Vojtěch Dyk: V soukromí jsem plachý, ale na jevišti chci dělat šou

Úleťácké kostýmky mám docela rád. I proto, že souvisejí s novým cirkusem, který mám taky rád. Několik takových kostýmů nedávno přivezl kolega z kapely Jakub Prachař z Anglie. Byli jsme se v nich projet v autě a sedly nám. Tak jsme si je vzali i na koncerty. Teď chystáme návrat módy 80. let včetně tepláků, céček a podobně. Nechali jsme si ušít teplákové soupravy a tepláková saka a v tom budeme vystupovat. Jsem zvědav, jestli to někoho osloví.

No jéje. A taky punčocháče, u kterých jsem nevěděl, jak patří. Holt jsme na takové módě vyrostli, tak v tom budeme pokračovat. A třeba céčka jsou dnes už kultovní záležitost. Víte, kolik stojí balíček?

Stovku, a to je docela malý. Je to teď móda.

Ale dnes je to móda s přidanou hodnotou.

Klidně.

Ano.

Ano.

Ne.

Občas.

Ne.

Mám pocit, že naše lidská kultura tak trochu zdegenerovala, tak se v rámci možností snažím chovat slušně. Nejsem sice vegetarián, ale snažím se žít šetrně vůči okolí. Že bych třeba vůbec nejezdil autem, protože vydává zplodiny, to zase ne. Ale snažím se to omezovat.

Tramvají. Po městě jezdím jen MHD, a proto jsem naštvaný, že se lístky pořád zdražují. A proto se taky angažuju, protože i mě se týkají problémy lidí, kteří chodí do práce od osmi do čtyř.

Přímou akci jsme udělali v únoru před magistrátem a jmenovala se Čtvrtá pražská defenestrace. Organizátoři ji svolali přes Facebook. Protestovali jsme proti poměrům na magistrátu. A pan radní pro kulturu mi už volal a vyzvídal, kolik toho vím o korupci. Na magistrátu je už taková síť, skoro až mafiánská, že se dá těžko rozplést. Proto mladí lidé nechtějí do politiky, protože je to prostředí tak nečisté a neprůhledné, že do něj opravdu nikdo nevidí. Nikdo takovou práci nechce dělat.

Určitě ne. Myslím, že tady na světě mám dělat něco jiného. Ale je fakt, že mladí by do politiky jít měli. Jsou tam lidi jen od čtyřiceti výš. Chápu, že před dvaceti lety bojovali za svobodu, ale díky tomu, že už tam jsou tak dlouho, děje se tam to, co se děje.

To ano. Já původně hrál na klavír a chodil do pěveckého sboru. Na jednom představení jsem se zakoukal do mojí bývalé spolužačky ze školky, se kterou jsem se později znovu sešel na DAMU. Kvůli ní jsem vyměnil sbor za divadlo.

Nejdřív ne. Čtyři měsíce mě trápila a pak jsme se teprve dali dohromady.

Až na tu nynější byly všechny moje partnerky starší.

To budu říkat do té doby, než si ho v šedesáti pořídím.

Touha je, ale chci, aby vyrůstalo v normálních podmínkách. Aby mělo zázemí. A to v době, kdy jsem se teprve odstěhoval od rodičů a zařizuju si svoji domácnost, nemám. A nemám ani čas, natož abych hlídal a vychovával malé dítě. Na to zas mám rozum.

Spíš oni chodí za mnou. Protože v jednom domě se mnou bydlí oba mí bratranci, moje sestra i teta, mohou sfouknout všechny ty návštěvy najednou.

Ne, nebylo. Oni mě nutili, abych četl a nekoukal na televizi. Dělal jsem to samozřejmě obráceně. Ale jakmile mě přestali nutit a nechali mě, ať si dělám, co chci, našel jsem si ke knížkám cestu. Teď je to svátek, když si můžu číst.

Docela jo. Mám ho rád, protože on byl mistr mystifikace a jeho recesistické kousky byly skvělé. Něco podobného zkoušíme s kapelou.

Asi ten návrat do tepláků.

Všichni z kapely. Chceme dělat muziku a zpříjemnit to nějakou šou. Hrát písničku a pak dát pauzu, to nás nebaví.

Jo. Ono je znát, když je to připravené.

Teď už nic. Táta pochopil, že mým záměrem není řvát do mikrofonu, ale naučit se zpívat. On vyrůstal na klasickém operním zpěvu. To já miluju taky. Operní prvky chceme zabudovat i do NightWorku.

Víte, že ani nevím?

Ale tak… asi nijak moc. Vždyť jsme jen občas v televizi, to je všechno. (je rozpačitý) Je to pomíjivé.

Jo, to já nevím. Já se poslední dobou spíš bojím lidí.

I žen. Žena je také člověk, ne? Já se spíš snažím dostat do kolektivu, který znám, nebo se někam schovat.

Jak kdy. Když jsem sám za sebe, jsem plachý, když hraju, tak tolik ne.

Přesně tak. Na chalupě je to nejlepší.

Poslední dobou hlavně politika. Ale konflikt se snažím vždy vyřešit hlavně sám v sobě. Nemám rád unáhlené závěry.

Ale jo, to taky, ale už dlouho se to nastalo. Jsem tvrdohlavý, ale zase mám zásadu, že pokud člověk ztratí nadhled, je to špatně. To pak ztratí autoritu. A tak nebouchám do stolu příliš často.

Kolem patnácti. Ale už se to začíná rozšiřovat. Byly na nás i šedesátnice, ale i osmileté holky. Rozšiřuje se to oběma směry.

To taky, a pak ty písničky, na které jsou natočené klipy. Těch máme zatím málo, není bohužel čas. Chystáme se teď něco podniknout, protože nám vychází nová deska. Bude se jmenovat Tepláky aneb Kroky Františka Soukupa.

Pletou, mně pořád říkají Viktore. Spíš asi proto, že to jméno je spojeno se slavným předkem. Když Dyk, tak Viktor. Ale s bratrancem si nás taky pletou. Nedávno mu třeba poslali moje peníze.

Vrátil, samozřejmě. Hrdě se přiznal.

V naší rodině je víc muzikantů. Viktorův bratr Dan má taky kapelu, náš společný strýc Víťa Marek má svoje jazzové trio, on je trubková legenda. Tak jsme si říkali, že bychom si jednou něco pronajali a udělali festival Dyk family.