Vraždili. Teď šijí deky a hračky

Nejraději by si dal bůček, jenže ten má kvůli rakovině tlustého střeva zakázaný. Absolvoval už sice pět operací, ale stejně nedoufá, že na světě vydrží víc než pět let. Právě v tu dobu bude moci požádat o podmínečné propuštění. I když v oddělení doživotně odsouzených na Mírově sedí už patnáct let, teprve loňský listopad, kdy se stal neoficiálním předákem pracovního týmu, ho takříkajíc psychicky nakopl. Stejně jako jeho spoluvězně, kteří patří k nejtěžším zločincům v republice.

„Doživotně odsouzení? Když jsme si dělali statistiku, vycházely na jednoho průměrně dvě a půl vraždy. Do většiny z nich byste to vůbec neřekli,“ podotýká mluvčí mírovské věznice Magda Petříková, když vstupujeme do provizorní dílny s mřížemi. Musím jí dát za pravdu, ačkoli v tuto chvíli ještě netuším, co přesně Bohumír s Vladimírem provedli. Ostatně ani později mi to nechtějí říct, stejně jako zaměstnanci věznice, kteří to mají bez jejich souhlasu zakázané. Pomohl mi až internet a při čtení mi běhal mráz po zádech. Ale o tom až za chvíli…

Doživotně odsouzení, kterých bylo v době naší návštěvy na Mírově osm, v rámci projektu Humanita upravují nelegální kopie oděvů světových značek zabavené Celní správou České republiky. Z mikin a z triček odstraňují loga tak, aby se oblečení mohlo použít v krizových situacích, například během povodní. Od listopadu do konce dubna předala věznice Červenému kříži 1500 kusů. Stejné instituci dodávají také přikrývky do aut pro lidi, kteří v zimě uvíznou v mnohahodinové zácpě. Největší chloubou mírovských vězňů jsou však látkové hračky pro děti, které se staly účastníky dopravní nehody.

„Hasiči obvykle dávají dětem hračku, aby je částečně uklidnili a navázali s nimi kontakt, jenže při odjezdu jim plyšáka zase vezmou, protože mají jenom jednoho. To je značně necitlivý přístup, který se má změnit, aby si dítě mohlo hračku nechat. Od nás jich do zásahových vozidel integrovaného záchranného systému poputuje mnoho desítek,“ říká vychovatel na oddělení doživotně odsouzených Roman Mišák.

Co se týká výroby dek a hraček, dostali jeho svěřenci volnou ruku. Využívá toho hlavně Bohumír, který kreslí návrhy a společně s Vladimírem je realizuje. „Rychleji nám utíká čas, a když víme, pro koho to je, děláme to svým způsobem rádi. Šití mám zároveň jako rehabilitaci, protože mě trápí Bechtěrevova nemoc,“ zmiňuje se Bohumír o zánětlivé chorobě křížových kloubů a vazů kolem páteře, která je dědičná a nevyléčitelná.

I když u šicího stroje nevydrží déle než šest hodin denně, fantazie mu pracuje neomezeně. „Když vidím zvířátko v novinách nebo si na nějaké vzpomenu, okamžitě musím vyzkoušet, jestli jsme schopni to zvládnout, aby to nebylo moc složité. Nakreslím na papír třeba berušku, a když to funguje, začneme to dělat ve velkém. Berušku i motýlka vyrábíme dokonce v sériích – malá hračka plus polštářek. K Velikonocům jsme pro celý oddíl navrhli a ušili polštářky na židle, které máme na celách docela tvrdé,“ pyšní se lídr pracovní skupiny.

Bohumír se vyučil jako opravář zemědělských strojů a tvrdí o sobě, že má celkem šikovné ruce. „Rád dělám rukama a nechci, aby zahálely. I doma a na chatě jsem si spoustu věcí udělal sám, od vodovodu po malování. A dcerám, když byly malé, jsem spíchnul nějaké šatičky na panenky, to je normální, ne? Manželka zrovna byla s mateřinkou na škole v přírodě, tak proč čekat čtrnáct dní? Na stroji jsem ale nikdy nešil, až teď. Nejdřív jsme se naučili navlíkat nitě a se vším ostatním jsme se seznamovali za pochodu. Třeba první deky – i když se líbily, nebylo to ono, protože jsme je zbytečně na okrajích zahýbali.“

Vychovatel Roman Mišák má z pracovní morálky vězňů radost. „Z toho, že mají něco šít, byli sice nejdřív v šoku, ale všechno je otázka motivace. Když jsme jim vysvětlili, proč je to potřeba, najednou přestali rozlišovat ženské a mužské práce. Navíc se mi podařilo vybrat za tahouny dva nezlomné optimisty. Od začátku jsme věděli, že se tím nějak prokoušeme a že to chlapi zvládnou na jedničku. Už ta myšlenka je úžasná: Něco, co má být zničeno, protože to je v rozporu se zákonem, se v podmínkách nejtěžšího žaláře přetvoří na věc, která má pomáhat v krizových situacích.“

O práci měli vězni vždycky nouzi a zvlášť teď, v období ekonomické krize, kdy je nedostatek míst i pro lidi na svobodě, o ni takřka nezavadí. Pan Bohumír svého času za mřížemi vyráběl papírové tašky nebo včelařské rámky. „Nic z toho ale nebylo na dlouho,“ vysvětluje, proč se ve vězení nemohl dřív pořádně realizovat.

Aby jenom nehleděl do zdi, začal tvořit. Momentálně má ze dvou třetin hotový cestopisný román, jehož dokončení kvůli šití odkládá. Jeho amatérsky sešitou knihu četnických povídek už ale četly i sestřičky na zdravotním středisku. Do zájmové umělecké činnosti se naposled přihlásil s několika portréty slavných, které namaloval podle fotografií v novinách. Byli mezi nimi zpěvák Bono Vox, herečka Regina Rázlová či rychlobruslařka Martina Sáblíková.

„Taky jsem rozkreslil dva krátkometrážní filmy. V prvním s vánoční tematikou vystupují figurky podobné Šmoulům a ten druhý je na motivy mé povídkové knížky.“ Donedávna však byl u všeho sám, zatímco teď přes půl roku pracuje v týmu lidí, kteří spolu musejí komunikovat. „Dřív jsme se ani nestýkali, ale teď si popovídáme nebo si i něco zahrajeme a podíváme se společně třeba na hokej,“ raduje se Bohumír, který patří k těm méně zamlklým.

„Konečně dávají dnům nějakou strukturu, učí se spolu vycházet a hlavně mají téma k hovoru,“ vypočítává vychovatel Roman Mišák plusy, které dlouhodobé zaměstnání vězňům přineslo. „Předtím byl podstatně větší problém donutit chlapy, aby spolu komunikovali přímo. Většinou to dělali přes někoho z nás, takže potom nedokázali třeba v kapacitní nouzi bydlet na celách po dvou. Pokud někdo žije pět let izolovaně, tak už nikoho dalšího vedle sebe nesnese. My se je touto aktivitou snažíme z izolace vytáhnout a vrátit je do společenského fungování.“

Hlavně mají, což lidem mimo vězení často nedochází, nová témata rozhovoru, která se jinak během pobytu za mřížemi rychle vyčerpávají. „Začnou se opakovat, a pak vzniká ponorková nemoc,“ upozorňuje Roman Mišák s tím, že odsouzení spolu začali konzultovat technologické postupy, kdo kolik udělal nebo jak se dá upravit límec na padělku trička Adidas, aby to bylo co nejméně pracné. „Konečně má jejich hovor nějakou dynamiku a cíl a není to jenom zabíjení času,“ doplňuje vychovatel.

Zatímco na hračkách a dekách pracují výhradně Bohumír s Vladimírem, do párání a přešívání zabavených oděvů se zapojuje celý oddíl. Když tu a tam něco pokazí, nic se neděje, vždyť by se to stejně vyhodilo a zničilo. „Problém pracovní síly ve vězení je ten, že není kvalifikovaná. Když jednou vyráběli přepravky do kamiónů, nezáleželo jim na nějakém tom milimetru, takže se pak bedny na korbu nevešly a práce byla k ničemu,“ vzpomíná Magda Petříková.

Jenže když vězni nemají, lidově řečeno, do čeho píchnout, jsou podráždění, což v žaláři zvyšuje napětí. Přestože má Mírov pro doživotně odsouzené pestrý program – filmovým klubem a vědomostním kroužkem počínaje a kondičním cvičením konče – všechno je časem omrzí. „Navíc něco jiného je pasivně přijímat, co vám nabízejí ostatní, a něco jiného je aktivně se uplatňovat. Zvlášť práce, za kterou člověk nedostává peníze, má úplně jiný morální rozměr,“ říká Roman Mišák.

Těžko říct, zda se v případě několikanásobného vraha dá ještě mluvit o morálce. Na oddělení doživotně odsouzených jsem měla podobný pocit jako při návštěvě hospicu. Na obou místech jsou ztracené osudy, lidé, kteří se většinou mohou rozloučit se životem. Alespoň tím běžným, který mnohým z nás připadá někdy tak banální. S tím rozdílem, že ti v chládku si za to mohou sami. Chvílemi mě přepadala i lítost nad panem Bohumírem, který na první pohled vypadá jako slušný a pracovitý člověk, navíc smrtelně nemocný. Jenže pak jsem si vzpomněla na slova mluvčí Petříkové: „Do většiny z nich byste to vůbec neřekli.“

Co? V případě pana Bohumíra to, že zavraždil čtyři lidi, přičemž jednou z obětí byla šestiletá dívka a další její matka v devátém měsíci těhotenství. Vrah pochází z Chodova u Karlových Varů, v 70. letech působil u policie, odkud také čerpal postřehy pro svou povídkovou knihu. Po listopadu 1989 se dal na podnikání v pyramidové hře zvané Letadlo, které se mu ale nedařilo. Zadlužoval se tak dlouho, až se v roce 1994 rozhodl své věřitele zlikvidovat. K tomu potřeboval zbraň, kterou si chtěl půjčit od známého hlídače. Když mu ji odmítl vydat, vzal si ji proti jeho vůli a muže zastřelil.

Pak těžce postřelil čerpadlářku, která nakonec zranění podlehla (za tento čin však nebyl souzen), a vypravil se do rodiny vietnamského známého, kterému dlužil skoro 30 tisíc. V kuchyni mu oznámil, že přišel splatit půjčku, ale brzy vytáhl pistoli a vystřelil. Když do místnosti přiběhla malá dcera zavražděného, zlikvidoval i ji a později také její těhotnou matku, kterou potkal při odchodu z bytu. Tím ale tragédie nekončí. Bohumírovo odsouzení neunesla jeho žena, už zmiňovaná učitelka v mateřské škole, které okolí udělalo ze života peklo. A spáchala sebevraždu.

„Zkuste ušít třeba žížalu, ta by šla jednoduše,“ obrací se k Bohumírovi Magda Petříková. „Pokud jí neuděláte mašličky okolo hlavy, neměl by to být problém,“ dodává mluvčí, aby se nedostali do potíží ohledně ochranné známky na žížalu Julii. „A nesmí ji mít v ruce Patrasová,“ přidává se smíchem vychovatel Mišák. Potom, co jsem se doma u počítače dozvěděla, je obdivuju.