Článek
„Pokud chci být v rovnováze, musím se primárně snažit já sama. Ať ve vztahu k okolí, k dětem (rodině), k tvorbě. Ozvěna na sebe nedá dlouho čekat,“ řekla Novinkám.
„Jednoznačně rodina, prostředí, ve kterém jsem vyrůstala,“ odpovídá na otázku, co ji v dětství nejvíc ovlivnilo a modelovalo její profesní život. Její rodiče jsou výtvarníci, obě mladší sestry se také věnují umění. Jak říká, dětství trávila se sestrami a rodiči v dílně, divadle, televizi „na place“.
Ač Pražáci, díky rozličné tvorbě svých rodičů chodila do druhé a šesté třídy základní školy v Českém ráji. Rodiče se tehdy rozhodli pro pobyt na chalupě, kde měli příznivější podmínky pro výrobu - realizovali prostorové modely hradů. Ve škole pak jejich dcery musely svým spolužákům vysvětlovat, že nejsou od cirkusu.
„Jsem přesvědčená, že jsem měla štěstí žít ve správném věku na ideálním místě,“ říká Bára Hubená. Vyrůstala na Hanspaulce, kde kromě zmíněných dvou let chodila do školy. Pětičlenná rodina bydlela s prarodiči v jednom patře vlastního domu, které jim jediné nechal tehdejší režim k užívání.
Právě přeplněný byt byl impulsem k útěkům na chalupu a následně i k pořízení a rekonstrukci malého domku na Starém Městě. Tam rodina žila deset let a v tomto období dcery dospěly. I to určitě ovlivnilo její život. „Kultura byla na dosah, taneční na Žofíně, škola za rohem, do divadla Na zábradlí jsem chodila bez kabátu a v bačkorách,“ vzpomíná s úsměvem.
V ateliéru s výhledem na Prahu.
Podobným způsobem vyrůstají i její tři děti - nejstarší syn (16 let) a dcery ve věku 14 a 12 let. Od malička se pohybují v ateliéru, dílně, divadle a na výstavách. Asi by bylo s podivem, kdyby se u nich také neprojevil výtvarný talent. Celá rodina žije velmi soudržně a neexistuje, že by děti svým rodičům nepomáhaly. Bylo to tak při stavbě domu, je to tak při zpracovávání dřeva a jiných fyzicky náročných pracích, např. v lese.
Syn jde ve šlépějích rodičů, protože také on studuje Střední uměleckoprůmyslovou školu. Dcery jsou zatím na základní škole. Ale už dlouho malují obrazy a vyrábí ze dřeva.
V současné době není úplně obvyklé, že by děti rodičům pomáhaly. Jak to tedy zrovna Bára Hubená s manželem Josefem dokázali? „Narození dětí je pro nás většinou spjato s projektem, na kterém jsme právě pracovali. Děti byly s námi v provozu po celý jejich život a proto je pro ně naprosto přirozené začlenit se do výroby. Ať počítáním přířezů, kreslením tvarů nebo jednoduchými operacemi na strojích. Nezřídka jsme my, rodiče, v roli pomocníků, kteří pomáhají realizovat jejich projekty,“ vysvětluje.
„Mám štěstí, že mám ve svém muži životního partnera, se kterým mne poutá nejen osobní, ale i profesní život. Vytváříme tým, ve kterém se vzájemně doplňují mé výtvarné a jeho technické znalosti a dovednosti. Výsledkem spolupráce je kompletní realizace od A do Z. Současně se oba snažíme ustát bouřlivé dospívání našich dětí,“ říká Bára Hubená.
Srdeční záležitostí Báry Hubené je jednoznačně Dejvické divadlo (DD). Její rukopis je čitelný zejména v prvním desetiletí existence divadla. S DD se poprvé pracovně setkala v roce 1993.
V rámci studia oboru alternativního a loutkového divadla na DAMU byla oslovena ředitelkou DD Evou Měřičkovou a tehdejším uměleckým šéfem Janem Bornou, kteří jí nabídli spolupráci na postu scénografa. Dodnes podle svých slov netuší, jak zvládla poslední roky studia, včetně složení státní zkoušky, současně s realizací inscenací od návrhu, vlastní výroby scény, šití kostýmů, řezání loutek, práce maskérky a rekvizitářky v jedné osobě. Období v Dejvickém divadle považuje za své profesně nejzdařilejší. V DD pracovala 8 let, realizovala 12 inscenací.
„Dodnes je Dejvické divadlo mojí láskou. Proto mne potěšila nabídka režiséra Karla Krále ke spolupráci na projektu „Klub osamělých srdcí Ferdinanda Vaňka“, který měl premiéru koncem loňského roku. Byl to takový malý, ale radostný návrat do Dejvického divadla,“ říká.
Své vlastní autorské tvorbě se Bára Hubená rozhodla naplno věnovat po narození třetího dítěte. Jako scénografka spolupracovala například s Naivním divadlem v Liberci, Říší loutek, Buchtami a loutkami, LOKVARem a dalšími. Přišla i filmová nabídka. Režisér Pavel Štingl se ji po úspěšné spolupráci na dokumentu „Malování potmě“ (portrét nevidomé výtvarnice) rozhodl obsadit na post architektka celovečerního filmu „Mír jejich duším“ (kroniky české vesnice uprostřed Sudet).
Natáčení mělo původně rozsah tří měsíců. Práce na projektu se rozrostla na celý rok, který Bára Hubená strávila obhlídkami a denní fyzickou účastí při realizací filmu v Pasekách nad Jizerou (pomezí Jizerských hor a Krkonoš). „To nás už ale bylo pět. Neplánovaně jsem tak předala péči o naše tři děti předškolního věku do rukou partnera, který byl současně učitelem na plný úvazek, dokončoval stavbu domu s dílnou v Orlických horách a realizoval společné projekty. Od té doby má můj muž vlasy barvy šedé,“ podotýká s úsměvem.
Bez podpory manžela by řada projektů vyšla naprázdno. Josef je Báře nejen psychickou oporou, ale i dokonalým spolupracovníkem. Jako truhlář zhmotňuje její nápady a návrhy ve formě dřevěných polotovarů. Z těch se pak v rukou Báry Hubené stávají andělé, zvířata, betlémy, loutky. Profese se jí s rodinným životem dokonale prolíná. Svůj čas si organizuje sama, snaží se ho co nejlépe a nejvíc využít.
„Proto, když mi nejde kreslit, jdu a vydrhnu koupelnu. Při práci přilétne nápad, tvar, řešení výtvarného úkolu, který už není problém vyjádřit. Při cestě po Praze mě inspiruje tvar skvrny na fasádě domu, ve školní dílně mě naplňuje komunikace s dětmi. Vařím, ale už se těším do ateliéru, kde si večer sednu, vyrábím a maluji své sny. V půlnoci se nutím do postele, kde už přemýšlím o tom, co bych ráda stihla vyzkoušet další den.“
„Všechno co dělám, mě baví, ale neznamená to, že to jde lehce a bez trápení,“ říká Bára Hubená.
