Vyhandlovala život v kanceláři gestapa

Jmenovala se Hana Krupková (1921-1997) a pro záchranu sebe a svých blízkých tehdy použila - a nikoli naposledy - ženských půvabů a prostředků. Její životní osudy jsou jedinečným námětem pro román.

Rodačka z východočeské Chotěboře začala v roce 1932 chodit do pardubického gymnázia. Rodiče byli pět let rozvedeni a matka se právě v tomto roce znovu provdala. Odešla s manželem do Užhorodu a malá Hanka Zýková žila v Pardubicích u své babičky (matčiných rodičů).

Volnější život se zřejmě projevil v jejím slabším studijním úsilí. Ve třetím ročníku gymnázia propadla z němčiny, a tak odešla do měšťanské školy. Po jejím ukončení zvládla dvouletou obchodní školu v Pardubicích a chtěla nastoupit do zaměstnání. Psal se rok 1939 a republika se rozpadla. Matka s nevlastním otcem se vrátili do Pardubic. V rodině padlo rozhodnutí, aby Hanka šla ještě na půl roku do školy Vesna, kde se měla naučit vařit.

Neměla nouzi o nápadníky. Byla to hezká žena se zvláštním kouzlem. Po několika známostech přišla ta fatální. Ještě chodila na Vesnu, když se v únoru 1940 v pardubickém hotelu Grand seznámila při taneční zábavě s Václavem Krupkou, bývalým důstojníkem čs. armády, který nyní pracoval ve Východočeském elektrárenském svazu.

Poručík byl o sedm let starší a do sličné Hany se okamžitě zamiloval. Jak vzpomínala po válce, po několika týdnech vztahu ji při cestě vlakem do České Třebové překvapil zvláštní otázkou: „Mám poslední možnost odejít za hranice. Když si mne vezmeš, neudělám to.“

Sotva devatenáctiletá Hana v tom kupé svolila, a tak se z nich 19. června 1940 stali po tříměsíční známosti manželé.

Snad by jejich vztah byl navzdory nelehkým protektorátním časům šťastný a spokojený - kdyby do jejich života nevstoupili členové paravýsadku Silver A, který byl vysazen do protektorátu na sklonku prosince 1941.

Ještě v časech svého učení ve Vesně se Hana seznámila s Taťánou Vraněšicovou z rodiny známého pardubického obchodníka a obě pohledné dívky se staly velkými kamarádkami. I Taťána se mezitím provdala - za Františka Hladěnu, bývalého plochodrážního závodníka a nyní zástupce firmy Škoda, který mj. pracoval pro pardubické gestapo jako odhadce konfiskovaných aut.

Právě prostřednictvím Taťány se manželé Krupkovi na začátku ledna 1942 dověděli, že se u Hladěnů skrývá parašutista Motyčka. Tento muž byl ve skutečnosti Alfréd Bartoš (velitel Silveru A) a znal Václava Krupku z předválečné vojenské služby. Při následném setkání přijali manželé Hladěnovu nabídku, aby s parašutisty spolupracovali.

Obě mladé dámy měly dělat spojky a novou situaci zřejmě pojaly jako vlastenecké dobrodružství, aniž domyslely, jak nebezpečná je to záležitost. Seznámily se i s dalšími dvěma členy výsadku, Josefem Valčíkem a radistou Jiřím Potůčkem.

V rámci prvních úkolů dokázala Hana přes dlouho nedůvěřující manželku plukovníka Bočka navázat kontakt s domácím odbojářem kpt. Václavem Morávkem (to bylo pro parašutisty mimořádně cenné, protože právě on měl spojení na důležitého agenta A-54).

Když v březnu 1942 po střetu s pražským gestapem Morávek padl, našli u něho fotografii Valčíka určenou k výrobě falešné protektorátní legitimace. Valčík pracoval jako číšník v pardubickém hotelu Veselka, a tak musel okamžitě zmizet. Vystřídal několik úkrytů, až přešel v polovině dubna natrvalo do Prahy (zde pak svoje další osudy spojil s atentátnickou dvojicí Josef Gabčík a Jan Kubiš).

Tehdy se Hana stala nejagilnější Bartošovou spojkou. Hlavně k Valčíkovi, ale cestovala po celém protektorátu. Zajišťovala například spojení s Janem Vojtíškem v Lázních Bělohradu (záchytné místo pro desanty z Anglie). Sama nebo i s Taťánou jezdila do bytu Moravcových na Žižkově, kterým procházelo mnoho ilegálních pracovníků. Doma v Pardubicích pak samotnému Bartošovi často pomáhala při dešifrování a šifrování zpráv do Anglie.

Velitel Silveru A se totiž někdy v polovině února 1942 musel od Hladěnů odstěhovat a po krátkém pobytu v Dašicích i na jiném nouzovém místě nakonec skončil v pardubickém bytě manželů Krupkových.

Pamětníci vzpomínali, že Alfréd Bartoš byl vynikající voják, přísný až pedantní, ale i odvážný a statečný. Shodovali se ovšem i v tom, že měl slabost pro něžné pohlaví (o čemž se zachovaly doklady i v Bartošově pozůstalosti). Mezi výsadkáři z Anglie ostatně zdaleka nebyl jediný, komu se ženy líbily…

„Za pobytu Bartoše u Hladěnů došlo k milostným stykům mezi ním a Táňou Hladěnovou, na což jsme Hladěna i my přišli,“ uvedla Hana Krupková v jedné své výpovědi v roce 1952. „Vyvrcholilo to velikou hádkou mezi Bartošem a Hladěnou a manžel mi řekl, že Hladěna je nebezpečný a mohl by celou věc shodit.“

Podle vzpomínek Václava Krupky (publikovaných v roce 1994) se „František Hladěna rozčílil natolik, že chtěl poslat hlášení na gestapo. V důsledku toho musel Bartoš okamžitě opustit jeho byt.“ Ani poté však parašutista s Táňou kontakt nepřerušil. „V pozdější době jsme znovu já i Hladěna přišli na to, že milostný styk udržují nadále,“ vzpomínala ve stejné výpovědi Hana Krupková. „I po tomto byl opět velký kravál, ale Táňa, která byla velmi hezká, si vždycky dokázala Hladěnu udobřit.“

„Na Bartošovu žádost jsem mu poskytl ubytování u sebe v Pernerově ulici,“ poznamenává Václav Krupka. „Od té doby se můj byt stal centrem Bartošovy ilegální činnosti. Bez mého vědomí se však v něm s paní Taťánou nadále stýkali. To se stalo pro paní Taťánu osudné, protože po našem zatčení se kromě Bartošových záznamů našla i jejich korespondence.“

V den atentátu na Heydricha ležel Bartoš neschopen pohybu u Krupků. Měl velké horečky a léčil se z úpalu, který dostal před několika dny při opalování. Léky mu donášela Hana, někdy mu i sama dávala injekce. Odpoledne ji Bartoš vyslal do Prahy, aby u Valčíka (bydlícího tehdy u Moravcových) zjistila, co se vlastně stalo.

Získala jen povšechné informace a druhý den, 28. května 1942, se jí podařilo proklouznout kontrolami a vrátit se vlakem do Pardubic. V příštích dvou týdnech přijímal Bartoš u Krupků řadu návštěv z Prahy, a tak se i dověděl, že sedm chlapů z různých desantů (žili v ilegalitě na několika místech Prahy) bylo postupně převedeno do kostela v Resslově ulici.

V Pardubicích se také objevila Marie Moravcová, která se zastavila cestou z Brna, kde sháněla potraviny a konzervy pro ukryté parašutisty. Z obav před prozrazením požádala Bartoše o jed. Na jeho příkaz jí ten svůj dala Hana Krupková. Paní Moravcová ukryla ampulku do bříška pavoučka, kterého nosila jako brož.

Za několik dní jed skutečně v kritickém momentu použila. Když byla 17. června po čtvrté hodině ranní doma zatýkána, uprosila jednoho z gestapáků, aby ji pustil na toaletu. Tam stačila ze záňadří vytáhnout medailónek, vyjmout z něho ampulku a rozkousnout ji…

Ačkoli nebyl Bartoš ani zdaleka zdráv, rozhodl se od Krupků odejít a organizovat další činnost jinde. Souhlasil, aby manželé 16. června odjeli na krátkou dovolenou do Police nad Metují, než se situace uklidní. Ale již druhého dne ráno je v tamějším hotelu Pejskar gestapo zatklo. Od té chvíle byli Krupkovi od sebe izolováni a za několik hodin už seděli v pověstném „biografu“ v suterénu Petschkova paláce, sídle pražského gestapa.

Tam uviděli desítky zatčených, ale nevěděli, co se stalo. Netušili, že se 16. června přihlásil na gestapu parašutista Karel Čurda z výsadku Out Distance. I když úkryt atentátníků neznal, jeho výpověď znamenala klíč k jejich objevení. Čurda prozradil jména i adresy těch, kteří poskytovali parašutistům pomoc. Uvedl i manžele Krupkovy, u nichž krátce po svém seskoku v březnu 1942 bydlel.

Při prvním odpoledním výslechu Hana Krupková popřela, že by Moravcovy znala, načež ji odvedli do kanceláře, kde seděl jejich syn Vlastimil Moravec (který byl stejně jako matka o všem informován, včetně místa úkrytu parašutistů v Resslově ulici) a šéf kontrarozvědného oddělení Wilhelm Schultze, nejschopnější kriminalista pražského gestapa, který měl vliv přímo na K. H. Franka.

Podle poválečné interpretace Hany Krupkové mladý Moravec při konfrontaci řekl: „Hanko, nehloupni a mluv, vždyť se známe.“ Když to potvrdila, odvedli ji na samotku. V příštích chvílích pochopila, že to vše znamená konec a může bojovat už jen o svůj život.

Ještě tentýž večer byla vzata na výslech k Schultzemu. „Zde se mnou jednal velice slušně,“ vypověděla v roce 1952. „Dal přinést jídlo, kávu a cigarety, načež mezi námi došlo k intimnímu styku. Sliboval mi záchranu, a že se pokusí z toho dostat i manžela. Po styku mne nechal ležet na pohovce a odešel do vedlejší místnosti. Dveře zůstaly otevřené a podle hlasů jsem poznala, že je vyslýchán můj manžel. Slyšela jsem vše, co vypovídal…“

Druhý den přivedli Hanu Krupkovou ke kostelu k identifikaci pěti mrtvých parašutistů a potom do lazaretu v Podolí, kde leželi zbývající dva. Potom byla znovu dopravena do Petschkova paláce na další výslech k Schultzemu. Podruhé se mezi nimi opakoval intimní styk. „Z jeho strany nelze přímo říci, že by byl násilný, jelikož já v tom viděla možnost jisté úlevy v našem potrestání,“ vysvětlovala Hana Krupková o deset let později.

Schultze dodržel svůj slib. Hana Krupková v dalších měsících střídavě pobývala v samovazbě na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti. Na začátku ledna 1943 byla náhle odvezena ke kadeřníkovi a potom předvedena k Frankovi do Černínského paláce. Po krátké audienci bylo rozhodnuto. Bude propuštěna a dostane zaměstnání v jinonické Waltrovce, kde měla pracovat pro gestapo. Nikoho však během dvou let neudala, jak ukázalo poválečné vyšetřování v továrně.

K Frankovi byl předveden také Václav Krupka. Dostal na vybranou: buď vstoupí do SS a svou účast v čs. odboji odčiní na frontě v řadách německé armády, nebo bude deportován do koncentračního tábora. Vybral si druhou možnost. Čekal ho Mauthausen, což by znamenalo téměř jistou smrt. Když se to Hana dověděla, prosila Fridricha Wintera z centrály gestapa o mírnější tábor. Uspěla, protože manžel byl nakonec v listopadu 1943 poslán do Flossenbürgu, kde přežil až do konce války.

Hned 9. května 1945 byla Hana Krupková ve svém bytě zatčena dvěma muži z Revolučních gard a později převezena na policejní ředitelství. Od července ji vyslýchali pracovníci OBZ (Obranného zpravodajství) pro podezření z udavačství a byl jí kladen na vrub i podíl na tragickém osudu Ležáků. Vyšetřovatelé se přitom například odvolávali i na výslech zajatého K. H. Franka, který měl údajně vypovědět, že „Krupkovi zradili pardubický odboj“.

Hana Krupková žádala o konfrontaci. Při ní však Frank nic takového nepotvrdil, a pouze zopakoval, že „byla propuštěna na základě přímluvy Wilhelma Schultze“. (Tento kriminální rada v průběhu Pražského povstání i se svou ženou a čtyřmi dětmi město opustil a od té doby se o něm nic neví, údajně byl spolupracovníkem britské rozvědky.)

Po návratu z koncentračního tábora byl na konci května 1945 zatčen i Václav Krupka. Fakt, že manželé nebyli nacistickými soudy odsouzeni k smrti, vedl k jejich osočování ze zrady. Oba byli vyšetřováni, v červnu 1946 (každý v jiném vagóně) převezeni do Chrudimi, tam znovu vyslýcháni a čekali na soud. Ten se však nakonec nekonal.

Byli propuštěni a v prosinci 1946 se poprvé setkali. Václav Krupka vyčetl ženě nevěru se Schultzem (o které se dověděl až po válce), ale byl ochoten zapomenout a žít opět v manželském svazku. Usiloval totiž o opětovné přijetí do čs. armády.

V lednu 1947 však dostala Hana Krupková obsílku k Mimořádnému lidovému soudu (MLS). Na Pankrác ji doprovázel manžel, babička a nevlastní otec. Byla odsouzena k „tříletému těžkému žaláři“ - za to, že byla konfidentkou gestapa v továrně Walter. Trest si odpykávala na statku v Běchovicích. Manžel jí vozil jídlo a cigarety. Úplatná dozorkyně je ponechávala o samotě. Při třetí návštěvě Hana otěhotněla. Když to manželovi sdělila, považoval to za komplikaci ve svém úsilí dosáhnout rozvodu, který by mu umožnil pokračovat ve vojenské kariéře.

V květnu 1947 byli rozvedeni. Syn Pavel se narodil ve vězeňské nemocnici v říjnu, ale i přes opakované žádosti o přerušení nebo prominutí zbytku trestu ho musela Hana Krupková vykonat celý. Z vězení vyšla 13. července 1948.

Zanedlouho se Hana Krupková od svého právníka dověděla, že se chystá obnova trestního řízení jejich případu. Nechtěla už opakovat prožité martyrium a rozhodla se emigrovat. Odjela do žamberské posádky za bývalým manželem a navrhla společný útěk. Krupka však odmítl: „Nic jsme neudělali, proč by nás měli odsoudit?“ Po jejím odchodu ale dostal strach. Obával se provokace a oznámil její návštěvu na SNB.

Hana vyhledala Milenu Markovou, spoluvězeňkyni z roku 1946. Požádala ji o zprostředkování odchodu do Německa - ovšem až po rozsudku MLS, neboť stále ještě doufala v mírný trest a váhala opustit svého malého chlapečka. Nevěděla, že tato žena se mezitím stala agentkou StB.

Podle instrukcí řídícího orgánu proto Marková Krupkové tvrdila, že dostala trest smrti (ve skutečnosti byla MLS v nepřítomnosti odsouzena k 10 letům odnětí svobody) a urychlila tím její rozhodnutí. Zorganizovala cestu na hranice, kde byla Krupková 29. října 1948 po fingované přestřelce zatčena a převezena do věznice v Ruzyni.

Týden byla spoutaná na rukou i nohou a vyslýchaná Josefem Richtrem. Ten ji posléze získal pro spolupráci, neboť neustále žila v domnění, že je odsouzena k smrti, a spolupráce se Státní bezpečností se jí jevila jako jediné východisko ze situace. Vázací slib podepsala v únoru 1949. Během vazby se s Richtrem natolik sblížili, že mezi nimi vznikl úzký až intimní vztah.

V roce 1955 dostala Hana Krupková falešný občanský průkaz na jméno Jana Králová a zaměstnání v Dopravním podniku v Praze. StB jejích služeb využívala až do roku 1961, kdy byla dekonspirována při náhodném střetnutí s Václavem Krupkou na pražském náměstí Republiky.

Po sovětské invazi v roce 1968 se legálně vystěhovala do Spolkové republiky Německo. Provdala se za Čecha Ivo Schustera a v červnu 1996 navštívila Pardubice, kde si v doprovodu badatele Jaroslava Čvančary prohlédla důvěrně známá místa. V příštím roce jako 76letá zemřela v německém Puchheimu na předměstí Mnichova.