Vojtěch Kotek: Určitá krutost ve výchově musí být

Zkusíme to.

To je těžké, to mi moje vrozená skromnost tak úplně nedovoluje. Vtipný si moc nepřipadám. Jsou zábavnější lidi ve společnosti, kteří ji umí celou pobavit. Já se moc extrovertně neprojevuju. Umím být vtipný, ale jen pokud na to mám náladu a pokud se trefím do humoru člověka, se kterým komunikuju. Ale že bych byl univerzálně vtipný jako Petr Čtvrtníček nebo Vladimír Menšík, to ne.

Co se talentu týče, tak si myslím, že ten opravdový mám na jednu věc. Být ve správnou chvíli na správném místě. Nevím, zda je to talent, je to možná trochu štěstí. Věnuju se tolika různým věcem, že si nemyslím, že bych měl opravdový talent na něco vyhraněného.

Vojta Dyk, ten má nepopiratelný, božský a jasný talent na zpěv. Ať už jsem na jevišti, režíruju, nebo hraju v kapele, u každé profese mám pocit, že ji neumím stoprocentně. Talent je rozmělněný do několika věcí, nic z toho neumím pořádně nebo nejlíp.

Ne, jsem realista. Když vidím opravdový talent, poznám ho. U mě je to kombinace nějaké šikovnosti s pílí i trochou dřiny. Vím, že v mé věkové kategorii je více talentovanějších herců, jsou i mladí režiséři, kteří mají vizuálnější talent, než mám já.

A co se baskytaristů týče, to jsem úplné dno. Opravdový talent je od boha, já k něčemu nemůžu jen tak přijít a začít to dělat. Možná jsem měl malinko zametenou cestičku a pootevřené dveře, ale musel jsem se do nich opřít, abych je opravdu otevřel dokořán.

Je pravda, že jsem jako malý byl drzý. Rodiče mi nikdy neřekli, že bych něco neměl dělat. Ne že by mi to zakazovali nebo že by mi nevěřili, že to zvládnu. A já díky tomu věřil, že všechno, co dělat chci, jednou i budu. Byl jsem o tom skálopevně přesvědčen, jako kdybych ten božský talent měl. Ale bylo to spíš odhodlání.

Když jsem byl poprvé na place a viděl, co znamená být režisér, došlo mi, že to chci jednou dělat. A od té chvíle jsem nepochyboval, jestli je to možné, nebo ne.

Pochyboval jsem, jestli budu dostatečně dobrej, ale nikdy, že bych to nemohl dělat nebo že na to nemám. To jsem si vzal do hlavy jako malý kluk ve věku, kdy člověk nemá takovou sebereflexi a vytříbený pud sebezáchovy. O to snazší bylo tomu uvěřit.

Myslím, že jsem nebyl spratek. Sice mi dovolili být drzý, ale zároveň mě pořád informovali o tom, že existuje něco, jako je pokora. Pokud jsem se do něčeho pustil, řekli mi: klidně to dělej, klidně hraj, ale znamená to, že tam budeš muset být pokaždé, když tě budou potřebovat, a pak budeš muset dohánět školu. A to budeš muset zvládnout sám. Protože jsou oba z divadelního prostředí, zažili dost lidí, co je popularita vystřelila nahoru a změnila je. Myslím, že z toho měli u mě strach.

Mnoho rodinných známých o tom se mnou mluvilo a já si to vzal docela k srdci. Dlouho se nic nedělo, ale pak to přišlo se Snowboarďákama a Pojišťovnou štěstí. A to bylo tak rychlé a velké, že mi to přišlo až neuvěřitelné. Měl jsem od toho odstup.

Vnímal jsem, že lidé, co mě najednou tak adorují, mladé holky, co mi píšou, jsou trochu zmatení. Zakázal jsem si to užívat a mít z toho radost. Měl jsem pocit, že mě ti lidi mají rádi či mě nenávidí za něco jiného, než co jsem. A chtěl jsem, aby věděli, kdo jsem já, ale to bylo těžké skrz mediální obraz, co se vytvořil. Škatulka se udělá rychle a roztrousit ji do něčeho, co je pro mě přijatelnější, byla věc delšího času.

Jistě, musel jsem ale do svého života přijmout to, že veřejný Vojta Kotek je taky moje součást. Já to dlouho bral tak, že je to úplně někdo jiný. Musel jsem se smířit s tím, že ho musím nosit s sebou a že se mnou všude chodí. Že ho nemůžu nechat někde doma.

To má souvislost i s tím, o čem jsme si teď povídali. Mě to učinilo introvertnějšího, než jsem býval. Než to všechno propuklo, byl jsem typ třídního baviče. Ale pak, když to lidi ode mě začali očekávat, stáhl jsem se.

Mnoho lidí si myslelo, že přijdu a budu chtít, aby se pozornost upínala jen na mě. To jsem z nich cítil, a tak jsem se raději stáhl, abych neprovokoval. Ale i když to bylo pozitivní očekávání nějakého humoru a zábavy, tak jsem tomu taky musel čelit. Tedy tomu zklamání, které přijde. (smích)

Osamělost nevnímám nijak fatálně, protože to rozhodně není tak, že bych byl na všechno sám. Mám spoustu přátel a mám potřebu se jimi obklopovat.

V osobním životě jsem delší dobu sám, to je pravda, ale to je můj aspekt, který i trochu potřebuju. Docela hodně jsem si na to zvykl. Během dne dělám spoustu různých věcí v různých od větvích, kde se pohybuju. A potkám za ten den velkou spoustu lidí. Když přijdu domů a mohu být nějakou dobu, tak jak já chci, a nemusím nic řešit, je to vlastně hrozně pohodlné. A je fakt, že se mi z toho dost špatně ustupuje.

Při představě, že bych přišel domů a někdo by tam pořád byl, mi není úplně nejlíp. Ale jak to jednou bude, to teď nedokážu rozklíčovat. To je ještě ve hvězdách.

Jasně že jo. Maminka.

Představa, že režisér má absolutní moc nad filmem, je mylná. Je tu i obrovský tým lidí, kteří film uvádějí a prodávají. Já mám taky nějakou moc a kontrolu, která ale spočívá v tom, jak film bude vypadat a kdo v něm bude hrát. A i to podléhá komunikaci s lidmi, co film platí.

Premiéra se řešila mezi námi všemi, ale moje slovo v tom není valné. Týden mezi svátky mi přišel k uvedení filmu až neuvěřitelný, ale pak mi distributor ukázal statistiky a já pochopil, že je to dobrý termín.

Náš příběh je taky zimní, odehrává se v jednom dni na Tři krále, takže logiku to má. Bylo by pěkné mít premiéru na Tři krále, ale byla by škoda tenhle týden propásnout. Ten film pro mě není žádná megaumělecká záležitost. Je to zimní a já říkám i mrazivá komedie, protože má i jiné aspekty než jen humor. Film jsem netočil tak, abych ho chápal jen já, já ho točil pro lidi, aby se pobavili. A aby jim ten úsměv někdy i ztuhl.

Asi mám. Jak jsem říkal, že umím být ve správný čas na správném místě, tak mám pocit, že si mě tyhle věci samy hledají. Jestli je osud, tak pro mě se protíná v zimě. Má to souvislost, ale ta už je metafyzická a zatím jí nerozumím.

Je to u mě taková velmi klasická dětská vzpomínka. Jsem jedináček a mám to spojené hlavně s vůní stromečku a perníku, ale taky s tím, že se schází naše rozvětvená rodina.

Dříve to bylo u nás v bytě, teď je to u táty v domě. Nejprve jsem to byl já, kdo dostával dárky, a byl jsem nadšený, pak jsem začal mít radost, že já můžu dávat dárky.

Teď je to tak, že v naší generaci v rodině jsem jeden z nejmladších, ostatní bratranci a sestřenice mají všichni děti, takže už máme další malé, pro které se to dělá.

Myslím, že s tím nemám problém, pokud je opravdová a autentická.

Moji rodiče, to bylo přirozené. A lidi od táty z divadla, Svěrák, Smoljak. S těmi jsem vyrůstal.

Když hraju, ctím autoritu režiséra. Uvědomuju si, že já budu na jeho místě a od herců budu chtít totéž. A v divadle jsme součást něčeho většího, co musím doplnit tak, aby to fungovalo. Nejde o to, abych já byl ten dobrý.

Jako herec nejsem schopný vidět ten celek, co má režisér v hlavě, tak se mu snažím vyhovět, aby ode mě měl to, co potřebuje. Tohle se pak snažím dávat jako režisér hercům. Pocit, že mám vizi a vím, kam jdu. A pokud oni mají otázku, já mám odpověď.

Padesátka je původně divadelní představení, které napsal Petr Kolečko, a od začátku jsme věděli, že je jednou uděláme i jako film. Všichni jsme kamarádi.

Pavelka režíroval mě a Prachaře v představení Vinnetou, které taky napsal Kolečko. A teď jsme si to prohodili. A Taclíka znám od dětství. Ukázalo se, že jak se známe, tak si dokážeme mnohem víc říct a vjet si do vlasů, takže už zkoušení bylo velmi konfrontační.

Natáčení pak už byla nadstavba toho divadla. Až v tom filmu se mi to ale povedlo dorežírovat tak, jak jsem chtěl. To se mi na divadle podařilo jenom jednou před první generálkou.

Mně je to líto jen z toho důvodu, že jsem si vždy myslel, že budu mít vysokou školu. O tom jsem nepochyboval. Můj táta nemohl studovat a já si říkal, že u mě to bude samozřejmost. Z tohoto důvodu mi to líto je. Ale jestli jsem se něco víc dozvěděl nebo ne, je diskutabilní.

Vzdělání nepodceňuju, ale ta praxe vidět režiséry při práci je mnohem víc, než dokáže dát škola. A to nemyslím zle. Kdybych školu dodělal, donutilo by mě to natočit si víc krátkých filmů a udělat nějaké chyby. To jistě není na škodu. Ale slova pedagogů přece nejsou zákonem a oni sami to jistě tak nemyslí.

Neexistují pevně dané věci, i když pár jich je, a neexistují jasná a dopředu známá řešení. Režie je hodně o intuici a zkušenosti. A já ty zkušenosti nabíral tak, že jsem je kradl ostatním.

To je scéna, kterou jsem si do filmu oproti představení dovymyslel. Ten film je o horalech a tenhle záběr je retrospektiva ze 70. let, kdy hraju mladšího Pavelku.

Inspirovaly mě záběry ze Sibiře, kde tatínkové cvičí s dětmi na sněhu v minus čtyřiceti, aby byly otužilé. No a já v tom záběru taky manipuluju s dítětem, které v dospělosti hraje Prachař. Tenhle záběr trochu vysvětluje dysfunkci, kterou postava Prachaře v dospělosti má. Otužilý sice je, ale něco se stalo...

Ne to ne, i když určitá krutost ve výchově musí být!