Vyrostli v děcáku, přesto uspěli

„Pamatuju si, že nám byla hrozná zima. Schylovalo se k půlnoci, my seděli s bráchou v trolejbuse a mrzly nám ruce i nohy. Mně obzvlášť, protože jsem po cestě ztratila botu. Když jsme dorazili ke škole, protáhli jsme se přiotevřenou větračkou do tělocvičny. Ráno nás tam našel školník a všechno se dalo do pohybu.“

Tak vzpomíná na den, kdy se rozhodla utéct z domu, operní pěvkyně Bohumila Sommerová. Bylo tehdy jí sotva dvanáct let a v rodině, kde vyrůstala, to nebylo k vydržení.

„Táta hodně pil a byl agresivní,“ vysvětluje. Máma, která by jeho zuřivost krotila, přitom chyběla. „Vzdala se nás ještě v době, kdy jsme byli úplně malinkatí. Zřejmě jí vadil tlak lidí, kteří jí věčně předhazovali, že si pořídila děti s cikánem,“ přibližuje dnes úspěšná zpěvačka.

V plzeňské škole ve Škvrňanech, kam oba sourozenci chodili, přitom běžně potkávala děti z dětského domova Domino.

„Věděla jsem, že se mají dobře a že jsou na ně tety hodné. Dokonce jsem se tam byla několikrát i podívat. Řekla jsem si proto, že by to mohlo být řešení i pro nás,“ pokračuje. Jednoho večera před Vánocemi, když se táta znovu opil, proto popadla mladšího bratra za ruku a vyrazila s ním do tmy. Cíl: dostat se do děcáku. Povedlo se.

Zvykala jsem si být dítětem

„Rozhodnutí soudu padlo zhruba tři měsíce nato. Pamatuju si, že to bylo přesně 21. března 1995. Přišla za námi teta a řekla, že jdeme na kontrolu k doktorovi. Domů už jsme se nikdy nevrátili,“ vzpomíná Bohumila.

Prvních pár týdnů si prý zvykala být dítětem, v neutěšených rodinných poměrech totiž na nic takového nebyl čas. „Musela jsem rychle dospět. Měla jsem na svých bedrech spoustu povinností – starala jsem se třeba o mladší sourozence, které měl táta se svou tehdejší přítelkyní. Kolikrát jsem k nim stávala i v noci a ohřívala jim mléko,“ vysvětluje.

To v dětském domově samozřejmě odpadlo. „Najednou se někdo staral naopak o mě. Zvlášť s jednou tetou jsem si vytvořila hodně úzký vztah. Jmenuje se Blanka a dodnes je jako moje vlastní máma,“ říká Bohumila.

Polepšila si i materiálně. Poprvé v životě prý měla nové oblečení, dokonce se mohla i zapsat na kroužky. Naučila se bruslit a plavat, začala zpívat ve školním sboru. Hodně vystupovala na veřejných akcích. „Zpěv mě nakonec uchvátil natolik, že jsem se mu rozhodla věnovat i profesionálně,“ říká. Po základce se vydala na konzervatoř, později zamířila i na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě.

Buď hodná

„Ochranná křídla dětského domova jsem tak opouštěla až v šestadvaceti letech, tedy v nejzazší možnou dobu,“ říká. Domov ji po celou dobu podporoval, a to jak psychicky, tak i finančně.

Dostala startovací byt, na účet jí chodilo kapesné. Když potřebovala poradit s nějakým formulářem nebo s nešťastnou láskou, k ruce jí stále byla oblíbená teta Blanka.

„Pomoc domova byla zkrátka obrovská. Měli navíc jen jednu jedinou podmínku – že budu takzvaně hodná,“ směje se dnes vzorná máma čtyř malých dětí.

Po letech, když už pevně stojí na vlastních nohou, se proto rozhodla na jejich péči navázat – nyní je to ona, kdo dělá tetu nové generaci opuštěných dětí. Kromě toho, že externě pracuje v plzeňském Divadla J. K. Tyla jako sboristka, totiž vzala místo noční vychovatelky ve svém původním dětském domově.

„Práce v noci mi vyhovuje, protože mám přes den čas na svoje vlastní děti. Manžel a rodina jsou můj život, moje největší štěstí,“ uzavírá svůj příběh.

Otec mě prý chtěl zabít

Pomoci dalším dětem bez rodičů se rozhodl i třiadvacetiletý fotograf Ladislav Rostaš. Také s ním se život v počátcích nemazlil, od tří let vyrůstal v ústavu. A to měl ještě možná štěstí, protože původně se ho chtěl otec zbavit úplně jinak: „Chtěl mě prý zabít,“ říká dnes Láďa.

S láskou se k němu nezachovala ani máma. „Byl jsem jí jedno. Poprvé jsem ji viděl někdy v deseti letech, když přijela do dětského domova podepsat nějaké lejstro. Bylo potřebné k tomu, abych mohl vyrazit s ostatními dětmi o prázdninách k moři,“ vzpomíná na své biologické rodiče mladík.

Setkání to prý bylo chladné, s matkou se ani neobjali. „Na druhou stranu jsem byl strašně rád, že někoho mám, že ke mně někdo patří. Vždycky jsem totiž záviděl kamarádům, kteří nějakou rodinu měli,“ přiznává.

Místo toho ale strávil celé dětství v ústavech – nejprve v kojeneckém, potom si ho převzaly tety z Dětského domova ve Vysoké Peci u Chomutova.

„Vždycky jsem se proto cítil tak trochu vyloučený a s nikým jsem se moc nedružil. I první vzpomínka, která se mi vybaví, je z kouta. Hrál jsem si tam úplně sám s kočárky,“ loví dnes v paměti talentovaný sběratel portrétů.

Přezdívali mi baletka

Až do osmi let prý taky chodil jen po špičkách. „Asi jsem se bál vyšlápnout do světa pořádně a s vervou. Přezdívali mi proto baletka,“ říká.

Všechno se zlomilo až někdy v patnácti letech, když se mu splnil tajný sen. Už jako malého kluka ho bavilo focení a chtěl se mu věnovat. Jenomže neměl jak. „K patnáctým narozeninám jsem ale dostal svou první zrcadlovku a notebook na zpracování fotek. Všechno mi to věnoval nadační fond Veroniky Kašákové, která taky vyrostla v dětském domově. Dokonce v tom samém jako já,“ říká.

Mladý muž, který do té doby jen „cvakal“ krajinky na mobil, tak najednou překonal ostych a pustil se do portrétů. Nejprve fotil rodinky s dětmi, později se vydal i dál – začal snímat celebrity.

„K tomu mě zase dovedl herec Jirka Mádl, který ve spolupráci s organizací YourChance založil ArteFond na podporu mladých talentů z dětských domovů. Na základě motivačního videa, které jsem mu poslal, mi daroval ještě lepší techniku. Kromě toho mě několikrát pozval i na různé akce a natáčení, kde jsem se mohl s osobnostmi ze světa showbyznysu seznámit,“ vysvětluje Láďa.

Lovec portrétů

Vůbec první celebritou, jejíž snímek „ulovil“, prý byla před pár lety modelka Taťána Kuchařová.

„Fotil jsem ale i moderátora Reye Korantenga, herečku Anetu Krejčíkovou, hudebníka Ondřeje Rumla nebo zpěvačku Natálii Grossovou,“ vyjmenovává. Drobný a plachý kluk, který se původně vyučil zahradníkem, zkrátka prorazil.

Těžit ze svého úspěchu ale nechce sám. Také on hodlá pomoct opuštěným dětem. „Plánuju třeba uspořádat charitativní výstavu, na které se všechny tyto fotky vydraží. Už mám datum i místo – výstava se bude konat v druhé půlce září v prostorách pražské Pragovky,“ říká.

Veškerý její výtěžek prý poputuje na dvě konkrétní organizace, které pomáhají dětem z dětských domovů. První je Nadační fond Veroniky Kašákové, který mu kdysi otevřel cestu k úspěchu, druhá je neziskovka Hvězdy dětem.

Panická hrůza z lidí

„Právě díky takovým organizacím totiž mají děti bez rodičů šanci,“ vysvětluje Láďa Rostaš a dodává: „Nikdy nezapomenu třeba na to, jak mi pomohli mentoři z Veroničina fondu, když jsem musel v osmnácti letech z dětského domova pryč. Neměl jsem nic, jen kufr v ruce. Stál jsem v prázdném pokoji ubytovny a najednou jsem byl na všechno sám.“

Nebýt těchto lidí, jen těžko by se prý prokousával džunglí úředních razítek a pokynů. Ještě těžší by bylo nezešílet. „A to myslím naprosto vážně. Upadal jsem totiž do depresí a měl panickou hrůzu z lidí,“ přibližuje svou tehdejší situaci.

Děti z ústavů totiž podle něj realitu světa vůbec neznají. „Jsme celou dobu jako ve skleníku – žijeme v tlupě dalších děti a pod ochranou vychovatelek, které za nás všechno dělají. O skutečném dění za zdmi děcáku tak nevíme prakticky nic,“ vysvětluje. Dobrá třetina mladých dospělých, kteří spolu s ním brány chomutovského děcáku opouštěli, proto podle něj v dalším životě neuspěla. „Skončili na sociálních dávkách,“ přibližuje.

Když jsou biologičtí rodiče problém

Podle ředitelky Nadačního fondu Krok domů Kláry Chábové je celorepubliková statistika ještě děsivější. „Z osmi tisíc dětí, které v Česku vyrůstají v institucionální péči, odcházejí do dospělého života každoročně zhruba tři stovky. Přibližně šedesát procent z nich se přitom nechytí – ve společnosti nenajdou své místo,“ uvádí.

Při svém tvrzení se opírá o výsledky průzkumu, do kterého se před dvěma lety pustila přímo její organizace. Zúčastnily se ho skoro tři stovky lidí.

Vyplynulo z něj například to, že vůbec nejčastějším zádrhelem při osamostatňování je „komplikovaná rodinná situace“. S tím souhlasí i Gabriela Štiková z organizace Yourchance. „Je to strašně smutné, ale je to tak. Obrovské procento mladých lidí, kteří vycházejí z dětských domovů, vysaje a znovu odhodí jejich původní biologická rodina,“ popisuje častou scénu z života čerstvě dospělých.

Matka či otec se zkrátka dítěti zničehonic ozvou a přesvědčí ho, že se má nastěhovat k nim. Že ho mají přece jen rádi. „Jenomže ve skutečnosti jim jde jen o peníze, které si daný mladý člověk odnáší do začátku z dětského domova. Většinou jde o částku okolo dvaceti tisíc,“ pokračuje Gabriela Štiková.

Jakmile z něj ale rodiče tyto prostředky dostanou, dítě opět odstrčí. „Mladý člověk se tak znovu ocitá bezprizorní, navíc extrémně zklamaný. Velmi často se mu začnou ozývat i exekutoři, protože si na něj mezitím původní rodina stačila napsat telefon či energie, které pak samozřejmě nesplácí,“ pokračuje spoluzakladatelka YourChance.

Oddlužit takového člověka je pak podle ní časově náročné a složité, jeho situace je navíc bolestná – nezbývají mu peníze na nájem, bez toho jen těžko hledá práci. Na duši navíc zůstanou hluboké šrámy.

Někdo se postará

„Snažíme se proto všechny mladé lidi, kteří se chystají na odchod z ústavní výchovy, na tato rizika upozorňovat. Ideální je, když se své původní biologické rodině úplně vyhnou. Pokud o ně nejevila zájem doposud, s největší pravděpodobností se to ani teď jako mávnutím proutku nezmění,“ dodává Gabriela Štiková.

Dalším častým problémem, který zhatí šance na úspěšný začátek, je obrovská nesamostatnost chovanců. Podle průzkumu organizace Krok domů až 67 procent z nich očekává, že se o jejich potřeby stále „někdo postará“.

„Děti totiž nejsou k samostatnosti vedené. Ústavy už sice dávno nevypadají tak, že by v jedné velké budově spalo sto chovanců ve stejných košilkách, děti místo toho žijí ve skupinkách po šesti až osmi, přesto tam moc prostoru pro individuální práci není,“ souhlasí znovu Gabriela Štiková.

Miliony ze státního rozpočtu

Organizace se proto snaží prosadit nový koncept. Chce, aby se v ústavech zavedli pracovníci, kteří by měli na starosti výhradně jen tyto mladé dospělé. Nic víc. Denně by s nimi pracovali a připravovali by je na odchod z ústavu, později by je i provázeli několika prvními roky jejich života „na svobodě“. Sociální kurátoři dnes totiž na takové věci mnoho času nemají. „Klidně by to mohl být i sdílený post, jeden pracovník by mohl mít na starosti vícero zařízení. Zaměřoval by se ale opravdu jen na tento problém,“ říká.

Bohatě by se to podle ní vyplatilo. A to nejen opuštěným dětem, ale i státu. Organizace Yourchance totiž spočítala, že za dvanáct let jejího působení, při kterém její mentoři pomohli sedmi stovkách lidí odcházejících z dětských domovů, ušetřili státnímu rozpočtu více než 154 milionů korun.

„To je částka, kterou úřady nemusely vydávat na sociální dávky, protože se mladí lidé v životě opravdu uplatnili. To znamená, že pracovali a platili daně,“ vysvětluje Gabriela Štiková.

Řada nesmyslných předsudků

Podle dvaadvacetiletého Ladislava Samka, který vede neziskovou organizaci Děti v akci, ale bude vždycky záležet hlavně na lidech.

„Vidím to dnes a denně. V některých domovech pracují srdcaři, kteří v práci neváhají zůstat až do večera, přestože jim šichta skončila už ve tři odpoledne. Na dětech jim totiž fakt záleží. A na druhou stranu jsou ústavy, kde takoví lidé chybí,“ říká. Tam jsou pak poměry žalostné.

Ví, o čem mluví. Sám si jako dítě prošel šesti zařízeními – začalo to kojeňákem, pokračovalo pěstounskou rodinou, diagnostickým ústavem a skončilo několika děcáky.

„Hodně si mě přehazovali, protože při ubytovávání sourozenců se vždycky dává přednost tomu, aby byli spolu. Takže pokud už nebyla volná místa, musel se Samek přemístit jinam a místo jim uvolnit,“ říká. Pocit, že o něj nikdo na světě nestojí a všem jenom překáží, se tak celé dětství jenom prohluboval. Dnes prý díky tomu alespoň celému systému rozumí.

Aby něco podobného nemusely zažívat i další děti, začal studovat sociálně-právní činnost a založil si neziskovou organizaci. Ta se snaží děti z ústavů zabavit a odvést je od nepříjemných myšlenek.

„Podporujeme je v koníčcích, organizujeme pro ně výlety a celorepublikové soutěže. Chceme je také povzbudit v jejich osobním rozvoji a připravit na reálný život,“ říká.

Současně pracuje na odbourání předsudků, které často děti z domova doprovázejí. „Mnohdy kvůli tomu nedostanou brigádu, protože si zaměstnavatel řekne, že takové děcko přece pracovat nebude,“ uvádí pro příklad.

„Přitom nelze všechny děti házet do jednoho pytle. Každé je jiné a má za sebou svůj jedinečný příběh. Mnohdy velmi bolestný,“ uzavírá.