Vysokou vyměnila za dorty. A nelituje

„Mezi naše vyhlášené speciality patří ty ve skle, třeba větrník nebo harlekýn. Případně špička dělaná z kvalitní belgické čokolády, v níž jsme omezili množství tuku a dovnitř dáváme náš vaječný koňak,“ popisuje nabídku brýlatá slečna, kterou byste na první pohled spíše tipovali na nadšenou studentku než na ženu, pod kterou pracují čtyři cukráři a jedna dezertérka.

Za to, aby z mostecké výrobny odcházely do kraje ty nejkvalitnější kusy a kousky, odpovídá už více než šest let. A to přitom nikdy sladkému moc neholdovala a ani doma se mámě příliš v kuchyni u trouby a sporáku nemotala. Místo toho raději utíkala ke koním, na nichž jezdí od devíti let.

K cukrařině se dostala úplnou náhodou. Bylo jí dvacet let, studovala na vysoké škole a potřebovala si přivydělat nějaké peníze. Když jí kamarádka doporučila firmu Lagarto, kde sama pracovala, neváhala. Rozhodla se to zkusit.

Původně přitom mířila do kavárny, jenže v den, kdy měla nastoupit, se dozvěděla, že si jedna ze zaměstnankyň v cukrárně zlomila ruku a že ji může nahradit.

„Miluji spontánní rozhodnutí, tak jsem souhlasila. A sladká práce se mi zalíbila. Natolik, že jsem záhy nechala vysokou školu finanční a správní, která mě nebavila,“ popisuje začátky v branži. Tehdy se podle vlastních slov musela se vším skutečně „porvat“.

Učila se pokorně. Krok za krokem pilovala to, co bylo třeba. Ze slečny, která doma upekla maximálně jednoduchou bábovku, se stala profesionálka, jejíž složité, krásné dezerty zdobí vitríny kaváren.

„První dva roky jsem hodně pracovala s polotovary. Naše dezerty se tehdy dělaly hlavně z práškových směsí, jak bývá v Česku zvykem,“ vrací se ještě do minulosti.

„Poslední čtyři roky jsme si ve firmě řekli, že nastal čas na kvalitu. Snažíme se ji zákazníkům taky nabízet, pomalu je na ni různými změnami v recepturách zvykáme.“

Množné číslo používá zcela záměrně. Rozumí jím sebe, své kolegy i majitele firmy Jana Hawelku. Právě on si kdysi podnik Lagarto vysnil.

V jednom z nejchudších krajů republiky toužil provozovat firmu, která nebude sázet jen na turisty, ale zákazníky získá mezi místními. Aby je nalákal, nabídl jim kvalitní kávu, záhy k ní přidal skvělé dezerty a dorty.

Vlastní funkční cukrárenská výrobna k téhle jeho vizi pevně patřila. Slečna Dominika navíc přesně zapadla do jeho přesvědčení, že vyučených schopných lidí je u nás málo a že poctivé řemeslo se ti opravdu nadšení laici naučí za pochodu. Budou-li opravdu chtít.

K tomu, aby je motivoval být co nejlepší, jim posléze vytvářel patřičné podmínky pro osobní rozvoj.

I slečna Dominika díky němu zamířila do odborných kurzů, chodila se dívat pod ruce skutečným mistrům. A její šéf jí navíc ochotně sloužil „jako pokusný králík“.

„Na rozdíl ode mě sladké jí, má ho rád. Proto vždy, když jsem něco vytvořila, vše chutnal právě on, což trvá dodnes,“ líčí mostecká šéfcukrářka. Do funkce se dostala jen pár měsíců po nástupu do firmy. Ani to ji ovšem nepřesvědčilo, že by měla jíst víc cukru.

„Jak jsem říkala, na sladké moc nejsem. Proto potřebuji mít kolem sebe zdatné ochutnávače, k nimž patří vedle šéfa mimo jiné i mí vše chápající rodiče,“ směje se.

K úspěchu jí pomohla vedle nadšení, elánu a umění sladit chutě také vrozená preciznost: „Chci dát do každého našeho dezertu kus sebe. Vždy, když ho připravujeme, taky myslím na ty, co ho budou jíst. Chci, aby z něj měli stejnou radost jako já.“

A láska k výrobkům se na nich také projevuje. Hrají všemi barvami, mají nejrůznější velikosti i tvary. Leckdy připomínají malá umělecká díla. Ani tahle nabízená pestrost ovšem část mosteckých zákazníků k jejich ochutnání nepřesvědčí: „Velká poptávka je stále po klasickém jahodovém dortu se želé, který se pekl za socialismu.“

Ona sama za svůj majstrštyk považuje naopak spíš moderní dezerty. Má-li zmínit jeden druh, jsou to tartaletky: citronová a ořechová, které se šéfem doladili až k dokonalosti. „Zkuste je, ořechová náplň je výjimečná,“ zve k ochutnávce.

Nad plným talířkem podotkne, že pyšná je vlastně na všechny produkty, co v Mostě upečou či umíchají. A že jich je. Až na neděli běží výroba denně.

Hned vše vtipně okomentuje: „Dokud jsem nezačala dělat v cukrárně, netušila jsem, kolik sladkého jsou schopní lidé sníst. V téhle kategorii dost vedou Vánoce. Všichni doma pečeme a lidé si ještě na stůl u nás běžně objednají dort. Z toho jsem byla nejdřív poměrně překvapená.“

Za roky praxe je už na různorodou poptávku připravená, vedle svátků do ní výrazně promlouvají roční období. Zatímco v chladnější dnech, od podzimu do jara, jdou u nich na odbyt mrkvové nebo dýňové dorty a dezerty, v létě všechny poráží zmrzlina.

„Jen ten zmíněný jahodový dort, piškot, krém, ovoce a želé (já mu soukromě říkám komunistický), frčí stále. Lidé ho mají velmi rádi. Někdy mám pocit, že naše novinky sice zkusí, ale pak stejně sáhnou po tom, co znají z dětství,“ líčí s tím, že naučit zákazníky na vyšší kvalitu a jakoukoli změnu je holt složitější.

K mosteckým inovacím patří rovněž sázka na bezlepkovost. „Sama mám na lepek intoleranci. Z toho, co připravuji, mohu maximálně uždibnout. Přeženu-li to, je mi špatně. Lidí jako já v populaci přibývá, proto vše pečeme z bezlepkové mouky.“

K tématu poptávky ještě dodá, že se v Lagartu liší město od města. Velké tržby tradičně mívají Teplice, které mezi severočeskými městy v konzumaci sladkého vyčnívají. Přispívají k tomu hlavně dvě skutečnosti: lázně a početná arabská menšina, jež sladké miluje.

Má-li byznysu spojeného s cukrem plnou hlavu, nejraději zajede do stájí za koněm, případně se projde, proběhne se psem. Nejlépe se podle ní relaxuje, pokud čtyřnohé miláčky „vyvenčí“ společně: „Teď mám jednoho koně v bezplatném pronájmu. Je ustájený v Bečově poblíž Mostu, já se tam o něj tak čtyřikrát týdně starám.“

Vedle něj pečuje také o kočku a od prosince o pejska. K jeho získání jí pomohly sociální sítě, na nichž se jednoho dne objevil inzerát s jeho portrétem a s heslem: k adopci. Žil tehdy ve slovenském útulku a hledal vhodného majitele.

„Vyplnila jsem formulář, oni si mě vybrali a pejsek byl můj,“ stručně popíše. Chlupáče neznámé rasy si převzala na státní hranici před Vánocemi.

„Je to ještě štěně, klasický voříšek. Původně vypadal jako labrador, teď se spíš blíží vlčákovi. Doufám, že už moc nevyroste,“ směje se.

Dobrým skutkem mi potvrzuje jen to, co o sobě ráda tvrdívá: že spontánnost k ní zkrátka patří. Podobně jako tvrdohlavost, důslednost. Tyhle vlastnosti ji nedávno znovu zavedly k vysokoškolskému studiu. Tentokrát si vybrala obor územní plánování na pražské zemědělské univerzitě.

„Jde o dálkové studium, které mělo probíhat jen o víkendech, a to v Litvínově, kam to mám z Mostu kousek. Jenže korona to změnila. Přednášky tak míváme i ve všední dny, což je někdy těžké zkombinovat s prací,“ konstatuje s tím, že sem tam si k počítači, k online výuce, odskočí přímo z výrobny od dezertů.

Nedávno tak dělala jednu z předepsaných zkoušek. Skládala ji v prostorách kavárny, která byla kvůli koronaviru zavřená. Vybraný obor by měla dostudovat za dva roky. A co bude dál? Vyhrají dorty, nebo čísla a mapy?

„Nevím, jsem skutečně spontánní typ. Pro něco se nadchnu a vrhnu se do toho naplno, po hlavě. Uvidíme, co jednou bude,“ odpovídá se smíchem.