daleko od civilizace. Navíc bylo pár let po válce, lokalita nebyla ani moc bezpečná.

V čem?

Pamatuju si, že se v okolních lesích potulovali banderovci. Váh byl navíc velmi rozvodněný. Hrozilo, že se v něm při natáčení někdo utopí. Proto přijeli vojáci s pontony, aby mohli filmaři vůbec vlézt do řeky. Do toho opravdu hustě pršelo. Hodně lidí se nachladilo, a táta dokonce skončil v nemocnici se zápalem pohrudnice. Zkrátka, bylo to těžké.

Nicméně on věděl, že všechny scény z divočiny musí udělat to dané léto, jinak by film kvůli socialistickému plánování nedodělal nikdy.

Podařilo se mu to na výbornou. Snímek je dodnes klasikou. Mimo jiné díky filmařským inovacím. Jak obtížně se zachovávají při restaurování snímků?

Abych vám odpověděla správně, táta byl mistrem trikového filmu. Aby mohl své představy zhmotnit, musel si vymyslet úplně nové postupy, celý proces. My se proto snažíme při restaurování jeho umění zachovat. Je to někdy těžké, protože pouze on znal vše od začátku do konce. I jeho nejbližší spolupracovníci ovládali jen to, co jim svěřil, část…

Zároveň ovšem byl celý život velmi důsledný, až puntičkářský. Všechno si psal. Zůstal nám po něm podrobný archiv, z něhož lze čerpat. A naštěstí jsem na světě taky já, vím, jak s těmihle materiály zacházet. Navíc, jak jsem už říkala, pracovala jsem s ním. Mám na co vzpomínat.

Trefíte se vždycky do původních podob filmů při jejich restauraci?

(Smích) Snažím se nic z kouzel neztratit, nic neopomenout. Pamatuju si, jak mi volal Ivo Marák z UPP u Barona Prášila celý zděšený, že jim z archívu přišla černobílá kopie. Když jsme pak dohledávali, jak je to možné, když byl film barevný, zjistili jsme, že ho otec skutečně natočil v černo bílé verzi. Políčko po políčku pak dobarvoval v laboratoři, při dalších expozicích. Všechny ty sépie, červenou… Šlo o neuvěřitelnou piplačku. Dnes již nemyslitelnou.

Kolik z jeho filmů máte nakoukáno tak, že dokážete říci: Tohle tak (ne)bylo?

Všechny, koukám se na ně pořád. A nejen já. Pyšně mohu shrnout, že největšími diváky jsou moje čtyři vnoučata. Oblíbila si zejména Cestu do pravěku. Ráda se k nim přidávám. Jsem tátovi za řadu věcí vděčná. Díky jeho škole, jeho filmům jsem se asi prosadila později v Kanadě jako výtvarnice.

Knihy jsem tam tvořila podobně, jako kdyby se měly točit. Všechny své ilustrace jsem kombinovala s kolážemi, přidávala do nich barvy… Jen jsem brzy zjistila, že je nikdy nenatočím. Nebudu vám lhát, sen pokračovat ve filmařině jsem vzdala hned po emigraci (1984 – pozn. red.). Sehnat peníze na podobnou věc je velmi těžké.

Mluvíme česky. Co vaše děti, vnoučata? Dorozumí se ještě češtinou?

Jak kdo. Syn a dcera mé starší dcery tolik neumějí. Ovšem moje dcera mluví výborně. Děti mladší dcery naopak česky umějí skvěle, protože je rodiče aktivně dávají do českých škol. Filmy svého pradědy ale skutečně sledují všichni. Zejména starší dcera se zaměřila na to, aby její děti znaly filmařinu od píky. Zkoukly všechny nejstarší disneyovky, propracovaly se dále.

Stejná výuka ke kvalitě odmala neminula ani vás, že?

Ano, i u nás šlo o přirozený proces. Táta měl promítačku a rád nám doma promítal zajímavé věci na některou ze stěn. Jak jsem říkala, my jsme s filmem doma skutečně žili. Díky tomu jsme mu s bratrem rozuměli.

A co když vám vnoučata pustí něco z moderní produkce, líbí se vám to?

Víte, můj táta kdysi u videopřehrávačů předpověděl, že mohou spustit inflaci filmů. Že se budou točit i věci, které nebudou dobré, že bude těžké tu kvalitu následně mezi produkovanou kvantitou vyhledat. Já s ním souhlasím. Nové filmy proto spíš nesleduju.

Nikdy?

Pustí-li mi vnoučata něco, co se jim líbí, většinou to dokoukám. Ale že bych si aktivně hledala nové tituly? Chodila na ně do kina? To opravdu ne. Ale ráda se kouknu na kvalitní seriál, nejradši na detektivku na BBC. Britská produkce je obecně velmi dobrá. Líbí se mi, jak ke všemu přistupují po výtvarné stránce. Táta by koukal!

To, s čím se pral půl roku, zvládnou oni díky moderním technologiím s obdivuhodnou lehkostí. Třeba jemné světlo v obličeji…

Zatím tátu jen chválíte. Neříkejte, že jste občas něco nechtěla dělat jinak.

To víte, že chtěla! Sem tam jsme se v dílně přeli, ale ne moc. On byl v myšlení velmi moderní člověk. Miloval techniku. Měli jsme doma téměř jako první ve Zlíně vysavač, první magnetofon. Uměl si spravit auto… Tím pádem se inovacím nebránil.

Co vím, nebyl ze začátku úplně nadšený snad jen z moderní hudby, jako byl rock’n roll, ale viděl, že se nám to s bratrem velmi líbí.

Vypínal vám rádio?

Ne, spíš okamžitě začal pracovat se Zdeňkem Liškou na tom, jak by se dala hudba využít. Hned, jak si Liška sedl k pianu, melodie, které se linuly z rádia, přehrál. A vidíte, nakonec zní rock’n roll v Baronu Prášilovi. Cválají na něj koně. Takže táta nás hlavně poslouchal, dal na nás…

Jestli jsme v něčem na sebe narazili, tak to bylo v době, kdy jsem se chtěla prosadit svým stylem jako výtvarnice. Říkával mi vždycky: Na to máš dost času, zde můžeš získat moje letité zkušenosti.

A měl pravdu.

Měl, jak jsem zjistila v Kanadě. To, co jsem převzala od něj po tvůrčí stránce do knih, uspělo.

Roky vedle restaurování jeho filmů spravujete také Muzeum Karla Zemana na pražské Kampě. Jak hodně vás poškodil covid, pandemie, uzávěry?

Nestěžujeme si. U nás to vyšlo báječně v tom, že současně s tím vyšly tátovy zrestaurované filmy u americké firmy Criterion Collection vydávající nejlepší světové snímky. Investovala hodně do reklamy. Tušila, že by se mohly výborně prodávat. Což se stalo, dostaly se do nejedné znalecké sbírky. O tátovi znovu psala americká média. V určitých kruzích se jeho filmy staly po desetiletích opět hity. Nejen v USA, i v Kanadě.

Zdraví vás teď sousedi uctivěji?

Spíš se mi stává, že se vrátí do Kanady z návštěvy Muzea Karla Zemana v Praze, kam je zavedl bedekr Lonely Planet. To se například stalo mému kanadskému lékaři, který byl fascinován muzeem a tvorbou mého otce. To je přece úžasné! Táta by byl rád.

I po smrti dělá fantastickou reklamu České republice. Měl svou zemi, vlast velmi rád. Vždycky se snažil prodávat její krásy.

Podívejte se na Ukradenou vzducholoď. Vznikla sice na základě knihy Julesa Vernea, ale odehrává se v Praze, v jejích (nejen) secesních kulisách. Pro mě je to film, který připomíná krásný obraz. Mohl by viset v muzeu, výtvarně je dokonalý.

V Česku jste pobyla při poslední návštěvě pár týdnů. Co jste tu ještě vedle práce stihla?

Podívat se do Zlína, kde máme po tátovi domeček, líp řečeno půldomek. Za covidu jsem ho s dcerou začala opravovat. Upřímně jsme byly překvapené, jak pracné, drahé vše je. Táta neměl na jeho opravy moc čas, což se na něm spolu s dalšími roky dost odrazilo. Chceme ho dát do pořádku. Za svou základnu v Česku totiž stále považujeme Zlín, kde jsem pořád doma, kde je krásný klid a kde zůstaly moje vzpomínky.

Je ale asi jedno, kde jsem. Všude pracuju pro tátu, což si ostatně přál. Taky mu nezapomínám dávat pravidelně kytičku na hrob, jak chtěl. Měl pocit, že to bude důkaz, že se na něj nezapomnělo. Vidíte, nezapomnělo. Vedle těch kytiček, které tam nosívají i neznámí lidé, má ještě vlastní muzeum.

Kdo ho jednou převezme?

Nejstarší dcera Linda, která ho se mnou zakládala a plně se mu věnuje. Je vystudovaná právnička, ovšem poslední roky tráví tím, že vymýšlí, jak dědův odkaz ještě víc zviditelnit. Prochází se mnou jeho archivy, hledá způsoby, jak jméno Karel Zeman udržet v povědomí napořád.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Karel Zeman a jeho kouzelný svět - Ludmila Zemanová, Linda Zeman-Spaleny